Strawbs - From The Witchwood (1971)

Strawbs patrí medzi popredné folkrockové kapely z Británie. Hrali v nej viaceré svetoznáme esá (Rick Wakeman hovorí za všetky), napriek tomu ma z jej muziky oslovujú skôr jednotlivé skladby než kompletná diskografia. Nečudo, že som si roky vystačil s reprezentatívnym výberom Halcyon Days. Ale existuje jedna výnimka. Mrazivá a podmanivá doska From The Witchwood. Čo ma na nej tak priťahuje?

Album nahrávali v londýnskych Air Studios vo februári a v marci roku 1971, na pulty sa dostal v júli a navzdory letnému počasiu prinášal príjemnú dávku zimnej melanchólie (už len ten obal zasneženého zimného stromu vyvedený v negatíve). Ide o labutiu pieseň Ricka Wakemana, ktorého výkony boli vo folku okato okliešťované. Napriek tomu dokázal z minima vyťažiť maximum a každému bolo jasné, že skončí úplne niekde inde. Áno, v Yes. Už na predchádzajúcom koncertnom albume Just A Collection Of Antiques And Curios predviedol, že nie nadarmo študoval vážnu hudbu, nuž sa jeho eskapády výrazne podpísali aj na From The Witchwood. Aby toho nebolo málo, Cousins si zadovážil elektrickú gitaru! Prerod folkovej kapely v niečo, čo sa blížilo rockovej muzike zavŕšil Hudson, ktorý si prvý raz dovolil využiť kompletnú sadu bicích nástrojov. Pravda, aby skalných fanúšikov nešokovali, pre istotu bubny v mixe stiahli, ako to len šlo.

A poďme na muziku!

Ak ste náhodou z predchádzajúcich viet vyrozumeli, že dostanete voľajakú rockovú nádielku, tak to pŕŕŕ! Stále je to v podstate folk, občas doplnený o progresívne (populárne označenie pre vtedajšiu muziku) rockové prvky. Tie sú vteperené do klávesového hrania hodného génia v skladbe Hangman And The Papist, čo je inak srdcervúca balada o jednej poprave z náboženských dôvodov a nechýba ani rodinná dráma!

Bez váhania ju označím za najlepšiu skladbu kapely! V tesnom závese ju nasleduje úžasná melancholická balada Witchwood, ktorú milujem! Inak, Rick Wakeman v nej hrá na klarinet, čo bol jeho druhý nástroj počas štúdií a údajne je to asi jediný raz, čo naň hral na nejakej nahrávke.

Nebudem pitvať všetky skladby, tým obyčajným nebudem krivdiť a tým neobyčajným venujem aspoň krátku pripomienku. Takmer všetky z druhého ranku sú správne smutné. A je to práve tá odťažitá a neveselá nálada, ktorej na albume holdujem (s výnimkou melodickej a takmer katarznej piesne I’ll Carry On Beside You). Bez ohľadu na to, či už je to mŕtvolná vecička Cannondale alebo ostrá rocková vsuvka Sheep, ktorá musela v radách akustických krajanov vyvolať paniku rovnú vlkovi, čo vkĺzol do košiara... Rovnako sitárová haluzoidná tíšina The Shepherd’s Song má niečo do seba. Svoj zoznam zavŕšim ďalšou krehkou a smutnou baladou In Amongst The Roses. Romantická atmosféra rozpadajúceho sa domu a prirovnávania dieťaťa k životu, do toho tradične tragický symbol ruží... Nádhera!

Ozaj, ešte niečo! Bonus Keep The Devil Outside pochádza zo singlu, ktorý sa na žiaden album nedostal, ale na From The Witchwood by sa naozaj hodil. Refrén síce spevne rockovo buráca, ale tie pietne slohy ma doslova rozochvievajú ako povestnú osiku vo vetre.

Mrazivá atmosféra tohto dielka ma dostáva a pripomína mi, že hudba je najlepším nástrojom na vyjadrenie ponurých emócií! Tie mi v umení boli vždy bližšie než svetlá strana prežívania. A tak musím tento album velebiť, nielen preto, že je tu hneď trojica skladieb, ktoré patria do zlatého fondu populárnej hudby (Witchwood, The Hangman And The Papist, In Amongst The Roses a Keep The Devil Outside je v podstate taký D’Artagnan k trom mušketierom)! Ak potrebujete prepadať melancholickej trudnomyseľnosti, skúste ho!
reagovat

Jarda P @ 04.10.2022 10:13:45
Tímto albem začíná to nejlepší, co Strawbs vytvořili. Také jsem u nich začínal s Halcyon Days, ale postupem času doplnil všechna studiová alba. Mám pro ně slabost.

Judith @ 04.10.2022 13:44:10
Měla jsem k poslechu pro jistotu po ruce míč, kdyby té trudnomyslnosti bylo příliš, ale nebyl třeba. I bez obrazu vnímám z nahrávky kužel reflektoru, auru jeviště, stylizovanou inscenaci spíš než přímý emoční úder. Balady a lidové písně a zkazky mívají silný dramatický náboj, v obou smyslech slova, a tady se střídavě procítěně vypráví a divadelně předvádí, evokuje.
Mimořádně zajímavá mi v tomhle ohledu připadá práce se sborovými hlasy, protože se chvílemi chovají jako sbor hudební a chvílemi plní až funkci chóru vzhledem k protagonistovi - v tomhle ohledu je závěrečná (přídavek tady dramaturgii trochu narušuje) I'll Carry On Beside You rozpuštěním všech protikladů, účinkující odkládají masky a smývá se i hranice směrem k publiku ve všeobjímajícím hudebním gestu.
I kdyby album nebylo tak zajímavé z hlediska emocí, příběhů a hudebních nápadů, nahrávky z konce 60. a kraje 70. let mě vždycky utáhnou na zvuk nástrojů, z nichž půlku bych asi nepoznala, ani kdybych je viděla. Všechno to cinkání, drnkání, škrundání a táhlé tóny, které bych nejspíš byla ochotná věřit nějakému neznámému druhu duhových velryb, chvílemi poťouchlé, chvílemi rozverné a pak zas teskně jímavé, jitří mou fantazii. Když se přidržím zvoleného interpretačního klíče, v divadelním jazyku plní na nahrávce spíš roli zcizujícího prvku, než aby vtahovaly dovnitř, a to asi přispívá další troškou do mlýna k dramatickému vyznění alba.

hejkal @ 04.10.2022 17:01:14
Jarda P - rovnako som si ich pár doplnil do zbierky, nie všetky, predsa len na folk rock až tak nie som, skôr občasne na zmenu nálady.

Judith - Ďakujem za krásny popis dojmov, súhlasím, že nálada tohto diela je mimoriadne zaujímavá.

Gattolino @ 04.10.2022 22:28:29
Těší mne, že se opět mluví o mém oblíbeném, magickém albu, a o kapele, která mne doprovází přes 40 let. Witchwood je překrásná deska, nicméně následující velká čtveřice Grave New World, Bursting at the Seams, Hero and Heroine a Ghosts je podle mne zcela absolutním vrcholem tvorby Strawbs, umocněné ještě sólovým albem Two Weeks Last Summer. A z toho mám asi nejradši třídilnou suitu Autumn, což je naprostý skvost.

Jarda P @ 05.10.2022 16:07:44
Gattolino: zmíněná 4 alba rovněž považuji za nejlepší, přerod kapely z folkové na prog rockovou je unikátní. V budoucnosti střídali lepší i horší alba, nikdy však neklesli pod průměr. Invence Cousinse je přes narůstající věk ohromující.

Kapelu Yes dnes zná snad i malé dítě, nebo přesněji řečeno dítě rodičů, kteří Andersonovce v domácím prostředí alespoň čas od času protočí. Ovšem o vedlejší větve této kapely se zajímají spíše fajnšmekři, toužící znát okolní souvislosti a podobné muzice lépe porozumět. Rick Wakeman je persona dostatečně známá, ovšem jeho sólovou tvorbu zachytila především starší generace jeho souputníků a pro "obyčejného" artového posluchače, jsou jeho výtvory tabu. Poznat Ricka a seznámit se s jeho působištěm, než nastoupil do gigantického podniku značky Yes, je záležitost pamětníků, nebo holmesovských typů s vytříbenou, hledačsko/pátrací mechanikou.

Nevzpomínám si už přesně, která indicie vedla mé kroky tímto směrem, ale je dost možné, že to byla právě Wakemanova stará hudební škola, k níž jsem postupně doputoval. Ten se v řadách Strawbs sice dlouho neohřál, ale stihl s nimi vydal jeden z jejich opusů magnum - desku From The Witchwood.

Než se budu věnovat její náplni, musím předně a se vší úctou poděkovat kolegům recenzentům, kteří se podobné muzice na těchto stránkách pečlivě věnovali, přiblížili ji ostatním "nevěřícím" a vedli kroky mé do těchto vod. Předně pak mistru Hejkalovi, Gratiasovi, Gattolinovi a dalším, jež se těmto obrům sedmdesátých let věnovali s dostatečnou pílí, erudicí i nadšením a objevili pro mnohé krásnou muziku jedinečné a upřímné doby rozkvětu, nepřeberného množství hudebních oblastí.

Hudba, obsažená na díle From The Witchwood, mi připomíná dojemné recitativy starých renesančních písní, prostoupených duchovním odkazem náboženské tématiky, dvorních skladatelů zašlé epochy. Na nahrávce můžeme slyšet různé druhy starých nástrojů jako cembalo, dulcimer, tamburinu, ale i banjo nebo sitar.
Začátek alba je naplněn emotivní krásou a laskovostí, využívá především akustických nástrojů a Cousinsova vokálu, jako dalšího z nich. Wakeman je spíše při zdi a svou subtilnější hrou skvěle doplňuje tyto starodávné obrazce. Větší odvaz přichází až s trackem číslo pět, píseň The Hangman And The Papist - hřmotněji doprovází jak Hudsonovi bicí, tak Wakemanův "příští styl". Daveův hlas jde konečně do obrátek a podobný model uplatní i následující, extatická sklada Sheep. Konec je opět v klidnější, folkové rovině s důrazem na smyslný přednes.

Strawbs budou i na svých dalších dílech rozvíjet ducha nahrávky From The Witchwood a jejich geniální myšlenky, budou ještě několik let proudit skrze příští fantastická alba.

PS: Můžu pouze potvrdit, že zmiňovaná renesanční tapisérie uvnitř alba má blahodárný účinek na vnímání takto koncipované muziky.

reagovat

hejkal @ 03.05.2017 08:25:40
Ďakovať netreba. From The Witchwood je môj najobľúbenejší album od Strawbs, pretože má neuveriteľne chladnú a miestami až odovzdane melancholickú náladu, čomu neviem odolať.

Balů @ 03.05.2017 09:25:48
Ano, ano, krásná hudba, krásná deska...

Jarda P @ 03.05.2017 11:04:20
Strawbs jsou jednou z nemnoha kapel, která mě za dobu své existence nezklamala žádnou ze svých desek, takže mi nezbylo nic jiného, než si je pořídit komplet. Zajímavý byl jejich hudební vývoj, od folkového tria a kontrabasem až po hutný artrock s nezaměnitelným Cousinsovým hlasem. Za vrchol jejich tvorby považuji období mezi alby Grave New World a Ghosts. Pro seznámení s kapelou doporučuji skvělý 2CD výběr Halcyon Days, ze kterého jsem vycházel, než jsem si pořídil jejich řadovky.

Asi jako u Just a Colection... Vynikající album, radost poslouchat, dílo, které představuje majestátné roztahování křídel vnešeného rockového orla před parádním letem. Některé věci na albu patří do "zlatého fondu" Strawbs (Glimpse of Heaven, Hangman and The Papist, Shepherd´s Song), ale nádherné jsou i experimentální skladbičky jako Witchwood nebo In Amongst The Roses. Za pozornost stojí rockové numero z rozdováděnými varhanami Sheep, které ovšem, musím přiznat, neposlouchám tak rád jako jiné skladby, protože odvázanost tohoto kalibru mi připadá trochu moc chtěná. Osudová Thirty Days a bizarní Flight s chytlavým závěrečným sborem jsou pozoruhodná díla skladatelského dua Hudson/Ford, které v budoucnu ještě kapele dodá mnoho typických odvázaných momentů. Trochu prudit může snad jen Canon Dale svými rytmickými varhanami v duchu pruského dechového marše, ale také není špatná, představuje odvážnou stránku kapely, která nejde po vyšlapaných cestičkách. Poslední titul I´ll Carry on Beside You je jedna z několika klasických vřelých duchovních hymnů, v nichž Strawbs opravdu předvádějí to nejlepší a nejemotivnější ze své inspirační síly. Daveův zpěv je excelentní, získal více na expresivnosti projevu, což je nejvíce patrné v erbovní skladbě, často hrané na koncertech, The Hangman and The Papist, což je šílené, bezmála shakespearovské drama o popravě odsouzence, k němuž je při vojenském soudu náhodou povolán jako kat jeho starší bratr. Tragédie hrůzného aktu pseudospravedlnosti, ke kterému byl vojenskou mašinérií donucen, je Cousinsovou hlasovou extází, při které mrazí v zádech, a víření Hudsonova vojenského bubnu s Wakemanovými varhanami celé baladě dodávají kolosálně patetické vyznění. Ale nejmalebnější je "Záblesk nebes", úvodní skladba, která si svou velebností a majestátem svůj název zaslouží.
Skoro by se chtělo litovat následného odchodu Ricka Wakemana, který ale proběhl přátelsky (následná spolupráce vyústila až do nedávných spoluspojení při různých projektech Strawbs), ale jednak nový klávesák Blue Weaver si na následném vrcholném albu vede špičkově, a pak Rickův rozmach u Yes a na sólových albech jistě stál za tu oběť. Toto album je skvělé, v bookletu nebo v LP je uvnitř vyzdobeno pěknou renesančně - gotickou tapisérií, která dokresluje náladu alba, a stejně jako u minulého, s bodíky se přibrzdím jen v zájmu hodnocení následného Grave New World.
reagovat