Reakce na recenzi:

steve - @ 14.10.2016

Svou první recenzi připravuju už několik dnů, týká se nové desky zajímavé kapely, sice mě už jeden kolega recenzent předběhl, ale ještě ji nemám dokončenou a tak zůstane zřejmě druhou v pořadníku a jako svoji první, představím nahrávku Up od P. Gabriela.

Peterova osobnost, která přinesla do několika desetiletí hudení epochy tolik zajímavého a nového mě nikdy nepřestala inspirovat. Jeho působení na scéně bych si dovolil rozdělit na několik kategorií:
Prvotní se nabízí sama, jedná se o zpěvákovo působení uvnitř kapely Genesis (pro mne nejpřitažlivější doba), do druhé bych vměstnal první 4 desky samostatné kariéry tohoto umělce. (komerčnější) deska So z 86 tvoří další výrazný mezník a alba Us i Up, která sice dělí jedno desetiletí, mě připadají podobná, hudebně navazují, tyto pak zařazuji do samostatné rubriky. Dále už kariéru umělce nesleduji, nejspíš proto, že klasickou studiovou nahrávku zatím nevydal a alba předělů a práce s orchestrem nemají u mě zásadní význam.

Jak vlastně popsat takovouto hudbu? Předně uvedu, že na pomyslném žebříčku Peterových nahrávem stojí nejvýš a na vině v tom dobrém, je jedinečná delikátní, intimně melancholická nálada, která se celou nahrávkou proplétá jako krásná stuha a podmanivé a posmutnělé opusy k sobě poutá. Ze všech jeho děl na mě působí nejvyzrálejším dojmem i když občas je toho pláče v notových osnovách až, až.

Nemám dar, ani zálibu se probírat do puntíku jednotlivými skladbami té které desky. Emoce, pomocí kterých na mě hudba působí hrají v mém nitru první housle, pokud je jich nahrávka prosta, nemám sílu se jí dál zabývat, tady to samozřejmě absolutně nepřichází do úvahy.

Darkness bojuje s mnoha kontrasty a díky těmto působí ve svém úvodu originálním způsobem. Podmanivé rytmy v Growing Up, svobozující a vokálně nejdokonalejší Sky Blue, široký záběr i do fusion zaujímá The Barry Williams Show se zvláštní trumpetovou melodií a podmanivé kraje východního světa představí Signal To Noise. Vybral jsem namátkou pár ukázek z kompletně dotáhnutého alba a mou nejoblíbenější sedmou My Head Sounds Like That si nechal nakonec. Obsahuje jednu z nejemotivnejších klavírních a dechových melodií, která kdy byla napsána a vedle hlasového fondu Gabriela budí fatalistický dojem.

Široký počet spolupracovníků, kterými se Peter obklopil, svým otiskem navždy pomohlo vytvořit dílo které přetrvá věky.