Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 19.02.2017

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...