Hackett, Steve - Spectral Mornings (1979)

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...
reagovat

horyna @ 19.02.2017 08:58:14
Čau Easy: můžu použít toto: :-) :-) Bez debaty, jedna z trojice mých nej- alb od Steva Hacketta. Křehká nádhera, i když u mě nedosahuje nadoblačných výšin debutového alba. Souhlas s recenzí!

EasyRocker @ 19.02.2017 09:03:36
horyna: ano, ta jedna věta vlastně stačila :-)

Steve Hackett putuje i na svém třetím sólovém výletu svou vlastní kreativní cestou. Cestou hledání nových hudebních horizontů, objevování skrytých míst a malebných zákoutí, snažící se zcela naplnit svá předsevzetí. Je odhodlán předložit další hodnotný celek a pokořit jím nové výzvy svého hledačského talentu. Jeho štětec maluje křehce a oduševněle, plátno nepotřebuje dosáhnout velkých rozměrů, blíže neohraničený prostor nechává na divákovi aby sám rozhodl o jeho nadčasovosti a umělcově talentu. Nezaprodává se a neustupuje, jeho mateřská kapela se vzdaluje ze své liniie a její pouť začíná doznávat velkých změn. Né tak ta Hackettova, velký to skladatel a multiinstrumentalista se dál noří do snových tužeb a plně transformuje své nápady a pocity do notových osnov, prchavé okamžiky staví na odiv věrným, duševně vyzrálým obdivovatelům.

V intencích mateřské kapely přichází Every Day- uhlazené akustické zhoupnutí vyvolává hned od počátku silně smyslné touhy, kterých se posluchač odkojený na mistrově kytaře může jen stěží nabažit, vstupy sólové šestistrunky dávají jasně na srozumněnou že nástroj obsluhuje mimořádně romanticky rozervaná duše velkého umělce. The Virgin And The Gypsy- pokračuje ve vysokém standardu z úvodu alba, vokální linky doslova mazlí naši duši a klasická kytara přede jemné tóny stříbřité pavučinové sítě. V daleké asii se rázem ocitáme prostřednictvím orientálně laděné The Red Flower Of Tachai Blooms Everywhere. Následující Clock - The Angel of Mons- celek zahušťuje a její rozpuk do rytmicky poblouzněné polohy jí přidává velké novum stylu. Lahůdkou v pravém slova smyslu je pátá The Ballad Of The Decomposing Man- marně si budete lámat hlavu, co je tohle bože za chaotický derivát a budou vás jistě napadat slova jako- swing, western, jazz, samba... ano Steve si bere ze všech těchto proudů co jemu jest a míchá to přímo ďábelsky mistrně (v jedné poloze jsem si dokonce vzpomnul na experimentální skladby od samotných Beatles). Parné léto Španělské Andalusie přímo prosakuje skrze píseň Lost Time in Cordoba- flétnová melodie patří k jedněm z nejhezčích na desce. Temné akordy plné děsu nás uvádí do naprosto svobodně dýchající skladby Tigermoth- víření bicí soupravy společně s klávesovým "vyšíváním" v sobě absorbují pohnuté stavy lidských dějin, za půli se přechází na vokální stopu která posluchače odvané pryč z tohoto světa. Závěrečnou titulní věc otevírají subtilně znějící syntezátory, vpálená bezbřehá kytarová melodie posunuje naši duši do zcela jiné dimenze, dimenze kde neexistuje závist, zášť či jakýsi druh zla, je tu jen krása, očista duše a splynutí s okolním světem, oči zůstávají zavřeny, dech se tají a skrz sluchovody k nám proudí ona nádhera, kterou snad nemohl vyprodukovat obyčený smrtelník. Tato kytarová linka patří v moderní hudbě k jedné z nejkrásnějších a ujišťuji vás, že dokáže navodit zcela ojedinělé a mimořádně silné pocity.

Na konci se rozprostírá klid a naprostá spokojenost, co více si může jedinec přát.
reagovat

EasyRocker @ 28.04.2016 17:40:06
Bez debaty, jedna z trojice mých nej- alb od Steva Hacketta. Křehká nádhera, i když u mě nedosahuje nadoblačných výšin debutového alba. Souhlas s recenzí!

horyna @ 28.04.2016 17:49:08
EasyRocker: ahoj a díkec za souhlasný pokyn, jinak jsem si zde nemohl nevšimnout až "těžkého protěžování" Stevova prvního sólo alba, ale rozumím, jeho atmosféra je asi nej romantičtější a nejvíce v sobě nese ducha starých Genesis. Osobně upřednostňuju o chloupek více až další dvě jeho desky

Brano @ 28.04.2016 19:15:19
horyna,človeče,ty doslova chrlíš tie recenzie,že to ani nestačím čítať :-)

horyna @ 28.04.2016 19:33:40
Brano: pardón, pardón :-) někdy to jde (skoro) úplně samo, někdy se to zadře, koukám na to a slova nepřichází, pak si album zas připomenu a rázem prsty lítaj po klávesnici. Když mne deska strhne, težce se bráním nepísnout to.

EasyRocker @ 29.04.2016 04:52:35
Ale tahle recenze je přesně ten osobní, až duchovní prožitek, který plyne z poslechu celé Hackettovy tvorby... krása. Taky sem musím někdy hodit pohled...

Snake @ 29.04.2016 06:19:11
K chvále na Spectral Mornings se rád připojím, anžto jest to opravdu výborné album a s těma prvníma dvěma si v ničem nezadá. Asi nejraději mám pohádkově zasněnou a křehkou The Virgin And The Gypsy, neméně půvabnou The Red Flower Of Tachai Blooms Everywhere a podobně laděnou závěrečnou titulní skladbu. A v jinak jednoduché a "komerční" písničce Every Day ono dokonale vystavěné a melodické kytarové sólo.

Výborný doplněk do každé sbírky, tedy za čtyři. Horyna, díky za recenzi. Koukám, že ta poslední je už jedenáct let stará...

horyna @ 29.04.2016 06:52:38
Snake: no právě, jedenáct let, copak tu nikdo Steva neposlouchá, nebo jen nechce písať:-) ??

Please Don´t Touch je deska poněkud hledačská, ale Spectral Mornings, to je usazená, dokonale bezchybná kompozice. Hackett našel ustálenou, vyváženou, vlastní a typicky nezaměnitelnou podobu. Vzdálenost od Genesis se v určitých momentech prohloubila, ale zvukomalebná magie zůstala, umocněná Stevovou stále rostoucí virtuozitou. Z alba se vždy nejvíc těším na The Virgin and The Gypsy, Na Lost Time in Cordoba, Tigermoth, a pak to příjemné mrazení v zádech při titulní skladbě, která je možná vrcholem. Trochu nemusím Decomposing Mana, ale při jeho délce nijak mne neprudí, patří tam. Geniální deska, bezesporu!
reagovat

Teprve nedávno jsem objevil v polici tento zapomenutý vinyl a po dvou posleších ho musím vynést do nebe! Hackett od A do Z....i když se přiznám, že teď píše spíše nevzdělanec, poněvadž Hacketta znám "pouze" z GENESIS a nebo jeho úžasné "To watch the storm".
Barvy a nálada --- o tom je toto album. Začíná krásnou "Every day" - jo, jo, tyhle melodie on umí. Dvojka trojka dýchá ozvěnou exotických melodií, stejně jako šestka. Pětka - to je krásně ujetý Hackett. Satromilecká hudba (dixieland??), stará dobrá Anglie, procházky uličkami.........úžasná kytara. Nikdo tu neonanuje, Hackett kreslí....
reagovat

EasyRocker @ 10.12.2005 00:00:00
Nepůjdeme společně požádat autora, aby sem umístil právě i "To Watch the Storms"? Divím se, že tu není... u mě je to asi jeho nejlepší album... ;-)