Reakce na recenzi:

Kritik Vláďa - @ 23.10.2019

Nursery Cryme – to je moje další hudební láska, do které jsem se ovšem zamiloval hned na první poslech. Album patří do mé subjektivní TOP 10, a je to opravdový hudební majstrštyk, který už nebude jen tak překonán. Nechci přehánět, ale je to tak. Další, jedno z nejvýznamnějších hudebních děl. Alespoň pro mě. Album mám ve své sbírce vystavené úplně vepředu, protože ten obal je asi můj nejoblíbenější ze všech obalů vůbec. Ale k tomu se ještě dostanu.

Skupina Genesis v roce 1971 už měla za sebou zásadní personální změnu. Bubeník John Mayhew byl nahrazen skvělým Philem Collinsem, a kytaristu Anthonyho Phillipse nahradil můj kytarový hrdina Steve Hackett. A tak v této sestavě, v létě onoho roku 1971, se Genesis vydali na chalupu jednoho z členů, aby zde začali skládat nový materiál. Předešlé album Trespass z roku 1970 slibovalo velkolepý a nádherný nástup, který se potvrdil.

Album začíná jednou z nejlepších písní od Genesis, The Musical Box. Deset minut dlouhá suita, která střídá jemné akustické pasáže s těmi hutnějšími a rockovějšími, aby v osmé minutě mohla přejít do absolutně strhujícího finále, které s klidným svědomím můžu nazvat „hudebním orgasmem“. Po celou skladbu vlastně cítím určité napětí, něco jako klid před bouří, a najednou… bum!! Suita vypráví skvěle prapodivný příběh, zasazený do viktoriánské Anglie, o malém chlapci jménem Henry, který hraje se svou kamarádkou Cynthií kroket. Ale ona mu tou palicí odstřelí hlavu, a Henry logicky zemře. Cynthia se poté vydá do jeho pokojíčku, a tam nalezne jeho hrací skříňku. Cynthia jí otevře, a zjeví se jí onen Henry, ale v podobě starého vousatého dědka. A ono bombastické finále této skladby už myslím mluví za vše.

Po tomto grandiózním úvodu následuje kratší, strašně krásná a příjemná písnička For Absent Friends. Zde se poprvé v historii Genesis představil za mikrofonem Phil Collins. Další hudební bombou je The Return Of The Giant Hogweed plná výtečných instrumentálních a melodických nápadů. Suita pojednává o extrémně jedovaté rostlině, která se rozhodla ovládnout svět. Ale sranda je v tom, že rostlina, o které tato skladba pojednává, skutečně existuje. Je to onen bolševník velkolepý. Postrach všech botaniků.
Skladba Seven Stones je pro mě další velmi silné místo, a při pasáži „Despair That Tires The World, Brings The Old Man Laughter“ mi vždycky leze mráz po zádech.

Písničky Harold The Barrel a Harlequin jsou takovým vítaným odlehčením, z nichž Harold The Barrel má nádech komické opery a Harlequin je zase příjemná, moc pěkná věcička. A nyní je tady monumentální finále v podobě The Fountain Of Salmacis, což je další, jedna z nejlepších písní od Genesis, vyprávějící příběh o Hermafroditovi. „Fontána“ je opět plná výtečných melodických nápadů, a v polovině rozjede Steve Hackett jedno se svých nejpůsobivějších sól. Lepší, a grandióznější finále tohoto albového projektu si ani nedokážu představit. Tleskám ve stoje, a klaním se.

Onen fantastický, překrásný obal této desky vytvořil Paul Whitehead. Jsou na něm zachyceny určité motivy všech skladeb na tomto albu. Ale nejvíce je zde patrná samozřejmě The Musical Box. V popředí stojí s napřaženou kroketovou palicí ona záhadně krásná a roztomilá Cynthia Jane De Blaise-William, kolem ní jsou pohozené, ustřelené hlavy, na druhé straně nalevo dole se nachází bolševník, kousíček nad ním je starý pán ze Seven Stones, a mnoho dalších. Znovu říkám, pro mě nádherný, výrazný obal, na který se nemůžu vynadívat.

Takže abych to shrnul, Nursery Cryme – mistrovské album, též mírně divadelně koncipované, které svým způsobem můžu brát jako ucelené hudební dílo na úrovni největších klasiků. Jiná možnost než plný počet hvězdiček ani není.

(Ano, vím, že alba jako Foxtrot, Selling England By The Pound a zejména The Lamb Lies Down On Broadway jdou ve své progresivnosti ještě dál, ale můj vztah s albem Nursery Cryme je pro mě ten nejkrásnější.)