Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 13.01.2006

Fascinující převratné dílo, jaké se rodí málokdy: Šest měsíců po "Spiritech" dobývá 5. místo britské hitparády toto album, paradoxně legendární a u nás trochu pozapomenuté. Kapela prý v té době podle některých kritiků vytvořila to, o co se Beatles pokoušeli na Sgt.Pepperovi. Každopádně se stali čtvrtou nejlépe prodávanou kapelou po Beatles, Cream a Stones a album HBD nadchlo a ovlivnilo řadu hudebníků od Johna Lennona po Roberta Planta (dle Plantových slov prý inspirovalo stylovou změnu Led Zeppelin na jejich třetím albu).
Věrné názvu kapely, album je neuvěřitelné, šokuje na první poslech svou mysticko-pohádkovou bizarností, přetváří množství všemožných hudebních, hlavně folkových vlivů do nové originální podoby, pročež se stalo i klíčovým albem své doby pro hippies a lidi, snažící se "odpoutat" svou mysl do nových dimenzí. Spontaneita, nebojící se občasného falešného souzvuku, je podepřena virtuozním ovládáním celé přehlídky nástrojů, včetně různých starých nebo exotických instrumentů. I textově se album nese v mytologickém hávu pohanských rituálních zpěvů a obřadů, z nichž nejkrásnějším může být The Water Song, hraný ostatně v nové nynější sestavě jako zlatý hřeb a zpívané krásnou multiinstrumentalistkou Fluff. Do zvuků tekoucích vod a dialogu fléten (nově s houslemi) se odvíjí vzývání vodních božstev, nakrátko prostřídané domorodými bubny z hloubi pralesa. Neuvěřitelně vizuální, živá, ničím uměle nepřikašírovaná, v tom nejlepším slova smyslu "primitivní" průzračná hudba. Vícehlasá halekačka Swift as a Wind mohla snad znít někde na horských pastvách, ale rozhodně ne pozemských, neboť je naprosto ničemu nepodobná. Minotaurova píseň by mohla pocházet ze staré Kréty, kdyby nebyla tak moderně rozpustilá, neučesaná a až provokativně veselá. Tajuplná nálada Witches Hat nebo Nightfall předvádí druhou, možná trochu keltskou stranu mince (Robin je snad více Keltem než Mike, viz jeho pozdější sólová tvorba). A třídílná Very Cellular Song se svou střední částí a sborovým Good Night rozhodně není uspávací, spíše pozvánkou k bezuzdným satyrským slavnostem v ověnčených hájích, kdyby to prý nebylo zpíváno ... o amébě! Jestli při tvorbě této desky vykouřili bednu jointů, pak je to jeden z nejkrásnějších a nejpozitivnějších plodů marjánkového opojení, jaký kdy parta okostýmovaných a odvázaných hudebních géniů vysmažila na hudební záznam.
ISB udělali soustu písní, výborných i slabších, ujetějších k hranici poslouchatelnosti i civilnějších a učesanějších, později i dost rockových kousků, ale tato kolekce je nejspíše jejich absolutní vrchol. Tady opravdu škála hvězdiček citelně nestačí!