Judith - @ 26.01.2023 | #

Tohle bude asi dost zvláštní čtení. Nečekejte popisy jednotlivých skladeb - mrzký úskok ve stylu "vše již bylo řečeno", k němuž se někdy uchylují již recenzenti v dolní čtvrtině stránky, je tu naštěstí plně opodstatněný. Nečekejte radši vůbec nic. Nebo aspoň neříkejte, že jsem vás nevarovala.

Genesis jsem poznala velmi nedávno a kromě této desky znám trochu líp vlastně jen jejich prvotinu, takže je možná náhoda, že mezi oběma alby vidím spojitost. Připadá mi každopádně, že ti, kdo From Genesis to Revelation podceňují nebo přímo vynechávají, ztrácejí ze zřetele podstatnou nit, jež se ranou tvorbou této skupiny vine a v The Lamb vyplouvá výrazně na povrch, a to nevinnost. Mladická, upřímná, kurážná, zmatená, bujná a bezelstná nevinnost, jakou svého času oni sami oplývali a která je o pět let později vtělena do postavy Raela a vržena do divného, kouzelného, ale i hrozivého "velkého" světa.

The Lamb je hudebním příběhem o tom, jak tuto nevinnost světem pronést. Bláznivě nepravděpodobné jehně spočívající na frekventované ulici odkrývá křehkou čistotu mláďat a zároveň nasvěcuje okolní svět s jeho ruchem a zkažeností. A stejně tak okolní rušný svět vyzývá vnitřní nezkušenost a neposkvrněnost (s jak dojímavou neobratností se Rael v Counting Out Time snaží o svou nevinnost přijít!) a odhaluje v ní temnější tóny, pomyslnou černou skříňku, až ji polapí, uvězní, stáhne z kůže, nechá projít podsvětím a vyplivne nejistou svou vlastní tváří.

Všechna tahle temnota a drama, které v albu jsou přítomny, se mi začala vynořovat až při čtvrtém nebo pátém poslechu s tím, jak jsem přesněji rozeznávala kontury a stavbu jednotlivých skladeb. Zprvu se mi celá deska vznášela v jakémsi mlhavém oparu, v němž převažovala jemnost, hebkost a něha. Bylo až obtížné setrvat v její přítomnosti, ocitnout se v bezprostřední blízkosti něčeho tak bezvýhradně laskavého a jaksi nezemského. Trochu jako milovat se s andělem (já jsem vám říkala, že to bude divné).

Jako by to ode mě něco vyžadovalo - obhlédnout svůj vlastní vnitřní prostor, propátrat opomíjená zákoutí, rozpomenout se. Jak nekompromisní umí taková něžnost být! A pak zas vstát a tohle všechno vědět. Pustit si to znovu. Vnímat zlatavý pel vláčený bahnem v křehkých, krajkových kompozicích, prostotu perokresby na plátně. Kdykoli...

Gattolino @ 29.01.2023 12:10:38 | #
To Judith: Příjemně mne překvapily tři zmínky, s nimiž plně souzním. Nejprve paralela mezi From Genesis to Revelation a The Lamb. Debut Genesis je pro mne písničkovým skvostem, třeba jednoduchých, ale originálních a snově nádherných skladeb s emotivním zpěvem, který je příslibem budoucí tvorby gabrielovských Genesis. Následující epická melodramata na čtyřech řadových albech objevují další fantastické světy, a The Lamb se zdá být opět návratem k písním stmeleným jednotnou myšlenkou jako první album. Hudebně je nepochybně vyzrálejší a preciznější, až na hranici dokonalosti, nicméně v mnoha věcech cítím návaznost na prvním album. Obě poslouchám s podobným zaujetím. A jak už naznačeno, jednička vyniká čistým mladistvým nadšením, které dodnes z té hudby nevyprchalo.
Druhým momentem je zmínka o filmu Valerie a týden divů, bohužel trochu polozapomenutém klenotu české filmografie, jehož snová, surrealistická imaginace mimo hranice logiky má s Jehnětem mnoho styčných bodů. Jako je The Lamb mým favoritem v hudbě, je Valerie jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Obojí tajuplně proniká k nitru duše. Například závěrečná píseň a defilé všech účastníků příběhu ve filmu.
Třetí zmínka o tom, že není představitelné, kam by se dalo v tomto duchu pokračovat, a že Gabriel do toho dal strašně moc, ladí s mou teorií, proč Gabriel od Genesis po The Lamb odešel. Možná už jsem to někde zmiňoval. Před několika lety jsme seděli v Turecku v baru u pláže a náhle začalo karaoke. Posilněn několika gintoniky jsem se přihlásil a nechal si zahrát úvodní píseň z The Lamb. Než jsem se dostal k „Wonder women you can draw your blind! Don't look at me! I'm not your kind. I'm Rael!“, zažil jsem naprosto opojný pocit extatického vznášení a při závěrečném výkřiku jsem myslel že omdlím. Zpěv této úžasné písně se stal nezapomenutelně silným zážitkem. Přitom nejsem kdovíjaký zpěvák a obecenstvo tvořilo asi 15 lidí. A tak jsem přemýšlel, jakým stavem mysli musel procházet Gabriel při své emotivnosti každý večer před plnými sály během celého alba. Že se možná dostal na samou hranici zjevné reality a nechtěl ji překročit za rizikovou mez „světa božských tajemství“ , jak to asi udělal s neblahými důsledky Syd Barrett. A tak se jako člověk duchovně imaginativní, ale zároveň dostatečně pragmatický, který dosáhl pro člověka přípustných hranic (jeho vlastní slova: „Jehně mne naprosto uspokojilo“) stáhl do bezpečnějších vod civilnější, byť vysoce kvalitní hudby.