Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 14.11.2005

The Lamb se ocitla v mém soukromém žebříčku 100 nejlepších alb rockových dějin na ......ano, na 1. místě před Beatlovským Abbey Road a Ghosts od Strawbs. Asi se nedá říci, že je lepší než třeba Trespass nebo Foxtrot, ale už sama skutečnost, že kapela měla k dispozici hudební materiál na relativně dlouhý double, kde není za mák vaty ani nadbytečné natahování témat, to svědčí o tvůrčím vrcholu. Ačkoliv... dle pramenů v té době Peter opustil na čas kapelu a byl s ostatními poněkud na kordy, Steve nebyl ideou Raelova příběhu nadšen a šel do práce prý bez nadšení, takže hudební jádro Phil - Tony - Mike zkomponovali většinu skladeb. Peter dodatečně dotextoval písně, které po předchozích opusech jakoby se vracely ke krátké formě From Genesis To Revelation, ovšem s ideou oděnou v mystický, takřka surrealistický příběh o hledání sebe sama.
Titulní skladba vyrůstá z pekelně rychlých klavírních trylků, které se na moment mihly už v Supper´s Ready, ale stane se ostrou, přímočarou rockovou písní, jakou snad dosud nenatočili. Přechází do temných obrazů s dominující basou, prolne do snově křehké Cockoo Cocoon, kterou má na svědomí asi hlavně Steve, a nakonec v In the Cage slyšíme Stevovu ostrou kytaru s riffem jak od starých Zeppelinů (dobře slyšitelný na Live albu). Peterův expresivní zpěv zde dosahuje výkonů, jaké nedocílil v této skladbě ani jinak výborný Phil na pozdějších koncertních záznamech. Nelibozvučný strohý pochod Grand Parade je opět něco, co snad Genesis nikdy nezkoušeli, ale jeho působivost, umocněná jedovatým zpěvem, je nesporná. V podobném duchu pokračuje Back In N.Y.C., občas elektronicky modulovaný hlas si na nic nehraje a jde pod kůži, skladba je strohá a úderná. Teprve Hairless Heart, opět Stevova skladba, přináší ozvěnu starších alb v tklivé hymnické instrumentálce. Je zajímavé, že nijak neskrývané syntetické zvuky zní na celém albu naprosto přirozeně. Erotická skočná hříčka Counting Of Time je jedna z mála čistě Peterových kompozic, pak přichází klávesová perla Carpet Crawlers s vynikajícím dvouhlasem, jedna z nejvýraznějších skladeb alba. Následné melodrama Chamber of 32 Doors je snad z části také Peterova hudba, a jde dle mého o vrchol celého Jehněte.
Je-li první deska dokonalá, překvapením je, že druhá deska působí sice jako slinutější plocha, ale rovněž bez jakékoliv zbytečné noty. Výrazné, hutné písně jako Lillywhite Lilith nebo The Lamia jsou obklopeny složitějšími kompozicemi s vycizelovanou instrumentací, s kontrapunktem v The Light Dies Down, kde se zopakují motivy z The Lamb a z The Lamia na snad jediném textu, který nesložil Peter. Finále In The Rapids s výkřikem: "It´s Mine!" odhaluje hlubokou pravdu jednotnosti bytí, završenou kytarovou závěrečnou jízdou It, kde se rekapituluje vpodstatě, že To klíčové, co hledači pravdy touží nalézt, je obsaženo ve všem.
Jehně je výjimečné dílo, nebojím se říci stejně důležité jako nadčasová díla vážné hudby, s nimiž nese ohromné estetické i filosofické poselství.