Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.07.2011

Album Aurora patří rovněž mezi moje oblíbená alba. Myslím, že stejně jako album Imaginary Voyage je velmi vyrovnané, muzikantsky exponované a obsahuje skutečné lahůdky z oblasti fusion music, nebo chcete-li jazzrocku…
Po odchodu Jean-Luc Pontyho od Mahavishnu Orchestra, kdy se chtěl francouzský houslový virtuos postavit skutečně na vlastní nohy a založit svou kapelu, byl plný nápadů, odhodlání a muzikantské kreativity, což se zobrazilo na albech tohoto období skutečně vrchovatou měrou.
Obě citovaná alba vyšla v roce 1976. Aurora na začátku roku a Imaginary Voyage až na podzim. Sestava na nich ale není stejná.
Protagonista se svým houslovým parkem a precizní kytarista Darryl Stuermer (později koncertní člen pop-rockových Genesis), stejně jako bývalý Zappův baskytarista Tom Fowler jsou dáni, ale za bicími nástroji na albu Aurora sedí Norman Fearrington a na klávesové nástroje půvabná drobná talentovaná mulatka Patrice Rushen.
S těmihle lidmi se maestro violi virtuoso z Bretaně, v té době už ovšem žijící v USA, usadil v nahrávacím studiu Cherokee v Los Angeles v prosinci 1975 a výsledek jejich společné práce stál opravdu za to…

IS ONCE ENOUGH? – rychlý výjezd na elektrické housle v prologu a už nastupuje celá skupina. Dusavá, ale nevýbušná rytmika se propojuje s velmi příjemným sólem na elektrické piano, na které se po několika taktech napojí elektrická kytara a oba nástroje si vzájemně přepouštějí prostor pro improvizace. Jiskry zde vyskakují dost vysoko a energetický potenciál je hnán vpřed s velkým odhodláním… Elektrické housle svým plastickým tónem hrají dlouhé tóny a harmonické téma j nádherně prokreslováno v příjemných zvukových obrazcích. Znovu si uvědomuji, jaký to byl velký protipól hardrockové hudbě, kdy struktura skladeb stále na základním riffu, zatímco zde se odehrávaly barevné tónové bitvy…

RENAISSANCE – zvláštní zadumané téma, v němž se propojují housle s akustickou kytarou ve zvláštním tvaru. Jean-Luc Ponty střídá elektrické housle a normální housle a kytarista Darryl Stuermer naopak hraje na akustickou kytaru. Má čisté tóny a hraje s velkou přesností. Je v tom suverenita podání a přesto se nejedná o samoúčelnou exhibici, ale vrstvení krásných harmonických tónů. Patrice Rushen nás z pozadí zdraví klavírními tóny. Také z její hry cítíte, že má klasické vzdělání a dokáže si pohrávat s velmi jemnými, ale i složitými finesami hry na koncertní křídlo Steinway. Norman Fearrington tepe na svoje bicí v nenápadném rytmu za doprovodu percussion a baskytarista Tom Fowler prozatím zcela nenápadně setrvává v pozadí. Krásné hudební setkání….

AURORA – Part I – elektrické piano v pátravých tónech otevírá další skladbu. Elektrické housle s dlouhými tóny podporuje výrazné baskytarové téma prokreslující rytmickou složku s úderností bicí baterie, ale bez nějakých dryáčnických eskapád. Ponty na housle hraje procítěné téma, prozatím šetří tóny, ale my už tušíme, že je otázkou času, kdy přidá plyn a jeho stroj se rozběhne vpřed virtuální závodní dráhou….

AURORA – Part II – chvílemi máte pocit, že jste se dostali do roje čmeláků, kteří se cítí být ohroženi. Velmi rychle houslové proměny, preparované wah wah pedálem se však proměni v polyrytmické proměny, kdy elektrické piano, bicí souprava a baskytara vytvoří pevbně sevřený útvar, do něhož vstupují precizní houslové variace. Ponty střídá různé druhy houslí a tím dodává hudbě zvláštní obraz a člověk žasne, jakým způsobem dokáže improvizovat a přitom udržet přehlednost a čitelnost své hry. Stuermer se svou kytarou střídá s Pontym o improvizace. Hraje jinak než McLaughlin, nebo DiMeola – má stále výtečný výraz a smysl pro uměřené, přesto bezchybné podání. Také zde se stupňuje harmonie ve stylu kompozičních postupů klasické formy. Rytmické proměny důraznými akcenty skladbu zakončí s přezníváním tónů elektrického piana….

PASSENGER OF THE DARK – zajímavé modulace Pontyho na violectru, kterou střídá s elektrickými houslemi, i klasickými houslemi. Opakující se schéma udržuje napětí a přitápí pod imaginárním kotlem, ale teď dostává příležitost Stuermer, který svým zkresleným tónem,a s aplikací wah wah pedálu vystaví do skladby „špinavě“ znějící sólo, které se velmi těsně propojuje s Pontyho elektrickými houslemi. Místy musíte dávat moc dobrý pozor, abyste od sebe odlišili elektrické modulace houslí a kytary. Ve skladbě (ale i vlastně na celém albu) je spousta různých barevných odstínů zvuků, které jsou nanášeny na hudební paletu s velkou citlivostí. Nemyslím, že by se navzájem přebíjely a vytlačovaly a ani nejsou samoúčelné. Mají estetický smysl….

LOST FOREST – úvod zní pateticky, jakoby jste měli být připraveni na velké zásadní téma. Postarají se o to činely a kouzlení synthesizerů a melancholický tón gradujících houslí. Pak ovšem dojde ke zklidnění a ve hře je akustická kytara, housle a rytmické akcenty bicích nástrojů a baskytary. Náladotvorné kouzlení melodie v harmoniích docela výstižně nastiňuje bloudění v hlubokém lese… Patrice Rushen hraje s úžasnou lehkostí na elektrický Fender-Rhodes, subtilní mladá žena a tak suverénní ovládnutí nástroje (!). Ponty servíruje svoje tóny v uměřené podobě a spíš podkresluje atmosféru a jen občas připomíná letící vážku, která z vodní hladiny zabloudila do hustého lesa, šumění činelů a perlení elektrického piana skladbu ukončují v příjemném souznění…

BETWEEN YOU AND ME – Ponty na housle v unisonu s elektrickým pianem míchají krásný hudební tvar. Rytmika je více čitelná a zřetelná a Fowlerova baskytara se s Fearringtonovými bicími pouští do zásadnější rytmických akcentů s působivými breaky. Také zde máme co do činění s náladami. Pohrávání si se základním motivem se děje úsporně. Patrice Rushen na elektrické piano vkládá výraznější jazzový náboj a její tony perlí jako barevné bublinky, narůstají do objemu a vzápětí se rozplývají a Ponty v přesném melodickém sledu tónu vystaví hrubou kostru, kterou celá kapela dotvoří do výsledného melodického i rytmického tvaru….

WAKING DREAM – poslední skladba začíná dumavým melancholickým tématem elektrických houslí, klavíru a modulovaných basů. Onu zasněnost nezapře i zvolený název a tak nečekáme nějaké dramatické zvraty a nástupu, ale spíš smířlivou hudební formu. Působí jako anestetikum a zanedlouho vás spolehlivě dopraví – řečeno slovy básníka – do říše Morfeovy a náš hudební výlet je u konce…

Tohle album se u nás vždycky trochu hůř shánělo, ale netvrdím, že bylo totálně nedostupné. Černí obchodníci s deskami ve snaze vydělat se snažili seč mohli… Ale na CD verzi jsem album sehnal až po několikeré intervenci u docela malého nenápadného labelu Wounded Bird Records, který se pravděpodobně zaměřuje na hůře sehnatelné tituly.
Myslím, že mít Auroru doma patří k dobrému bontonu. Zase se tady sice nezpívá, ale milovníci náročných a excelentně zahraných muzikantských partů si zde přijdou na svoje. Je to plnokrevná, šťavnatá muzika plná zajímavých instrumentálních a aranžérských nápadů, která vás strhne svým vírem.
Určitě dávám albu plný počet hvězdiček!