Ponty, Jean-Luc - Aurora (1976)

Ešte ako dieťa som bol neraz svedkom toho, ako sa môj otec „hádal“ so švagrom (popredným českým country hráčom na banjo), že ktorý huslista je najlepší. Otec preferoval Jean-Luc Pontyho, oponent nejakého bluegrassového maniaka, už si nepamätám, koho. Napokon sa vždy zhodli, že odpoveď neexistuje a je to individuálna záležitosť. Osobne ma Pontyho hudba míňala, hoci nejaké platne sme doma mali (spomínam si na A taste for passion, ktovie, kam sa podeli). Album Aurora som si pre časom kúpil u „Hummela“, čo je obchod s hudbou i múzeum jedného významného bratislavského obyvateľa v jednom, za babku vo výpredaji.

Dielo vyšlo v roku 1976, takže je jasné, že huslista známy aj z Mahavishnu Orchestra produkoval dobové fusion. Máme tu sedem skladieb a hneď z úvodu sa začne zostra. Is once enough v podstate rifuje, rytmika si obligátne vypomáha nejakými tými rôznorodo nepravidelnými prechodmi, aby sa nepovedalo, sólovými vstupmi sa prezentuje nadžezlý klavír, premrštená gitara a nástup huslí sa tak dajako logicky očakáva. Kúštik funky podmazu nemôže chýbať, ani fusion nie je ktovieako pestrá muzika (v zmysle novátorstva je na tom dosť podobne ako ktorýkoľvek iný rockový žáner), našťastie si nepotrpím na originalitu pre originalitu. Renaissance pláva v pokojnom mori, Ponty sa podujme role rozprávača a za striedmeho sprievodu ostatných nástrojov si to príjemne užije. Do reči mu vpadne gitarista, aby na svojej španielke vystaval pomerne ukecaný príbeh, za čo mu huslista poďakuje krátkym vstupom koreneným ďalším ohováračom s klavírom pod prstami. Nádherná skladba vhodná na osamelé nudné večera alebo poobedné siesty. Prvá časť titulnej skladby Aurora pokračuje v nízkych hladinách, ale plytčiny to veru nie sú. Istý nepokojný podtón si uchováva ako rytmika, tak huslista, ktorý tento džezíček ovláda ako Putin Rusko. Druhá časť skladby naberá na obrátkach, skladba sa následne prehupne do ďalšej meditačnej polohy, kedy sa v takmer lenivom tempe vyjaší nielen husľový virtuóz, ale aj rovnako postihnutý gitarista. On je to vlastne dosť pokojný album, čo dokazuje aj ďalšia skladba Passenger of the dark. Atmosféru temnoty sa jej však darí navodiť lepšie než sklanej priepasti ležiacej v jaskyni stovky metrov pod povrchom zeme. Aby sa poslucháč nebodaj nestrhol, duch albumu zachováva i Lost forest. Vždy ma bavilo, ako sa hudobníci, ktorí komponujú inštrumentálnu hudbu, vyrovnávajú s názvami skladieb. Zažil som nemenovaného nášho džezového gitaristu, ktorý sa strašne vytešoval, že mu nejaký kamarát pomenoval skladby tak úžasne, že to nedávalo žiadny zmysel. V tomto smere sa Ponty drží pri zemi, „stratený les“ navodzuje istú melanchóliu, ktorá prestupuje celou skladbou. Nepochybujem, že poslucháč obdarený obrazotvornosťou, by zvládol žvatlať čosi o tom, ako nástroje vyjadrujú zaniknutý šum stromov, let hmyzu, láskanie krovín mesačnými lúčmi a podobné vzletné výrazivo, ktoré tak veľmi potrebujú lační žrúti „vyššieho“ umenia. Prakticky rovnako pôsobí i skladba Between you and me, možno je kúštik viac rozkolísaná. Záverečná krátka skladba Walking dream ospalo uzavrie dianie na albume. Kvitujem, že sa Ponty udržal a nenaservíroval nám mätež tónov, pri ktorých vyzerá Blitzkrieg ako slimák po mozgovej porážke (čo je častý problém virtuóznych hráčov).

Výborný album inštrumentálneho fusion, človek by povedal, že priam rutinérsky (ale v dobrom). Všetky dobové klišé sú prítomné, takže kto to má rád, nemá nad čím váhať.
reagovat

zdenek2512 @ 10.07.2014 14:48:44
Solovou tvorbu tohoto vynikajiciho houslisty neznam tak dobre, ale bylo by dobre jmenovat Franka Zappu, ktery ho objevil. Jeho hra ve skladbe It Must Be A Camel na Hot Rats je primo sugestivni. Hral taky na nejlepsich mistrovych deskach z pocatku sedmdesatych let jako Over-nite Sensation a Apostrophe. Chci si koupit jeho album kde hraje skladby od Franka. Diky za recenzi a pripomenuti.

hejkal @ 11.07.2014 08:38:12
Pravda. Spomenul som Mahavishnu Orchestra najmä preto, lebo sú tu styčné body. Zappa síce tiež v tej dobe džezrockoval, ale predsa len trošku inak. Ďakujem za doplnenie.

PaloM @ 11.07.2014 18:37:03
Tento album nepoznám, počul som ďalšie dva.
Ponty je u mňa jednoznačne spojený s Mahavishnu, stadiaľ si ho pamätám.
Ďakujem za recenziu.

zdenek2512 @ 11.07.2014 19:18:05
Ahoj Palo, ja mam Pontyho zafixovanyho podle Hot Rats od Zappy. Slysel jsem to drive nez Apocalypse novych Mahavishnu. Frank mu umoznil vstup do vrcholneho rockoveho showbussinesu, on pred tim hral jazz po klubech S McLaughlinem udelal dve desky s Frankem tri. :)

Album Aurora patří rovněž mezi moje oblíbená alba. Myslím, že stejně jako album Imaginary Voyage je velmi vyrovnané, muzikantsky exponované a obsahuje skutečné lahůdky z oblasti fusion music, nebo chcete-li jazzrocku…
Po odchodu Jean-Luc Pontyho od Mahavishnu Orchestra, kdy se chtěl francouzský houslový virtuos postavit skutečně na vlastní nohy a založit svou kapelu, byl plný nápadů, odhodlání a muzikantské kreativity, což se zobrazilo na albech tohoto období skutečně vrchovatou měrou.
Obě citovaná alba vyšla v roce 1976. Aurora na začátku roku a Imaginary Voyage až na podzim. Sestava na nich ale není stejná.
Protagonista se svým houslovým parkem a precizní kytarista Darryl Stuermer (později koncertní člen pop-rockových Genesis), stejně jako bývalý Zappův baskytarista Tom Fowler jsou dáni, ale za bicími nástroji na albu Aurora sedí Norman Fearrington a na klávesové nástroje půvabná drobná talentovaná mulatka Patrice Rushen.
S těmihle lidmi se maestro violi virtuoso z Bretaně, v té době už ovšem žijící v USA, usadil v nahrávacím studiu Cherokee v Los Angeles v prosinci 1975 a výsledek jejich společné práce stál opravdu za to…

IS ONCE ENOUGH? – rychlý výjezd na elektrické housle v prologu a už nastupuje celá skupina. Dusavá, ale nevýbušná rytmika se propojuje s velmi příjemným sólem na elektrické piano, na které se po několika taktech napojí elektrická kytara a oba nástroje si vzájemně přepouštějí prostor pro improvizace. Jiskry zde vyskakují dost vysoko a energetický potenciál je hnán vpřed s velkým odhodláním… Elektrické housle svým plastickým tónem hrají dlouhé tóny a harmonické téma j nádherně prokreslováno v příjemných zvukových obrazcích. Znovu si uvědomuji, jaký to byl velký protipól hardrockové hudbě, kdy struktura skladeb stále na základním riffu, zatímco zde se odehrávaly barevné tónové bitvy…

RENAISSANCE – zvláštní zadumané téma, v němž se propojují housle s akustickou kytarou ve zvláštním tvaru. Jean-Luc Ponty střídá elektrické housle a normální housle a kytarista Darryl Stuermer naopak hraje na akustickou kytaru. Má čisté tóny a hraje s velkou přesností. Je v tom suverenita podání a přesto se nejedná o samoúčelnou exhibici, ale vrstvení krásných harmonických tónů. Patrice Rushen nás z pozadí zdraví klavírními tóny. Také z její hry cítíte, že má klasické vzdělání a dokáže si pohrávat s velmi jemnými, ale i složitými finesami hry na koncertní křídlo Steinway. Norman Fearrington tepe na svoje bicí v nenápadném rytmu za doprovodu percussion a baskytarista Tom Fowler prozatím zcela nenápadně setrvává v pozadí. Krásné hudební setkání….

AURORA – Part I – elektrické piano v pátravých tónech otevírá další skladbu. Elektrické housle s dlouhými tóny podporuje výrazné baskytarové téma prokreslující rytmickou složku s úderností bicí baterie, ale bez nějakých dryáčnických eskapád. Ponty na housle hraje procítěné téma, prozatím šetří tóny, ale my už tušíme, že je otázkou času, kdy přidá plyn a jeho stroj se rozběhne vpřed virtuální závodní dráhou….

AURORA – Part II – chvílemi máte pocit, že jste se dostali do roje čmeláků, kteří se cítí být ohroženi. Velmi rychle houslové proměny, preparované wah wah pedálem se však proměni v polyrytmické proměny, kdy elektrické piano, bicí souprava a baskytara vytvoří pevbně sevřený útvar, do něhož vstupují precizní houslové variace. Ponty střídá různé druhy houslí a tím dodává hudbě zvláštní obraz a člověk žasne, jakým způsobem dokáže improvizovat a přitom udržet přehlednost a čitelnost své hry. Stuermer se svou kytarou střídá s Pontym o improvizace. Hraje jinak než McLaughlin, nebo DiMeola – má stále výtečný výraz a smysl pro uměřené, přesto bezchybné podání. Také zde se stupňuje harmonie ve stylu kompozičních postupů klasické formy. Rytmické proměny důraznými akcenty skladbu zakončí s přezníváním tónů elektrického piana….

PASSENGER OF THE DARK – zajímavé modulace Pontyho na violectru, kterou střídá s elektrickými houslemi, i klasickými houslemi. Opakující se schéma udržuje napětí a přitápí pod imaginárním kotlem, ale teď dostává příležitost Stuermer, který svým zkresleným tónem,a s aplikací wah wah pedálu vystaví do skladby „špinavě“ znějící sólo, které se velmi těsně propojuje s Pontyho elektrickými houslemi. Místy musíte dávat moc dobrý pozor, abyste od sebe odlišili elektrické modulace houslí a kytary. Ve skladbě (ale i vlastně na celém albu) je spousta různých barevných odstínů zvuků, které jsou nanášeny na hudební paletu s velkou citlivostí. Nemyslím, že by se navzájem přebíjely a vytlačovaly a ani nejsou samoúčelné. Mají estetický smysl….

LOST FOREST – úvod zní pateticky, jakoby jste měli být připraveni na velké zásadní téma. Postarají se o to činely a kouzlení synthesizerů a melancholický tón gradujících houslí. Pak ovšem dojde ke zklidnění a ve hře je akustická kytara, housle a rytmické akcenty bicích nástrojů a baskytary. Náladotvorné kouzlení melodie v harmoniích docela výstižně nastiňuje bloudění v hlubokém lese… Patrice Rushen hraje s úžasnou lehkostí na elektrický Fender-Rhodes, subtilní mladá žena a tak suverénní ovládnutí nástroje (!). Ponty servíruje svoje tóny v uměřené podobě a spíš podkresluje atmosféru a jen občas připomíná letící vážku, která z vodní hladiny zabloudila do hustého lesa, šumění činelů a perlení elektrického piana skladbu ukončují v příjemném souznění…

BETWEEN YOU AND ME – Ponty na housle v unisonu s elektrickým pianem míchají krásný hudební tvar. Rytmika je více čitelná a zřetelná a Fowlerova baskytara se s Fearringtonovými bicími pouští do zásadnější rytmických akcentů s působivými breaky. Také zde máme co do činění s náladami. Pohrávání si se základním motivem se děje úsporně. Patrice Rushen na elektrické piano vkládá výraznější jazzový náboj a její tony perlí jako barevné bublinky, narůstají do objemu a vzápětí se rozplývají a Ponty v přesném melodickém sledu tónu vystaví hrubou kostru, kterou celá kapela dotvoří do výsledného melodického i rytmického tvaru….

WAKING DREAM – poslední skladba začíná dumavým melancholickým tématem elektrických houslí, klavíru a modulovaných basů. Onu zasněnost nezapře i zvolený název a tak nečekáme nějaké dramatické zvraty a nástupu, ale spíš smířlivou hudební formu. Působí jako anestetikum a zanedlouho vás spolehlivě dopraví – řečeno slovy básníka – do říše Morfeovy a náš hudební výlet je u konce…

Tohle album se u nás vždycky trochu hůř shánělo, ale netvrdím, že bylo totálně nedostupné. Černí obchodníci s deskami ve snaze vydělat se snažili seč mohli… Ale na CD verzi jsem album sehnal až po několikeré intervenci u docela malého nenápadného labelu Wounded Bird Records, který se pravděpodobně zaměřuje na hůře sehnatelné tituly.
Myslím, že mít Auroru doma patří k dobrému bontonu. Zase se tady sice nezpívá, ale milovníci náročných a excelentně zahraných muzikantských partů si zde přijdou na svoje. Je to plnokrevná, šťavnatá muzika plná zajímavých instrumentálních a aranžérských nápadů, která vás strhne svým vírem.
Určitě dávám albu plný počet hvězdiček!

reagovat

Fan @ 27.07.2011 19:35:02
Tak toto LP jsem si koupil v roce 1977 za 350,- Kč. Nikdy jsem nelitoval těch peněz a mám ho do dnes. Co dodat ke skvěle napsané recenzi. Snad je vyzvednout kouzlo skladby RENAISSANCE, která má opravdu čarovnou atmosféru.