Reakce na recenzi:

Titan - @ 18.10.2019

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.