Reakce na recenzi:

Voytus - @ 19.01.2008

K prvnímu albu Supertramp jsem se dostal až jako k poslednímu a musím říct, že jsem byl mile překvapen. Dodnes patří k mým nejoblíbenějím.
Nese se v příjemné melancholické atmosféře a i když se kapela rozjede, je to nějakým zvláštním způsobem umírněné.
O úvod se postará půlminutová Surely s akustickou kytarou, následuje It's a long road s typickým zvukem kláves, Hodgson na této desce hraje na basovku a už v tomto songu se při jamování pěkně předvede. Samozřejmě už tady se s Rickem Daviesem střídá a doplňuje ve zpěvu. Následující čtyři písně poklidně plynou, Supertramp dokazují, že smysl pro melodie jim nikdy nechyběl. I zde jsou chytlavá místa.
Pak přichází rozjetá Nothing to show, kde si opět kapela zajamuje, především Rick Davies na hammondky a klavír. Ta mě chytla už na první poslech.
Ale nejlepší je následující Shadow song. Opět klavír, dvojhlasý zpěv, zajímavý doprovod bicích přes tomy, promyšlená melodie i aranžmá.
Dvanáctiminutová Try agian může napoprvé trochu nudit, vyžaduje čas.
A závěr desky je opět Surely z úvodu, tentokrát s druhou slokou, po které následuje dlouhá, opravdu dlouhá pauza, aby se skladba vzepjala k mohutnému závěru s hammondkami, které tu hrají jednu z nejkrásnějších melodií desky.

Trochu mi tu připomínají Pink Floyd v období 1968 - 1972, především kytarista, vokály a celková atmosféra.
Mám to album prostě rád, hudba se tváří nenápadně, přitom se jedná o velice zajímavou tvář progresivního rocku, takže: ****