Reakce na recenzi:

Voytus - @ 26.01.2008

Po odchodu Hodgsona se ze Supertramp stává jiná kapela. Aby alespoň po stránce hráčské zacelili díru, pozvali si hned tři kytaristy - Scotta Gorhama(Thin Lizzy), Davida Gilmoura (Pink Floyd) - oba v titulní skladbě,a studiového hráče Martyho Walshe.

Ovšem po stránce skladatelské je to velká ztráta. Daviesovy pokusy o hit se mi moc nezdají, vesměs jim chybí silné melodie. Jako například úvodní Cannonball. Jako singl si nevedla špatně - v žebříčku Mainstream Rock Tracks se umístila na čtvrtém místě. Jenže natáhnout takhle monotóní skladbu, ještě k tomu postavenou jen na akordu G dur, na sedm minut, to mi přijde jako mrhání posluchačovým časem.
Vyzdvihl bych ale chytlavou Better days s flétnou hostujícího Scotta Page.

Titulní šetnáctiminutovka je vůbec nejdelší skladbou v historii kapely. V 80. letech bylo jistě odvážné přijít s něčím takovým. Píseň ještě k tomu pojednává o událostech studené války v době natáčení. V úvodu zaslechneme úryvek z Orwellova románu 1984. Kytara sólujícího Gilmoura i celková nálada připomíná Pink Floyd a jejich pozdější Momentary Lapse of Reason. Ale opět je příliš natažená a posluchač nemá šanci udržet pozornost.
Zbytek alba mě také příliš neoslovil a ač mě to mrzí, tentokrát je to jen za dvě hvězdy. Pere se tu pop - navíc ani ne moc nápaditý - s art rockem, deska je dost rozporuplná.
A bude trvat ještě hodně dlouho, než se 'trampíkům' návrat podaří.