Supertramp - Brother Where You Bound (1985)

Nová a prozatím neznámá situace nastala pro Supertramp ve chvíli, kdy odešel Roger Hodgson, ústřední skladatel většiny hitů, podle kterých si kapelu dodnes každý vybaví. Veškerá tvořivá práce tedy zbyla na klávesistu a zpěváka Ricka Daviese. Ve vzduchu se však tehdy vznášelo několik otázek. Vydat nový materiál, který se zákonitě musel odlišovat od dřívější tvorby kapely, jako sólový projekt Ricka Daviese, nebo pokračovat dál pod hlavičkou zavedených Supertramp? Skládat písně dle původních tradic či natočit desku jen podle svých představ?

Jedna odpověď se Rickovi dostala v podobě sledování prodeje prvního sólového počinu bývalého parťáka Rogera Hodgsona. Ač jeho deska In The Eye in the Storm z roku 1984 byla v podstatě snůškou toho nejlepšího ze Supertramp, mnoho posluchačů vůbec netušilo, kdo Roger vůbec je, a čekalo na další desku svých oblíbených "Supertuláků". Rickovi bylo jasné, že napodobit hitový a melodický rukopis Rogera prostě nedokáže, proto se rozhodl k velmi odvážnému kroku. V roce 1985 přišel v podstatě s art rockovou deskou v některých momentech zahalenou lehce do moderního tanečního soundu. Vydávající firma věnovala půl milionu dolarů na krátký propagační film vysvětlující text titulní skladby, výňatek zde: >> odkaz S tímto novým pojetím zvuku jim pomáhalo najaté producentské eso David Kershenbaum, který svými nápady pomohl k milionovým prodejům jejich alb například Duran Duran, Tracy Chapman, Joe Jacksonovi, Lauře Brannigan či Bryanovi Adamsovi.

A jak to nakonec dopadlo? Pravdou je, že jsem dlouhá léta této desce nemohl přijít na chuť, ten rukopis Rogera Hodgsona mě tam chyběl natolik, že jsem se nedokázal ztotožnit s předloženými písněmi. Když jsem se po mnoha dlouhých letech k desce vrátil, zjistil jsem, že ten příkrý odsudek byl možná chybou. Desku jsem několikrát opatrně v posledních dnech oťukával, až jsem se s ní docela sžil. Je pravdou, že úvodní taneční a hypnoticky dusající Cannonball se ani dnes u mě doma nestala art rockovou hymnou, jako singl byla však skladba velmi úspěšná (ovšem až potom, co byla v radiu zkrácena na tři minuty). Po pravdě řečeno, něco jiného by z tohoto alba ani v té době použít nešlo. Ani následující, průměrná a bluesově laděná Still in Love mě ničím nezaujala.

Úplně jiný level je třetí No Inbetween – chmurná balada hudbou i textem je jen s klavírem a rytmikou prostě skvělá. Navazující Better Days se zajímavým intrem, ve které jakoby kontrastovala rozervanost Pink Floyd s klávesovou znělkou Final Countdown od Europe. Poté se však vyloupla do šlapající soft rockové chuťovky s pěkně použitou flétnou a saxofonem. Nejdelší song v historii Supertramp je se stopáží necelých sedmnácti minut art rockovou suitou složenou z několika různě laděných částí. Opět se mi vybavují "Flojdi", zejména díky použitým dotáčkám hlasů, ruchů a kytarovému sólu Davida Gilmoura. Kdo se nezalekne disharmonického (až psychedelického) předělu v jedné její části, výsledkem nebude zklamán. Textově je další z těch temnějších, zaobírá se se obavami z možného tragického konce studené války kulminující v době nahrávání desky. Jakési východisko z psychické krize nabízí až závěrečná (byť hudebně trochu slabší) kratičká skladba na klavír s názvem Ever Open Door.

Závěrem: musím vyzdvihnout odvahu kapely přijít v roce 1985 s poměrně komplikovanou deskou, která v některých písních spíše evokovala postupy Pink Floyd, než předchozí více k popu orientovaná alba. Kdysi jsem zde z mladické nerozvážnosti udělil albu jen dva body, dnes bych nejméně 1,5 hvězdy přihodil navíc. I díky bezkonkurenčně famóznímu zvuku (mastering Bob Ludwig).
reagovat

Po odchodu Hodgsona se ze Supertramp stává jiná kapela. Aby alespoň po stránce hráčské zacelili díru, pozvali si hned tři kytaristy - Scotta Gorhama(Thin Lizzy), Davida Gilmoura (Pink Floyd) - oba v titulní skladbě,a studiového hráče Martyho Walshe.

Ovšem po stránce skladatelské je to velká ztráta. Daviesovy pokusy o hit se mi moc nezdají, vesměs jim chybí silné melodie. Jako například úvodní Cannonball. Jako singl si nevedla špatně - v žebříčku Mainstream Rock Tracks se umístila na čtvrtém místě. Jenže natáhnout takhle monotóní skladbu, ještě k tomu postavenou jen na akordu G dur, na sedm minut, to mi přijde jako mrhání posluchačovým časem.
Vyzdvihl bych ale chytlavou Better days s flétnou hostujícího Scotta Page.

Titulní šetnáctiminutovka je vůbec nejdelší skladbou v historii kapely. V 80. letech bylo jistě odvážné přijít s něčím takovým. Píseň ještě k tomu pojednává o událostech studené války v době natáčení. V úvodu zaslechneme úryvek z Orwellova románu 1984. Kytara sólujícího Gilmoura i celková nálada připomíná Pink Floyd a jejich pozdější Momentary Lapse of Reason. Ale opět je příliš natažená a posluchač nemá šanci udržet pozornost.
Zbytek alba mě také příliš neoslovil a ač mě to mrzí, tentokrát je to jen za dvě hvězdy. Pere se tu pop - navíc ani ne moc nápaditý - s art rockem, deska je dost rozporuplná.
A bude trvat ještě hodně dlouho, než se 'trampíkům' návrat podaří.
reagovat