Reakce na recenzi:

Simon - @ 07.02.2019

Po Selling England By The Pound zkusím nějak ohodnotit i toto kuří oko v diskografii Genesis, album Invisible Touch. Kromě chemického zvuku a nejasného zacílení (jakým posluchačům je album určeno?) mu podle mě ubližuje zejména jedna věc - úvodní stejnojmenná píseň. Jakoby vypadla z jiného vesmíru. Je to vlastně odrhovačka se vším všudy a tedy hit, který si díky té pitomoučké melodii po chvíli broukáte. Ve své době fanoušky Genesis pořádně vyděsila a trochu se bojím, že odepsala ne až tak špatnou kolekci. Na druhou stranu, právě takováto produkce přinesla kapele vyprodané koncerty v londýnském Wembley a nové fanoušky, kteří o existenci skvostů jako Selling England By The Pound nebo A Trick Of The Tail možná neměli ani potuchy. Album je typický kočkopes, jsou na něm hity pro nový typ posluchačů a tedy do hitparád; současně kompozice hlubšího významu pro fanoušky staré. Ti se ale s novým zvukem kapely těžko vyrovnávali a album odzívali. Z mého pohledu neprávem, ale rozumím jim.

Úvodní věc... prostě hit, který na jedné straně svou přece jen muzikálností válcoval pitomé hitparádové popěvky jiných "hvězd", na druhé straně mezi ně ale vlastně patřil. Mě tahle věc neuráží, ale žádný zázrak to není. Následující skoro devítiminutová Tonight, Tonight, Tonight mě ale baví. Působí na mě jako kaleidoskop všeho, co měla kapela k dispozici: vlastní artrockovou minulost, realitu současného hudebního světa a vůbec nepochybuju o tom, že i chuť vytvořit něco nového. A to nikdy není snadné. Dělat nové skladby, které se budou podobat těm starým, naopak snadné je, ale to se tu neděje. Land of Confusion je další díl té bizarní skládačky a i tato skladba byla tehdy velkým hitem. Klip, který ji provázel, se mi docela líbil. Skladba samotná je zvláštní, jsou v ní nápady, které ji pro mě drží nad vodou, ale ani tato věc nepředstavuje nic převratného. Následující In Too Deep se mi ale líbí.

Anything She Does mi vždycky přišla podobná třetí písni Land of Confusion. Vím, že není, ale takhle to vnímám. A u ní jsem v té typické šedé zóně, neodsuzuju ji, ani si to nějak zvlášť neužívám. Už toho moc nezbývá, ale pro mě to podstatné, vrchol alba, skladba Domino. Tohle je pro mě nádherná věc, hudba se tu v dobrém rozložení potkává s hlasem Phila Collinse a celek se mi vrývá pod kůži. Tohle mě baví a i tady si opět myslím, že se kapela pokusila propojit svět art rocku a přístupnost. Následující Throwing It All Away je taková subtilní hudební stavba, ve mně ale opět dobře rezonuje. Mám rád úvodní a vlastně všudypřítomný kytarový motiv i ten malý prostor, ve kterém se skladba pohybuje. Závěrečná The Brazilian mě naopak moc nebaví, je to na mě takové umělé, ale třeba to opět jen nechápu správně.

Je škoda toto album úplně odepsat, stejně tak v něm ale nevidím něco zásadního. Za vše pro mě pozitivní bych dal 2,5 hvězdy.