Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 04.03.2017

S touhle šílenou partou z britských ostrovů je to těžké. Když se na jejich hudbu naladíte, dostane se vám mimořádného hudebního doprovodu, neboť tohle uskupení bylo výjimečně ceněno i v rámci artrocku, ačkoli i z jeho mantinelů vždycky tak nějak vybočovalo. Koncept recenzovaného alba vyšel z komunikace mezi členy kapely.

Prologue se rozjíždí jako moderní vážná hudba, dominuje saxofon Phila Shulmana, kapela si hraje s perkusemi, vibrafony, a jsou zde samozřejmě jejich vícehlasy, byť si tady GG hodně sáhli i do jazzu a převažují instrumentální plochy. Naprosto svébytná dramatická kompozice, která, když už si myslíte, že jste to celé nějak uchopili, vám zase vyklouzne z dlaní jako úhoř.

Schooldays začíná křehkou přehlídkou klaviatur, jemně se vsouvají perkusívní tóny a zničehonic se objevují dokonale zpracované hlasy a je tu opět Minnear - vyluzuje slepence a obrazce tónů, jen nevíte, zda si zašel na výlet na prastarý hrad, do cirkusové manéže anebo do blázince - vše je možné. Nevyzpytatelná, do temného odéru ponořená skladba, oscilující mezi přítomností a zašlými staletími, závěr je znovu v moci šílence za klaviaturami.

Working All Day je dokonale prokomponovaným monolitem kláves, dechové sekce - Phil Shulman tu předvádí odvázané jízdy na klapkách pod příkrovem líně se kupředu sunoucí rytmiky. Další těžko popsatelný unikát s výrazně pracujícími vokály v závěru, který má civilnější a rockovější projev.

Peel the Paint je opět podpořena typicky těkající rytmikou a barvitými hlasy, máme tu ale i hostující housle Raye Shulmana, který pasuje skladbu do komorní, možná až pastorální podoby. Dočkáme se jemných úderů, ale i totálně agresívních výjezdů, kde mám pocit, jako by si sem zašel zajamovat Peter Hammill a spol. Také vždy křehké hlasy se tu zdrsní u GG nevídaným způsobem. Sedm a půl minuty boje o holý život.

Mister Class and Quality? má v úvodu až lehce fusionovou náladu, pak ale přichází přímočará skladba s průzračně čistými vokály. Citelně se ubralo na intenzitě, agresi i tempu, je to klidnější poloha GG, spoustu prostoru si tu zjednávají zase Minnear s Philem Shulmanem, klavírní sólo za půlkou poněkud upomene pana Emersona. Závěr je hudebně rozvolněný, hravý, rozverný, je vidět, že i něco takového jde hrát s nadhledem.

Závěrečná titulka svižným tempem upomene na úvodní skladbu, je ale výrazně rocková s Greenovými drsnými sóly, pevnou rytmikou a vše prostupujícími stěnami vícehlasů. Rytmických vsuvek, převratů je tu celá řada, dominuje ale mocně působící vpasovaný a opakující se chrámový chorus. Dotváří až astrální, nebeskou náladu a postupně zaplouvá do závěru...

Nejraději jsem měl vždycky album Acquiring the Taste. Relativně přístupnější debut, Three Friends, Octopus a In a Glass House se mi vyrovnávají kvalitou na čtyři. Nikdy jsem nebyl jejich skalním fanouškem, pojetím je to ale hudba pro úzce profilovanou skupinu, od níž byla vždy vysoce oceňována a mnoho postupů našlo řady vděčných následovníků.