Gentle Giant - Three Friends (1972)

Tretí album britskej artrockovej formácie Gentle Giant nazvaný Three Friends sa viezol na vtedy obľúbenej vlne koncepčných albumov. Nahrával sa v decembri 1971 a vyšiel 14. apríla 1972.

V zostave nastala jedna zmena. Malcolm Mortimore vystriedal za bicími Martina Smitha. Osudy troch priateľov, ktorých cesty sa po škole rozídu a už sa nespoja sú vyjadrené stručne, texty sú strohé, skladby sú z väčšej časti inštrumentálne.

Celkovo je ich tu šesť a náladovo i kompozične predstavujú tradičnú koláž prejavov od vážnej hudby cez jazz až po tvrdý rock. Podľa možnosti všetky naraz. Táto vrstvená a náročná muzika mi najlepšie sedí, keď sa nad ňou priveľmi nezamýšľam a nechám sa unášať jej plynutím bez akýchkoľvek bariér v precítení toho, čo sa na mňa valí z reproduktorov. Každopádne, keď mám na ňu náladu, tak jednoducho vypnem a so zatvorenými očami počúvam a počúvam. Predstavujem si sám seba ako kozmonauta, ktorý zoči-voči nekonečnému vesmíru ostáva nemo a paralyzovane vydaný napospas vzduchoprázdnu.

Navzdory priestorovým bariéram však vnímam, že niektoré planéty, hviezdy, hmloviny, asteroidy alebo mesiace sú zaujímavejšie ako iné. Preto sa môj pohľad pristaví pri krehkej, ale nádhernej hmlovine Schooldays, nevyhne sa ani nebezpečnému tvrdému asteroidu Working All Day, no a najdlhšie ma upúta monumentálne súhvezdie Peel The Paint. Nepochybujem, že astronóm hľadiaci zo zeme do teleskopu sa pri ňom pristaví tiež. Je to drahokam uprostred hudobného neba.

Po rokoch počúvania albumov Gentle Giant zisťujem, že prvé albumy už veľmi nerozlišujem, čo sa kvalitatívnej úrovne týka. Three Friends mám veľmi rád, až tak, že neviem nájsť žiadnu zámienku pre znižovanie absolútneho hodnotenia. A viete čo? Ani ju nehľadám!
reagovat

Judith @ 21.04.2023 11:59:40
To je tak krásně napsané, dokonalá pozvánka k hudebnímu mlsání, jaké umí vedle Gentle Giant málokdo. Taky se mi nejlíp osvědčuje v přítomnosti téhle hudby prostě jenom žasnout.

hejkal @ 21.04.2023 12:03:51
Je to jedinečný zážitok. V podstate druhá takáto skupina, ktorá robí čosi podobné, i keď žánrovo viac v stredoveku a feudalizme, je Gryphon. Pestrosť nástrojov nikdy v rocku neznela lepšie.

S touhle šílenou partou z britských ostrovů je to těžké. Když se na jejich hudbu naladíte, dostane se vám mimořádného hudebního doprovodu, neboť tohle uskupení bylo výjimečně ceněno i v rámci artrocku, ačkoli i z jeho mantinelů vždycky tak nějak vybočovalo. Koncept recenzovaného alba vyšel z komunikace mezi členy kapely.

Prologue se rozjíždí jako moderní vážná hudba, dominuje saxofon Phila Shulmana, kapela si hraje s perkusemi, vibrafony, a jsou zde samozřejmě jejich vícehlasy, byť si tady GG hodně sáhli i do jazzu a převažují instrumentální plochy. Naprosto svébytná dramatická kompozice, která, když už si myslíte, že jste to celé nějak uchopili, vám zase vyklouzne z dlaní jako úhoř.

Schooldays začíná křehkou přehlídkou klaviatur, jemně se vsouvají perkusívní tóny a zničehonic se objevují dokonale zpracované hlasy a je tu opět Minnear - vyluzuje slepence a obrazce tónů, jen nevíte, zda si zašel na výlet na prastarý hrad, do cirkusové manéže anebo do blázince - vše je možné. Nevyzpytatelná, do temného odéru ponořená skladba, oscilující mezi přítomností a zašlými staletími, závěr je znovu v moci šílence za klaviaturami.

Working All Day je dokonale prokomponovaným monolitem kláves, dechové sekce - Phil Shulman tu předvádí odvázané jízdy na klapkách pod příkrovem líně se kupředu sunoucí rytmiky. Další těžko popsatelný unikát s výrazně pracujícími vokály v závěru, který má civilnější a rockovější projev.

Peel the Paint je opět podpořena typicky těkající rytmikou a barvitými hlasy, máme tu ale i hostující housle Raye Shulmana, který pasuje skladbu do komorní, možná až pastorální podoby. Dočkáme se jemných úderů, ale i totálně agresívních výjezdů, kde mám pocit, jako by si sem zašel zajamovat Peter Hammill a spol. Také vždy křehké hlasy se tu zdrsní u GG nevídaným způsobem. Sedm a půl minuty boje o holý život.

Mister Class and Quality? má v úvodu až lehce fusionovou náladu, pak ale přichází přímočará skladba s průzračně čistými vokály. Citelně se ubralo na intenzitě, agresi i tempu, je to klidnější poloha GG, spoustu prostoru si tu zjednávají zase Minnear s Philem Shulmanem, klavírní sólo za půlkou poněkud upomene pana Emersona. Závěr je hudebně rozvolněný, hravý, rozverný, je vidět, že i něco takového jde hrát s nadhledem.

Závěrečná titulka svižným tempem upomene na úvodní skladbu, je ale výrazně rocková s Greenovými drsnými sóly, pevnou rytmikou a vše prostupujícími stěnami vícehlasů. Rytmických vsuvek, převratů je tu celá řada, dominuje ale mocně působící vpasovaný a opakující se chrámový chorus. Dotváří až astrální, nebeskou náladu a postupně zaplouvá do závěru...

Nejraději jsem měl vždycky album Acquiring the Taste. Relativně přístupnější debut, Three Friends, Octopus a In a Glass House se mi vyrovnávají kvalitou na čtyři. Nikdy jsem nebyl jejich skalním fanouškem, pojetím je to ale hudba pro úzce profilovanou skupinu, od níž byla vždy vysoce oceňována a mnoho postupů našlo řady vděčných následovníků.
reagovat

horyna @ 05.03.2017 07:07:10
Za tři přátele třikrát ano!!! Ale těch hvězd mohlo být klidně pět, Easy. Výborná, něžná deska, stejně jako jejich 80% diskografie.

K recenzi a poslechu třech přátel jsem se dostal zvláštní náhodou, když jsem si v neděli psal s Igorem (Mohylou) a přišla řeč na džentlíky, kteří mu zrovna šli ušima. Pocítil jsem obrovskou chuť po dlouhé době si je zase připomenout, tentokrát jsem nepřemýšlel kterou desku, ani jsem nekoukal do skříně, rovnou si otevřel Progboard s jejich alby a po chvíli padla volba na Three Friends. Zvažoval jsem prvně Acquiring i Missing, ale nakonec teda tohle, vždycky mi "přátelé" přišli tak nějak obcházení kolosálním a velmi oblíbeným druhým albem a středověkým monolitem, fantastickým Octopus(ákem).

Takže tedy, tři přátelé ze školy začínají skladbou Prologue, velice jemným a citlivým přednesem, plným mellotronů, kláves a krásnou kytarovou strukturou, vokály hladí, tempa se střídají a basa tu na mnoha místech dominuje. Schooldays tvoří labyrint překrývajících vícehlasů, v čele s Kerryho nádherným vokálem. Miluju tady klavírní zlom v půli a jeho emočně famózní melodii, to je nádhera. Dechy udávají tempo během Working All Day a housle zase v Peel The Paint, tvořené jemným brnkáním a zastřeným vokálem, rázem ale píseň praská pod hradbou dechových výkřiků a tvrdých riffů. Mister Class And Quality? má zabudovaný parádní tempově dynamický skluzy, ale místy pěkně zabouří, stejně jako závěrečná Three Friends, kde na vás díky božskému chlapeckému sboru v závěru dýchne kouzlo stařičké Anglie v plným rozsahu.

Krása, nádhera.
reagovat

Mohyla @ 04.10.2016 13:39:24
Posledné dve slová podpisujem! "Krása, nádhera."

EasyRocker @ 05.10.2016 05:39:14
Tahle kapela byla opravdu unikát. Trochu podoba s rovněž nedoceněnými Fruupp, ale ti měli asi více rockové vyznění. GG jsou opravdu dokonalý konglomerát všech stylů.

horyna @ 05.10.2016 14:28:07
Tahle KRÁSNÁ HUDBA, tahle deska mi vždy přišla jaksi upozaděna, jako by byla nějak slabší než třeba debut, dvojka, nebo Power and G. Nesmysl!!! Pro mne představuje jednu z top nahrávek kapely.

Voytus @ 05.10.2016 14:33:05
Taky bych dneska přehodnotil a bez váhání udělil plný počet. To bylo dáno tím, že jsem se tenkrát na Gianty vrhnul a psal jak zjednanej, ale neměl jsem je ještě kompletně zažité. Chtělo to trochu odstup, ne sázet jednu recku za druhou - jenže ono se tu o nich před těmi pár lety tolik nepsalo.

Brano @ 05.10.2016 17:19:57
Súhlasím s recenziou aj s hodnotením.Tento album by mal patriť medzi piliere každej prog-rockovej zbierky!Tvorba Gentle Giant v rokoch sedemdesiatych je unikátna a jedinečná.

Třetí album Gentle Giant představuje ucelený příběh "o třech přátelích ze školy, kteří jsou s přibývajícími léty rozdělováni svými nadějemi, schopnostmi a osudem". Jeden z nich se stane dělníkem, druhý umělcem a třetí úředníkem.

Hudba na této desce ukazuje další směřování kapely a je velmi pestrá co se týče rozmanitosti nálad. Na jedné straně tu najdeme ty nejjemnější skladby, které kdy Gianti nahráli (Schooldays) a pak i ty nejriffovější a nejtvrdší (Peel the paint). Navíc se postupně začínají smazávat rozdíly mezi jednotlivými vlivy. Vyžaduje hodně soustředěných poslechů, jinak ji snadno zavrhnete. Kompozičně je nejjednodušší z prvních sedmi alb. Jako koncepční album by se měla brát jako celek, ale skladby nejsou hudebně nijak provázané a i po stránce textové můžou písně existovat samostatně.

V Prologue nás Phil Shulman uvede do děje, skladba je to podmanivá, ukazuje schopnost kapely rozvíjet krátké motivy a vrstvit je na sebe, aniž by skladba ztratila na gradaci a nudila.
V jemnější Schooldays se objevuje vibrafon, spousta perkusních nástrojů a typické proplétající se vícehlasy. Je to jedna z těch věcí, které vyžadují plné soustředění. Za pár poslechů Vás ale i přes prvotní dojem divnohudby dostane. U mikrofonu, jak to v případě jemných skladeb u GG bývá, Kerry Minear.
Hutná a valivá Working all day je příběhem dělníka. Riffující saxofony připomenou rané Crimsony, v půlce skladby se dostáváme opět do meditativnější nálady, pro toto album typické. A u mikrofonu vypjatý derek Shulman.
Peel the paint - příběh umělce - je nejtvrdší skladbou na albu. Housle a Philův zpěv sice první dvě minuty pokračují v klidnější náladě, ale poté se ozve nařvaný Derek a kytarista Gary Green, který zde již úplně opustil své bluesové kořeny, skladbu nakopne riffem, za který by se nemuseli stydět ani Black Sabbath. Dojde i na kytarovo-bubenickou improvizaci, pro kapelu, která spíše skládá do detailu promakané skladby a nic neponechá náhodě, dost netypický (a sympatický) jev.
V Mister Class and Quality? zpívá Derek příběh úředníka. Opět je to jedna z těch tvrdších, ale najdeme v ní z množství hravých, typicky 'britských' motivů. Kerry Minear rozšířil svůj klávesový arzenál a obohacuje vyznění skladby spoustou nových zvuků.
Jinak celkově ubylo houslí, dechů i sborových zpěvů a skladby nejsou tak nevyzpytatelné jako dříve (a to je možná důvod, proč si ji pouštím nejméně).
Co ale musím vyzdvihnout nejvíce, je závěrečný chorál Three friends. Je tu spousta zvláštních, vykonstruovaných motivů, které jdou dost obtížně do ucha. Mellotron, varhany a nádherný trojhlas vytvářejí slavnostní, téměř kostelní atmosféru, díky čemuž je celé album krásně zakončeno.

Opět GG trochu jinak, ale stále velice zajímavě. Právě to, že zjednodušili aranže a skladby napomohlo celkové atmosféře a s tou si tady vyhráli naprosto úžasně. Jen vyžaduje delší čas.
reagovat

Musím přiznat, že toto album mě po prvním poslechu trochu zklamalo. Z internetu jsem znal jen některé největší "hity" GG a tak jsem čekal něco o kapku víc. Navíc, takovouhle hudbu si už člověk musí naposlouchat...

Prologue k celému albu je hravý, energický, vyrovná se i skladbám z vrcholu kapely - z alb Octopus a In A Glass House

Album vyznívá někdy dosti jazzově, někdy až "vážně", pro běžného hltače (byť prog-)rockové hudby to může být trochu oříšek. Než si člověk zvykne na takové schooldays, nějakou dobu to trvá. Pak to ovšem stojí za to!

Working All Day mi přijde hodně experimentální, hodně drsná. Rozhodně však nevadí.

Peel the Paint mi přijde jako vrchol celého alba. Je zde použit motiv střídání klidné a dravé, lehké a energické části písničky, tak mistrně později užit u skladby Experience, plus jedna na gg nezvykle dlouhá instrumentální pasáž.

Mister Class and Quality? a Three Friends, propojené v jeden celek (na mém CD je dokonce špatně nastavená stopáž), pak už jen uzavírají celé album, přičemž si jakoby žijí vlastním životem. Tipicky "gentlegiantovsky" hravé, vtipné.

Souhlasím s Merhautem, že zanotovat si něco od GG je krajně obtížné. Než dá člověk dohromady všechny ty harmonické přechody, radši si většinou pustí originál. Trožku tíž přístupné, z tvorby GG ne to nejlepší, avšak stejně velmi dobré album. Rozhodně stojí za to vlastnit originál. Tak to slyším...
reagovat