Reakce na recenzi:

Voytus - @ 30.09.2008

Po odchodu Phila Shulmana nahrávají Gentle Giant svou zásadní desku. Rozhodli se zůstat v pěti, zavřeli se do skleněného domu a stvořili tuto zběsilost. Nemyslím si, že by toto jejich zásadní dílo mohlo být pro každého pochopitelné. Všechny písně jsou plné podivných postupů, bizarních aranží, melodií, které se jen těžko zaryjí do paměti, i když se snažíte sebevíc. Hudba je to ale opravdu podmanivá, ani na chvíli se nezastaví, jako voda, která Vám proteče mezi prsty. Však on název a obal o něčem vypovídají - jakkoli se může zdát skleněný dům křehký, při jeho rozbití se můžete nepěkně pořezat. Já už se takhle dobrovolně pořezávám několik let (A čistě v abstraktním tónu - je to příjemné). Hudba na této desce lze jen těžko popsat, natož pak k něčemu přirovnat. Vlivy jednotlivých stylů, kterými se GG inspirovali se zde slily do jednoho celku a jen těžko je najdete.
The Runaway album otevře zvukem tříštícího se skla. Po chvíli se z něj stane rytmická smyčka. Skladba je vcelku rychlá a rytmicky členitá. Bizarnost melodie zpěvu umocňují ještě podivné klávesy, zobcové flétny, relativně tvrdé kytarové riffy a sbory. Všechny prvky se vždy jen odněkud vynoří jako duchové a zase zmizí. Velice těžké na udržení pozornosti.
Druhá Inmates Lullaby je ve znamení perkusních nástrojů (POUZE!!!) - vibrafon, zvonkohra, tympány...A prolínající se vokály, které ještě umocní text o pocitech chovance psychiatrické léčebny. Vždy jsou vystřídány ulítlou mezihrou, plnou obzvlášť 'zvrhlých motivů'.
Nejdisharmoničtější skladba Way of life je poháněna přímočarým rytmem, který se ale často zvrtne v nepředvídatelné breaky, aby se zase vracel. Všechny melodické nástroje a zpěv jsou záměrně postaveny na intervalech, které labilnějším jedincům snadno způsobí bolení hlavy. Pro uklidnění je tu krásná melodická pasáž s nadpozemským vokálem Kerryho Minneara a smyčci. Ale netrvá dlouho, vše s ironickým úšklebkem překazí Gary Green (kytara) a Ray Shulman (baskytara).
Experience zní podobně vykonstruovaně. Záměrně vystavěná z drobných motivů, plných neposedných, poskakujících not. Na první poslech zmatené a znervózňující. Začátek zpívá Kerry, ale když se po třetí minutě objeví Derekův nachraplaný, vypjatý hlas, přijde si rocker na své. Pochopitelně jen na chvíli, pak je tu samozřejmě nastražená nějaká ta zákeřnost. Gary Green tu má zajímavé sólo, které je ale podobně složité, rozhodně nečekejte Blackmorea.
A Reunion je příliš krátký, aby se tu stalo něco vyloženě zásadního, ale není to žádná vata. Nejklidnější píseň se smyčci a Kerryho zpěvem.
Titulní závěrečná skladba je v podobném duchu jako skladba úvodní. Podobně klopýtavý rytmus, nervní melodika, spousta divných zvuků, až se je zdráhám přivlastnit konkrétním nástrojům. Ale rozhodně tu využili svou nástrojovku kompletně. Dočkáme se saxofonů, houslí, zatraceně rychlých akustických kytar, sborů a (alespoň pro mě) nejchytlavějších melodií alba.
Na konci ještě dovětek ve formě krátkých střihů z každé písně.
Album doznělo. Nevěřícně kroutíte hlavou, co že to vlastně bylo. Jakkoli jsem Yesman, Tullista, Floydista, Genesista, Generatorista nebo Crimsonista, tahle parta mě nepřestane udivovat. Není to ani tak emotivní jako u jiných, skladby musíte vnímat především hlavou, ale už jen to, co muselo dát za práci tohle vymyslet. GG jsou hračičkové, jejich hudba je na palici a texty působí jako psychogické studie společnosti.
A taky si po poslechu budete klást otázku, kdo je tady vlastně blázen.

Pět hvězd je málo, nutno slyšet.