Gentle Giant - In a Glass House (1973)

09.03.2021 legolas | #

Tak tohle album Gentle Giant dosahuje největší rating. Bezesporu vybrali fanoušci prog metalového serveru Progarchives správně. Právě In A Glass House patří k nejvypilovanějším položkám vyrobeným pod značkou něžného obra. Po odchodu třetího z bratrů Shulmanů, Philipa Shulmana, se zbytek souboru neskutečně sevřel a vytvořil ještě jedinečnější a specifičtější dílo, než jakým byl předchozí kus Octopus. V nápaditosti předstihlo dokonce opus magnum, Acquiring The Taste. Ne tak v atmosféře. Ta je jedinečná právě na úvodní trojici a že to dál pokračuje jinak, není až takový problém. In A Glass House potřebuje opakované poslechy, podobně jako to potřebují všechna mistrovská prog alba. Složitost hry, složitost kompozic, křehká produkce, to vše přispívá k tomu, že jde o mistrovské dílo. Každá nota, rytmus a melodie vás od začátku do konce provedou množstvím nálad a textur. Navíc právě tady je cítit ještě zřetelnější tlak na středověká témata a melodie. Jde o vrchol epické renesanční produkce moderní doby. Gentle Giant byli vždy schopni dosáhnout toho, aby kratší skladby zněly jako velkolepé eposy díky jejich bláznivé instrumentální souhře. Ve skleněném domě se vše děje k naprosté dokonalosti. Kapela se znovu snažila experimentovat v maximální možné míře. Vždyť to je koneckonců jejich produkčním cílem.

In A Glass House je jednou z těch nahrávek, alespoň pro mě, která má mimořádnou schopnost ultimativního zásahu přímo do srdce. Pochybuji, že jsem jediný kdo říká, že toto album je skvělé. Jejich nepopiratelný opus velikosti let 70. a zároveň jedno z největších alb daného žánru.
reagovat

Myšák @ 09.03.2021 11:29:18
Brilantní recenze, díky ti za ni. Gentle Giant se vyplatí připomínat do nekonečna. Nepřeberná studnice hráčských i skladatelských dovedností. Zároveň jedna z nahrávek určená na pustý ostrov. Desku jsem si po dlouhé době dnes pustil a musím říct, že mě povážlivě překvapila její otevřenost a vstřícná sdílnost. Podobně jako Three Friends jedno z těch líbeznějších alb. Ale u nich se těžko vybírá, dokonce ani poslední desky s odstupem času netřeba zatracovat.

Kritik Vláďa @ 09.03.2021 12:39:25
Hudbu Gentle Giant bych charakterizoval slovy - totální guláš. Jinak se do nedá nazvat.
Upřímně, albové vrcholy bych u nich nehledal. Ať je to Octopus, Three Friends, Power And The Glory, Free Hand nebo Acquiring The Taste,.. Všecko je to na jedno brdo.

A ještě víc upřímně: To jejich hloupé poselství - "rozšířit hranice současné populární hudby tak, že se stane velmi nepopulární" - jim já rozhodně nebaštím. Proto jejich hudbu takto cítím. Prostě guláš, který nikam nevede. Jediná jejich píseň, která mě dokázala zahřát u srdce je Think Of Me With Kindness.

dan @ 09.03.2021 16:00:23
Větší blbost jsem už dlouho neslyšel. Vláďo ty jsi vedle jak ta jedle. Kdyby ses hudbou Gentle Giant zabýval zevrubně věděl bys, jak hluboce se mýlíš. Ale řekněme, že tě omlouvá tvé mládí. Jednou se budeš za své neomalené hlášky stydět, až dospěješ...

vmagistr @ 09.03.2021 16:24:45
dan: Vláďa slušnou formou vyjádřil, co z hudby Gentle Giant cítí, a není sebemenšího důvodu nad ním proto vynášet jakékoli soudy. Neomalené hlášky tu bohužel zveřejňuješ pouze Ty. Nech toho, prosím, a věnuj se hudbě, nikoli hodnocení dalších diskutérů.

Jarda P @ 09.03.2021 16:32:42
Touto deskou končí i mně pětice excelentnich desek Gentle Giant. Další už u mě nezabodovaly, až moc komplikované a míň melodické. Přece jen nápady nelze sypat z rukávu do nekonečna.

Kritik Vláďa @ 09.03.2021 18:06:57
Dane, můžeš být naprosto klidný. Já jsem se hudbou Gentle Giant několikrát velmi podrobně zabýval. Mám za sebou mnoho soustředěných, jak já říkám, "poslechových seancí" s jejich deskami, dělal jsem si poznámky, zjišťoval si o nich všemožné informace. A došel jsem k tomu, k čemu jsem došel.
Spíš než naházet všechny možné hudební vlivy do jednoho hrnce, by jim slušelo trochu té melodické vstřícnosti a přítulnosti. Z jejich hudby cítím, že chtějí být neotřelí za každou cenu. Jdou přes mrtvoly. A tenhle přístup se mi nelíbí.

steve @ 10.03.2021 06:49:02
jedna z nejoriginálnějších skupin světa. Kdo je neposlouchá škodí sám sobě. Dá to sice zabrat, ale utržené ovoce je tak slaďoučké

yngwie3 @ 10.03.2021 07:56:36
Nemôžem ani cítiť bryndzové halušky. Už od mala ...
Ani teraz, tesne pred šesťdesiatkou, sa na tom nič nezmenilo . Domnievam sa, že ak by som sa snažil im prísť na chuť zvýšenou konzumáciou, asi by sa mi ešte viac zhnusili ...

PaloM @ 10.03.2021 12:33:31
No vieš, kedysi staré mamy nútili vnúčence zjesť všetko, čo je na tanieri. Dnes to už nemusíme. Môžme si vybrať, bez toho, any sme sa nútene zadrhli či povracali.

Myšák @ 11.03.2021 17:31:58
Když už se tady vyskytl ten souboj BS versus GG, tak onen kontrast snad nemůže být vyšší. BS vypadají vedle těchto gigantů progrocku, jako námezní dělníci od někud z východu. Trudně obyčejná hevina plná klišé. GG trůní tak o sto pater nad nimi.

Jarda P @ 11.03.2021 17:47:12
Tomu, že jsou Gentle Giant sto pater nad Black Sabbath bohužel neodpovídá poměr jejich světové popularity, právě naopak. Proto jsou tato porovnání zcestná. O všem rozhodují osobní preference posluchače.

Kritik Vláďa @ 11.03.2021 18:08:12
Jardo P: Myšák podle mě naráží na uměleckou hodnotu a uměleckou podstatnost či náročnost těchto kapel. Nikoliv na popularitu.

Za sebe jen doplním: Van Der Graaf Generator trůní tisíc pater nad oběma jmenovanýma.

PaloM @ 11.03.2021 22:46:03
Nedá sa mlčať, keď tu čítam nehorázne blbosti. Vôbec nápad porovnávať kvality Black Sabbath a Gentle Giant, dve rockové legendy, ktoré sú žanrovo úplne odlišné, je diletantstvo najvyššieho stupňa. Keby som obidve skupiny počul iba raz a napísal také tvrdenia v reakcii vyššie, tak by som sa prepadol od hanby. A to obzvlášť na tomto hudobnom fóre s viac ako 15 ročnou históriou a s veľkým množstvom fundovaných recenzií.
Samozrejme, že sa dá akceptovať: Black Sabbath sa mi nepáči, Gentle Giant ano a veľmi. Ale porovnávať ich hudbu, to je scestné.

pinkman @ 12.03.2021 06:30:16
Tak jistě. Sabbath nikdy nebyli kdovíjací hudebníci. Kredit Gentle Giant leží v úplně jiné rovině. O tom jak hráli oni, si mohla Iommiho parta tak leda nechat zdát:)

hejkal @ 12.03.2021 07:40:57
pinkman - platí to aj naopak, Gentle Giant sa nikdy k Black Sabbath ani nepriblížili. A to je na muzike úžasné. Nie to, že niekto si vybáji predstavu, ako hierarchicky usporiada svoju obľúbenú muziku a potom sa tvári, že iný prístup neexistuje, ale v tom, že každý umelec robí to, čo ho baví a v čom exceluje. A zvyšok je na vnímaní jednotlivca. Vždy si pri týchto nezmyselných prirovnaniach vybavím, ako boli na turné Caravan so Status Quo a ako sa muzikanti z Caravan učili od Statusákov, ako sa robí rocková šou. Na rozdiel od kastovania podľa toho, kto je ako zručný virtuóz a ostatné ide bokom, sa totiž muzika naprieč žánrami nemeria hierarchicky, úmerne a dokonca ani súčtom všetkých jej častí. Vždy je v tom viac. A to je umenie.

P.S. Samozrejme, preferencie každého z nás sú to jediné podstatné, len sa udržať na uzde a nekázať ich ako univerzálnu pravdu...

PaloM @ 12.03.2021 10:04:17
hejkal: je to presne tak, ako píšeš.
K veci: mám rád celú diskografiu Gentle Giant a Black Sabbath s Ozzy a Dio (zvyšok ma nezaujal). Dnes som však inde, pričom staté lásky vôbec nezatracujem. Predal som diskografie hard rockových a metalových skupín. Kupujem a počúvam CD prevažne z žánrov jazz fusion, vážnu hudbu a neo prog.
Ospravedlňujem sa, ak som sa niekoho osobne dotkol. No nedá sa nereagovať na nezmysly, lebo ponechať bez komentára očividné hlúposti môže pomýliť menej znalých fanúšikov.

Myšák @ 12.03.2021 11:03:26
Hlavně by něco tak sofistikovanýho nikdy nesložili. O tom to je.

hejkal @ 12.03.2021 11:10:02
Myšák - a aj toto platí aj naopak, je to prirodzené, každá kapela hrá a skladá to, čo dokáže a opäť, nie je to jediný pohľad na kvalitu. Prečo by mali všetci hudobníci sveta skladať len presne takto sofistikovane?

yngwie3 @ 12.03.2021 13:21:58
S Gentle Giant mám taký istý problém, ako s VDGG alebo ranými Genesis ...

jirka 7200 @ 12.03.2021 13:25:20
yngwie3 : lidi mají různé chutě - já s Genesis ani VDGG problem nemám, ale Gentle Giant mi taky nic neříká

yngwie3 @ 12.03.2021 13:35:53
Asi budú presofiftikovaný :o) ...

06.04.2016 horyna | #

Připadá mi, že s deskami Octopus, In a Glass House a The Power and the Glory, stanuli Gentle Giant na svém umělecko tvořivém vrcholu, desky sypali přinejmenším jednu za rok a vždy velice osobité a kvalitní, i tahle nezapře své vrcholné ambice. Navíc mi přijde obzvlášť renesanční a to nejen v pravém slova smyslu, ale i atmosférou působící na mnoha místech, v mnoha skladbách jako hudba vycházející z doby 13-17 st. a nástrojů poplatných tomuto uměleckému směru / období. Je to jako by vám někdo četl pohádkový příběh a vy se prostřednictvím svým snů a pocitů procházeli po místech, kde stávali starodávné kostely a hrady, po místech neprozkoumaných, přesto tak přitažlivých. Je to přepestrá skládanka mnoha hudebních motivů a fragmentů, jež na prvních několik momentů působí na posluchče zcena nesourodě, postupně se však vše projasňuje a na povrch vyplouvají skutečně silné a neotřelé nápady.

Každá zde zastoupená píseň je jedním neopakovatelným originálem, podobné fragmenty nauslyšíte na žádném jiném jejich albu (oni se neopakují).
Vstupuje se pomocí tříštícího se skla v The Runaway- kolem vás poletují neuchopitelné akustiky v různých tóninách, flétny a zvláštní tahy kláves, pročištění přichází s klasickou kytarou, ale jen na chvíli, změť zvuků skladbu opět rozlepuje, v půli přichází ona zmíněná renesanční pasáž a divák žasne, ozve se i vibrafon prostřednictvím nevtíravé melodie. An Inmates Lullaby- musí na mnohé působit naprosto chaoticky, rytmus udávají perkuse, vibrafon, zvonkohra a proplétající se vokály. V překvapivě rytmickém tempu přichází Way Of Life- i ona se však zmítá v množství změn, do kterých promlouvá najednou pasáž z dob dávno minulých, za pomocí varhan, houslí a klavíru přináší hřejivé chvíle do jinak bláznivé skladby. Experience- hradní paní se roztančí před našimi zraky, ovšem jen na chvíli, snad každý z nástrojů dostáva alespoň na moment svůj prostor a hlas Kerryho Minneara působí nadpozemsky. Skvostná melodie na housle a kytary připlouvá v A Reunion- Kerry se překonává a já se ptám? Můžeme gently nemilovat??:-) Titulní skladba album zakončuje dynamickým vstupem podpořeným tamburínou, houslemi, různými drnkacímí, klávesovými i dechovými nástroji, je to opět neuvěřitelně bohaté a mistrovsky sladěné.

Fantastické dílo v každém směru.
reagovat

kamila @ 14.04.2016 09:42:38
Nedávno jsem tuhle desku poslouchala a řadím ji k těm absolutně nejlepším z jejich diskografie, každá skladba je dokonalá.

horyna @ 14.04.2016 15:52:07
Kamila: naprostý souhlas, spolu s Acquiring, Octopus a třeba první deskou je to špička gentlů.

john l @ 02.10.2016 16:06:53
Mohyla mi vnitřeně zavelel k návratu do staré dobré doby, kdy kapely jako G.G. patřili k nejdokonalejším v oboru. A když si vzpomenu na včera tu viděné sexuální pistole, zvedá se mi břušina (pardón). Sklenice letí k zemi The Runaway...ano, ano, tohle přesně potřebuju. Hello Gentle Giant, mám na teba chuť, aspoň kůsek diskografie sniém...

18.12.2008 EasyRocker | #

Zcela nazařaditelný materiál, i v intencích art-rocku, ale tak tomu bylo u Gentle Giant vlastně vždy. Hudba mistrně poskládaná z jednotlivých střípků, okořeněná vokálními harmoniemi, které předběhly dobu tak o 20 let. Po mnoha a mnoha posleších však zjišťujete, že to celé dává smysl, že to drží pohromadě, a na povrch vyplouvají pohádkové melodie (třeba třetí Way of Life - melodický motiv poněkud upomíná hymnickou Think of Me With Kindness z desky Octopus). Přesto ale jsem z těch černých ovcí, které to u GG mají jaksi obráceně - nejvíce mě zaujala raná deska Acquiring the Taste se svými skvělými melodiemi, a ostatní desky jsou pro mě sice fantastickou (a nedoceněnou) učebnicí progu, ale přece jen se tam obtížně čehokoli chytám. Prostě přesně ten typ hudby, kterou si poslechnete padesátkrát, ale stále si nic nepamatujete. Je mi jasné, že GG o té snadné zapamatovatelnosti nikdy nebyli, nicméně subjektivně to pro mě představuje jistou překážku. U mě za ****, i když znovu podotýkám, že formálně nelze GG vytknout vůbec nic.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 18.12.2008 12:58:25
Ano, to je přesně ono! Ta neoposlouchanost, která není vlezlá ani po padesátém poslechu, ale co zároveň způsobí, že se to v rádiích nebude hrát (na rozdíl od Pink Floyd) ani náhodou.
Ale géniové se nikomu vnucovat nemusí. Ten kdo chtěl, si je na burzách i v těch bídných 70. letech našel.
Všechny současné tzv. "prog" kapely by se od GG měly učit, co je to progrese.

02.10.2008 Ryback | #

Pamatuju si dobu, když jsem objevil King Crimson a poslouchal Lizard. Říkal jsem si, že tohle nahrála parta lidí, která buď utekla z blázince, nebo z něj právě dostala vycházku ;-)… A pak jsem objevil tenhle skleněný klenot – album In a glass house od Gentle Giant. Ještěrka vedle tohoto alba přestala vypadat podivně – vedle tohoto alba působila podivně asi jako Please Please me od Beatles.
Voytusova recenze je naprosto přesná, zajímavá a vyčerpávající a nemá tedy cenu opakovat již jednou vyřčené a rozebírat jednotlivé skladby.
Na členech Gentle Giant obdivuju mimo jiné jednu věc – jejich obrovský hudební rozhled. Protože to, jakým způsobem oni vkomponovávají do svých složitých kompozic vlivy (nejen) moderní vážné (=často právě té podivně rozkouskovaně znějící) hudby, aniž by ale cokoli kopírovali, to jsem u nikoho nikdy neslyšel (třeba u Franka Zappy je inspirace Stravinským zřetelná, viditelná; u Gentle Giant bych nedokázal nikoho jmenovat - koneckonců Gentle Giant si inspiraci nikdy nespojovali se sebemenším napodobováním)… Je to naprosto originální, nepozérské, a po nějakém patnáctém poslechu člověk s úžasem zjistí, že se mu ta na první poslech nemelodická roztříštěnost líbí a – ba co více – že daná skladba-obraz najednou dostává ucelenou, smysluplnou, dosebezapadající, melodickou podobu. Jaký museli mít členové Gentle Giant talent, něco takového jako Skleněný dům vymyslet! Všechna alba – od prvního po Interview – jsou poznamenána tou krásnou, naprosto originální, ojedinělou hudbou. A i na následujících třech posledních studiových albech se v tom „popíku“ stále najdou dobré věci… Fakt klobouk dolů…
Album In a glass house je pro mě osobně bezkonkurenčně nejlepší hudební počin roku 1973. Ano, lepší než Selling England…, lepší než Skřivánčí jazyky, dokonce lepší než Odvrácená strana Měsíce… Ale – chce to opravdu nekonečnou trpělivost, tohle album zvlášť. Mě trvalo roky (nepatřím také mezi maniaky, kteří poslouchají jednu jedinou kapelu), než se mě začalo líbit! A stále se ještě domnívám, že křivka mé oblíbenosti u tohoto alba nedosáhla vrcholu…

P.S.
Věděli jste, že nepsané heslo skupiny Gentle Giant bylo „rozšířit hranice současné populární hudby s rizikem, že se stane velmi nepopulární“? ;-)

reagovat

30.09.2008 Voytus | #

Po odchodu Phila Shulmana nahrávají Gentle Giant svou zásadní desku. Rozhodli se zůstat v pěti, zavřeli se do skleněného domu a stvořili tuto zběsilost. Nemyslím si, že by toto jejich zásadní dílo mohlo být pro každého pochopitelné. Všechny písně jsou plné podivných postupů, bizarních aranží, melodií, které se jen těžko zaryjí do paměti, i když se snažíte sebevíc. Hudba je to ale opravdu podmanivá, ani na chvíli se nezastaví, jako voda, která Vám proteče mezi prsty. Však on název a obal o něčem vypovídají - jakkoli se může zdát skleněný dům křehký, při jeho rozbití se můžete nepěkně pořezat. Já už se takhle dobrovolně pořezávám několik let (A čistě v abstraktním tónu - je to příjemné). Hudba na této desce lze jen těžko popsat, natož pak k něčemu přirovnat. Vlivy jednotlivých stylů, kterými se GG inspirovali se zde slily do jednoho celku a jen těžko je najdete.
The Runaway album otevře zvukem tříštícího se skla. Po chvíli se z něj stane rytmická smyčka. Skladba je vcelku rychlá a rytmicky členitá. Bizarnost melodie zpěvu umocňují ještě podivné klávesy, zobcové flétny, relativně tvrdé kytarové riffy a sbory. Všechny prvky se vždy jen odněkud vynoří jako duchové a zase zmizí. Velice těžké na udržení pozornosti.
Druhá Inmates Lullaby je ve znamení perkusních nástrojů (POUZE!!!) - vibrafon, zvonkohra, tympány...A prolínající se vokály, které ještě umocní text o pocitech chovance psychiatrické léčebny. Vždy jsou vystřídány ulítlou mezihrou, plnou obzvlášť 'zvrhlých motivů'.
Nejdisharmoničtější skladba Way of life je poháněna přímočarým rytmem, který se ale často zvrtne v nepředvídatelné breaky, aby se zase vracel. Všechny melodické nástroje a zpěv jsou záměrně postaveny na intervalech, které labilnějším jedincům snadno způsobí bolení hlavy. Pro uklidnění je tu krásná melodická pasáž s nadpozemským vokálem Kerryho Minneara a smyčci. Ale netrvá dlouho, vše s ironickým úšklebkem překazí Gary Green (kytara) a Ray Shulman (baskytara).
Experience zní podobně vykonstruovaně. Záměrně vystavěná z drobných motivů, plných neposedných, poskakujících not. Na první poslech zmatené a znervózňující. Začátek zpívá Kerry, ale když se po třetí minutě objeví Derekův nachraplaný, vypjatý hlas, přijde si rocker na své. Pochopitelně jen na chvíli, pak je tu samozřejmě nastražená nějaká ta zákeřnost. Gary Green tu má zajímavé sólo, které je ale podobně složité, rozhodně nečekejte Blackmorea.
A Reunion je příliš krátký, aby se tu stalo něco vyloženě zásadního, ale není to žádná vata. Nejklidnější píseň se smyčci a Kerryho zpěvem.
Titulní závěrečná skladba je v podobném duchu jako skladba úvodní. Podobně klopýtavý rytmus, nervní melodika, spousta divných zvuků, až se je zdráhám přivlastnit konkrétním nástrojům. Ale rozhodně tu využili svou nástrojovku kompletně. Dočkáme se saxofonů, houslí, zatraceně rychlých akustických kytar, sborů a (alespoň pro mě) nejchytlavějších melodií alba.
Na konci ještě dovětek ve formě krátkých střihů z každé písně.
Album doznělo. Nevěřícně kroutíte hlavou, co že to vlastně bylo. Jakkoli jsem Yesman, Tullista, Floydista, Genesista, Generatorista nebo Crimsonista, tahle parta mě nepřestane udivovat. Není to ani tak emotivní jako u jiných, skladby musíte vnímat především hlavou, ale už jen to, co muselo dát za práci tohle vymyslet. GG jsou hračičkové, jejich hudba je na palici a texty působí jako psychogické studie společnosti.
A taky si po poslechu budete klást otázku, kdo je tady vlastně blázen.

Pět hvězd je málo, nutno slyšet.
reagovat

brčko @ 04.11.2009 22:29:08
Přesná a skvělá recenze,doporučuji poslech ve sluchátkách.Xylofon je jako tisíc stříbrných kladívek.Mistrovské veledílo!!

Mayak @ 07.03.2015 09:42:54
... výborná recenzia ...

Jardo @ 07.03.2015 17:22:05
Súhlasím, Voytus je odborník, profík, no v jeho recenziách nechýba zároveň aj také to fanúšikovské nadšenie a to je veľmi fajn. Akurát posledné slovo v tretej vete by som nahradil iným adjektívom.
P. S. Ako to bolo myslené s tým Blackmooreom?

Voytus @ 07.03.2015 23:22:30
Jardo: Sakryš, jak jen to bylo myšleno s tím Blackmorem? Asi bych to dnes napsal trochu jinak, víc rozvinul. Asi v tom smyslu, že Green je takový ten typ disciplinovaného hráče, který žádný tón neponechá náhodě. Blackmore si, především naživo, často ulítne a ty sóla nedávají moc smysl. Nechtěl jsem se do něj nějak navážet, je to jeden z mých nejoblíbenějších hráčů a po technické stránce strčí do kapsy nejednoho hráče z generace metalistů, které ovlivnil, a kteří přišli s hodně technickou hrou v 80. letech. Jasně, že sóla jako Highway star, Wring that neck a třeba Lazy, Black masquerade jsou promyšlená a ne zrova jednoduchá. Ale někdy jako by se vůbec nekontroloval a přitom zároveň jen tak mimochodem trousil záblesky neuvěřitelné techniky - například Kill the king, Stargazer, Spotlight kid.
Prostě mě napadl zrovna on :-)

Mayak @ 08.03.2015 09:45:32
... ja sa pridám k Voytusovi, videl som v r. 2010 v Loreley hrať kapelu THREE FRIENDS, teda pokračovateľov s hudobnou produkciou len a len pôvodných Gentle Giant, kde sú Gary Green aj Malcolm Mortimore z pôvodnej materskej kapely (spočiatku s nimi hral aj Kerry Minnear, iba Shulmanovci nie). Bol to nesmierny zážitok a naviac som si všímal práve Gary Greena. Jeho spôsob hrania aj na živo je celkom iná káva, ako u väčšiny práve (hard)rockových, metalových, ale aj mnohých progrockových gitaristov...
Obrovská koncentrácia, dôraz na detaily a takmer absolútna dôslednosť a pritom ľahkosť, jasne dávali najavo, že toto je gitarista z iného vesmíru, ako mnohí tí, čo sú verejne podstatne známejší, či všeobecne akceptovaní (a videl som ich už skutočne veľký počet).
Môžete tu vybrať ľubovoľného "guitar hero" zo svetovej scény ...a ja odpoviem, že na Gary Greena ...proste v mnohých aspektoch jednoducho nemá ...

yngwie3 @ 08.03.2015 11:51:47
to Mayak: ak dovolíš, vybral som ľubovoľného "guitar hero" zo svetovej scény a dovolím si tvrdiť, že na Gary Greena má ... a to kedykoľvek / prosím pozrieť a vypočuť celé /...

>> odkaz

Mayak @ 08.03.2015 12:14:44
:-) OK
Guthrie Govan je rovnako v mediálnom tieni poznania majoritnej, rock počúvajúcej populácie, ako Gary Green ... isteže je pre znalého poslucháča "guitar hero", a celkom hravo zrovnateľný so starším G.G.
Ale myslel som to inak a Ty to vieš :-) myslel som mainstreamových a obyčajne sólových gitaristov, (nie tých, čo sú súčasťou "vyššieho kolektívneho diela"), medzi mnohými inými aj Tvojho menovca a plejádu jemu podobných ...

Jardo @ 17.02.2016 13:00:17
Voytus: Vrelá vďaka za odpoveď. No Green je akademik, profesor, detailista - ale všetko je myslené maximálne pozitívne. GG milujem, najmä Octopus. Blackmore je neskutočný technik a živel zároveň. Maloktorý za sebou zanechal také kvantum inšpirácií, ale aj nezmazateľnú a výraznú stopu v hudobných dejinách.

yngwie3 @ 08.03.2015 12:39:27
to Mayak: :o) viem ako si to myslel, len som to zobral ako takú malú výzvu a napadol ma GG ... a následne GG a GG = GG in opposition / great guitarist / :o) ...

Voytus @ 08.03.2015 13:20:01
Guthrie Gowan je fantastickej! Zahraje snad úplně cokoli! Btw. zajímavým kytaristou je i Ray Shulman, byť především baskytarista (jasně, houslista, trumpetista, vokalista, perkusák, textař, autor hudby). Například tu >> odkaz . Přijde mi z celé skupiny nejtalentovanější. Takový ten přirozený talent, kterému to jde hravě od ruky. Ale může to být jinak, třeba to má vydřené.
A Gowana třeba u Wilsona (i když tam je neuvěřitelnej úplně každej) >> odkaz

Jardo @ 08.03.2015 17:12:39
...a Mayakovi ten koncertný zážitok (v dobrom) závidím.

18.08.2004 -krusty- | #

opravdu-tohle je vedle "The Power and the glory" to nej od GG. Celé elpo neuvěřitelně šlape. Je tradičně "složité" a krásně "přearanžované", leč tak jako tak bych je začínajícím "giantofilům" doporučil!! O vokálech se snad nebudeme bavit - je to nošení sov do Atén :-))
reagovat

16.08.2004 Mayak | #

Tak, ako YES majú svoj Close To The Edge, PINK FLOYD svoj Dark Side Of The Moon, GENESIS svoj Selling England By The Pound a E.L.& P. svoj Trilogy, tak kapela v našich končinách menej známa, ale vo svete (najmä vo sfére aktívnych muzikantov, venujúcich sa žánru art & prog rock) výnimočná, má toto album! Žiadna kapela (samozrejme s výnimkou YES) tak neovplyvnila spôsob používania viacnásobných vokálov v art rockovej hudbe a úplne novátorský systém skladania skvelých hudobných fragmentov do jedného celku, ako práve Gentle Giant. Tí, čo v súčastnosti zvlášť obľubujete kapely ako sú Spocks Beard, alebo Echolyn (to som aj ja:-) ) vedzte, že ich hlavým inšpiračným zdrojom bola hlavne práve táto kapela.
Pôvodná šesťskladbová ( a 38 minútová) verzia tohto CD je momentálne prakticky nezohnateľná a zberateľsky raritná. Album vlastne uzatvára päticu mimoriadne silných a z pohľadu vývoja art rocku náležite cenených albumov tejto skupiny.
...tak ako VDGG, Camel aj Gentle Giant boli v minulosti v našich zemepisných končinách vždy v tieni žánrovo príbuzných kapiel typu Genesis, YES, E.L.&P., či extrémne zpopularizovaných a zľudovelých Pink Floyd. Kto sa však do HUDBY Nežného Obra ponorí hlbšie, s istou dávkou trpezlivosti a prirodzenej vnímavosti, ten bude za to nesmierne odmenený...
reagovat