Reakce na recenzi:

Voytus - @ 10.12.2007

Gentle Giant a jedna z jejich posluchačsky nejnestravitelnějších desek. Tahle parta se ke mně dostala poměrně nedávno, asi před rokem a půl. Měl jsem sice jeden výběr, ale ten mapoval jen období 1975 - 78. Vůbec to nebylo špatné, ale čekal jsem víc. Ale pak jsem sehnal veškeré řadovky a pár měsíců jsem neposlouchal nic jiného. Už jsem byl naučený od Genesis, E.L.P., Jethro Tull, Yes, Captain Beyond, ale tohle..!? Partička neuvěřitelně nadaných multiinstrumentalistů, která dokáže smíchat všechno se vším a pořád to dává smysl fungovala deset let a vybrušovala svůj styl desku za deskou, aby nakonec zjednodušila svůj styl a pak se prostě vytratila. The Power and the glory je pro mě jeden z vrcholů jejich tvorby. Jednotlivé vlivy všech možných stylů se zde už těžko nacházejí.
Úvodní Proclamation začíná hravým klávesovým motivem, ke kterému se připojí zpěv a posléze zbytek kapely. Jazz, rock, místy klasika, disonantní běhy v klávesách a ve vokálních harmoniích. Hudba GG je občas dost na nervy, nejde ji poslouchat jen jako kulisu.
V So Sincere se ozve oblíbená kombinace kapely - saxofon a housle - a to ještě v podivných intervalech. Zpěv je tradičně atonální ( Jak Derek Shulman, tak Kerry Minear jsou výteční sólisté ).
S Aspiration přichází zklidnění - fender piano, akustická kytara, jemný, zasněný vokál Kerryho, rytmické záseky, není to na první poslech.
V Play the game se ozve Shulberry, nástroj postavený na zakázku, něco mezi perkusním a strunným nástrojem. Ostatní zvuky lítají okolo a člověk si říká: na co tohle zahráli? Basa, klávesy...? Jinak 'nejhitovější' píseň desky.
Nervózní Cogs in cogs se prostě popsat nedá. Náhlé rytmické změny, melodie ve všech nástojích, nevíte, na co se zaměřit ( třeba basovka Raye Shulmana! Jinak také ovládá housle, trubku, kytaru, zobcovku, samozřejmě zpěv...). Střídá se tu 3/4 a 12/8 rytmus ( basa, bicí ) a do toho ještě v 15/8 rytmu kytara. A to nemluvím o spoustě jemných detailů, jako jsou například dvě tamburiny, každá v jiném kanále a každá hrající něco jiného.
No God's a man obsahuje pro kapelu typicky kontapunkticky vedené vokály, v instrumentálních pasážích i stejně zaranžované nástroje.
Jedna z mála improvizací se mihne v The face (housle, kytara).
Ve Valedictory se vrací melodie zpěvu z Proclamation, díky té atonalitě tam i sedí - kytarový riff v úvodu je fakt zabijácký! Vrací se i pozměněná instrumentální mezihra a další části.
Jako bonus je tu song The power and the glory - pokus o rádiovku? Ta věc je chytlavá na první poslech! Co tu dělá? Je to snadno přehledné! :-)...
Je těžké popsat něco nepopsatelného. Neznám podobnou kapelu. Další, čím se od zbytku art-rockových kapel odlišují, je délka skladeb - nejdelší nedosahuje ani sedmi minut. Jenže o to víc do nich dokázali vměstnat nápadů.