Gentle Giant - The Power and the Glory (1974)

21.11.2019 Myšák | #

Gentle Giant jsou nejlepší kapela na světě. To je můj subjektivní názor a jestli s ním má někdo problém, jsem ochotný připustit, že patří mezi nejlepší dvacítku kapel, která kdy na jevištích co znamenají svět vystupovala. Při poslechu jejich hudby se člověk dostává mimo realitu a to se děje jen s málo interprety. Pojítkem ke všemu je historická hudba. Schulmanovci a jejich zbývající spoluhráči ji měli rádi a často ji nechali do svého repertoáru promlouvat. To byl jeden z poznávacích znaků, který je od ostatních dost značně odlišoval. Dalším znakem byla orientace na jazz. Ten plnil zhruba stejnou očistnou funkci, ale v kombinaci právě s renesančními postupy posouval hudbu Gentle Giant mezi vymezená teritoria, do jiných sfér, kam si ostatní spolky ani netroufli zabrousit. Vše pak pohromadě držel příznačně chutný rock se silnými progresivními elementy.

S blížícím se koncem jejich nadmíru úspěšné dráhy se kouzlo jedinečnosti začínalo pozvolna rozpouštět, ale když si vezmete jakoukoli nahrávku od debutu až po The Missing Piece, pokaždé dostáváte neskutečnou progresivní sodu. Jen těžko tady hledám nějaký kariérní vrchol. Někdo jej vidí v albu Octopus, někdo už u Acquiring the Taste. Sběratelé debutů hodnotí velmi vysoko už zcela hotovou jedničku, romantici naopak vzpomínkový deník ze školních lavic Three Friends. Největší skladatelskou variabilitu však nabírá soubor na deskách In a Glass House, Free Hand a Interview. Všechno to jsou poslechově nesmírně náročné kusy, mezi něž patří i deska o které jsem se rozhodl napsat.

Nemám zrovna ambice k rozepisování jednotlivých skladeb. Proto bych kompletně zmínil jen určité aspekty, které se ve tvorbě Gentle Giant prolínají a které si mezi sebou dělí jistá specifika pro kapelu podstatná. Jedním z nich je souhra několika pěveckých linek, které spolu tvoří podstatné fluidum tvorby kapely a naopak i samostatné vůdčí pěvecké role trojice vokalistů, které jdou spolu jen těžko zaměnit. Dalším důležitým prvkem je škála různých, většinou netypických dobových nástrojů, které muzikanti používají v hojné míře. Rozmanitost jejich skladeb tím dostává působivý a podstatný rozměr.

Délka jednotlivých desek Gentle Giant se pohybuje vždy, okolo hranice 30-40 minut. Ani šestá nahrávka není výjimkou a prostřednictvím osmi songů nabízí bohatou odměnu. V úvodní Proclamation i druhé So Sincere slyšíme silný vliv jazzu. Třetí v pořadí Aspiration je výrazně klidnější a umírněnější. Nejvíc nápadů jsem našel v technicky nejnáročnějších kusech jako jsou No God's a man a The face. Ovšem já sám mám nejraděj hravou a neposednou Play the game, takzvanou esenci tvorby Gentle Giant.

Abych to shrnul, každá skladba nejen na tomto albu je jedním velkým a těžko prostupným originálem. Ale takové jsou časem nejvděčnější.
reagovat

Jarda P @ 21.11.2019 06:24:11
Tato deska je natolik progresivní, že už je pro mne nemožné ji poslouchat. A to jsem jejich velký příznivec a prvních 5 desek řadím k tomu nejlepšímu z té doby.

pinkman @ 21.11.2019 07:26:53
Pro mě je tahle deska stejně složitá, jako kterákoli jiná nahrávka z jejich diskografie. Ani víc, ani míň. Nechápu, co za složitosti tam Jarda slyší. Copak je třeba Octopus stravitelnější?

yngwie3 @ 21.11.2019 08:48:09
Uvedomuješ si ten oxymoron v prvých dvoch vetách svojho traktátu ? ...
Btw ... osobne nepovažujem za šťastné rozhodnutie nahádzať prvky rocku, jazzu, blues, renesančnej a klasickej hudby, soulu, avantgardy a neviem čoho všetkého možného, do jedného mixéru ... ale koľko ľudí, toľko chutí ...

northman @ 21.11.2019 10:49:34
Mám rád tuhle skupinu již hodně dlouho, s chutí jsem si přečetl tvůj text, dozvěděl jsem se o tvém vztahu k deskám Gentle Giant, ale o desce Power And The Glory nic.

dan @ 21.11.2019 11:15:01
Z repertoáru Gentle Giant se jen těžko vybírá něco víc. Několik prvních desek je hodně vyrovnaných. Poslouchat takovou muziku je obzvlášť vzrušující a psát o ní nesmírně těžké. A to nemluvím o pitvání jednotlivých skladeb.

steve @ 21.11.2019 13:16:29
Tak vida, další příznivce Gentle Giant. Pod deskou Acquiring the Taste kdysi probíhala diskuze o nejoblíbenějším lp této kapely. Jaké pořadí bys dosadil ty?

EasyRocker @ 22.11.2019 06:58:38
Tohle patří spíš do diskuse, protože to není recenze. Souhlas s northmanem. Každý příznivec GG je tu ovšem vítán.

Voytus @ 22.11.2019 08:17:34
Myšák: No super, že taky žereš Gentle Giant. Jenže tohle by se dalo napsat minimálně jako úvod ke každé jejich desce, takže příště napiš něco k albu - pocity, dojmy, poznatky, odhalené hudební fóry, všechen ten úžas nad tou skvělou hudbou.

Voytus @ 22.11.2019 08:57:26
yngwie3: Osobně si myslím, že právě křížení všech možných i nemožných žánrů a stylů je jediné možné řešení. Však se tak děje po celou dobu vývoje hudby. Žánry jsou jen pomůcky. Současná hudba je plná fůzí, ale je jen málo takových odvážlivců, jako Gentle Giant. Oni se navíc i ve svých nejextrémnějších pasážích dají poslouchat.

Musel jsem si "Power" pustit a zjišťuji, že nemůžu souhlasit téměř s ničím, co jsem tu o tomto albu kdysi napsal. Má sice svá náročná místa, ale ne pořád - Aspirations, Play the Game, No God's a Man. A když si člověk zvykne na dodekafonický úvod So Sincere, tak už nemá žádný problém. A to v současné době poslouchám o mnoho přímočařejší a jednodušší hudbu - stoner rock, současnou psychedelii, jižárnu a písničkáře.

vmagistr @ 22.11.2019 09:15:05
Autora jsem požádal o doplnění, jeho text tu zatím nechám.

Myšák @ 22.11.2019 11:19:35
Tento odstavec prosím doplňte pod moji recenzi:

Nemám zrovna ambice k rozepisování jednotlivých skladeb. Proto bych kompletně zmínil jen určité aspekty, které se ve tvorbě Gentle Giant prolínají a které si mezi sebou dělí jistá specifika pro kapelu podstatná. Jedním z nich je souhra několika pěveckých linek, které spolu tvoří podstatné fluidum tvorby kapely a naopak i samostatné vůdčí pěvecké role trojice vokalistů, které jdou spolu jen těžko zaměnit. Dalším důležitým prvkem je škála různých, většinou netypických dobových nástrojů, které muzikanti používají v hojné míře. Rozmanitost jejich skladeb tím dostává působivý a podstatný rozměr.

Snad to bude stačit takto.

vmagistr @ 22.11.2019 11:36:29
Myšák: onen odstavec k textu rád doplním, nicméně se stále spíše než o recenzi bude jednat o Tvůj pohled na kapelu Gentle Giant obecně.

Text tu samozřejmě může bez problémů zůstat, jen jej z recenzního pole přesunu do vlákna reakcí pod předchozí recenzi alba.

yngwie3 @ 22.11.2019 11:54:49
to Voytus: Ak dovolíš Vojto, začnem citátom časti Tvojho textu ... "křížení všech možných i nemožných žánrů a stylů je jediné možné řešení", koniec citátu ... a ja sa pýtam, riešením čoho ? vývoja hudby ? ...
Osobne sa domnievam, že hudba sa už nevyvíja, je niekde tesne pod stropom svojich možností a stagnuje, pretože všetko už bolo vymyslené, zahrané, nahrané, skomponované a ja neviem čo všetko ešte ... ale chápem, že sú jedinci ktorí chcú na seba upriamiť pozornosť niečím novým, často absolútne absurdným, len aby nedajbože zapadli žánrovo do nejakej tej škatuľky a potom páchajú neuveriteľné kombinácie a nevšímajú si, že melódia a hudba samotná sedí niekde smutne v kúte a so slzou v oku prizerá jej degradácii ... už Ťa niekedy napadlo objednať si v reštaurácii svoj milovaný smažák, namiesto tatarky malinový džem a zemiačky nahradiť cestovinami s pripálenou cibuľkou ? ...

A to je hlavný dôvod, prečo v súčasnosti počúvam hlavne baroko, romantizmus, impresionizmus ... Debussy, Satie, Faure, Ravel, Saint Saens, Mozart, Bach, Beethoven, Chopin , Wagner etc., etc., ma ešte nikdy nesklamali ...

To mi samozrejme nebráni tvoriť a nahrávať rockovú, inštrumentálnu hudbu ... ale nikdy s malinovým džemom ...

Myšák @ 22.11.2019 11:55:56
Desku si poslechnu a pokusím se doplnit ještě něco k několika skladbám. Nechejte ji zatím takto. Jsem hrdý, že jsem napsal alespoň toto.

Mayak @ 22.11.2019 12:12:53
vmagistr: vážim si, ako usmerňuješ príspevok Myšáka, ale stále je to pokračujúci precedens, ktorý na recenznej stránke dlhodobo nie je doriešený.
Ako markantný príklad uvediem "recenzie" prispievateľa b.wolf-a, ktorého si síce vysoko vážim za to, že si tu vie nájsť svojich nových obľúbencov (na to Progboard je predovšetkým), ale jeho dlhodobo jedno-odstavcové "recenzie", s minimálnou výpovednou hodnotou sú tolerované v stave, v akom sú a sú ešte menej popisné, ako tá Myšákova.
>> odkaz
Je to takmer nekonečný proces, ale treba s tým niečo robiť kontinuálne a asi aj spätne ...

Voytus @ 22.11.2019 13:07:02
yngwie3: Ano, tak jsem to myslel. Pokud se má hudba ještě nějakým způsobem vyvíjet, tak to vidím právě v tom křížení již vymyšleného. Konec konců se to děje po celé 20. století. Včera mi třebas přistál v uších irský hudebník, který vystupuje pod jménem Hozier. Dejme tomu, že spadá to škatulky "pop", ale v rozumné míře svou tvorbu koření vlivy soulu, gospelu, tu a tam přidá i nakřapanou kytaru, nesoucí rockové prvky. A navrch velmi dobře zpívá.

Samozřejmě toto křížení s sebou nese riziko slepých uliček, které pak připomínají ono menu, které jsi popsal. Ale naštěstí ne vždycky.

Otočku směrem ke klasické hudbě samozřejmě chápu - sám se do ní chci více zanořit, je tam mnoho, co neznám a co si jistě zaslouží mou pozornost.

vmagistr @ 22.11.2019 13:11:29
Myšák: To by bylo skvělé, díky, že se k tomu stavíš takto.

Mayak: Tady bohužel narážíme na technické limity progboardu, které není v mých silách (a není to ani mým úkolem) řešit. Ve chvíli, kdy se u daného alba žádná recenze nenachází, není příspěvek, který "nesplňuje parametry", kam přesunout - žádné vlákno reakcí, do kterých by správně patřil, není k dispozici. Pokud Tě nějaké řešení tohoto problému napadá, určitě si ho rád vyslechnu.

Co se jakéhokoli "zpětného" řešení téhle věci týká - do toho bych se opravdu pouštět nechtěl. Procházet všechny zdejší profily a rozsuzovat, který pět nebo deset či více let starý příspěvek splňuje parametry recenze a který nikoli, není reálné. Progboard není místo, u kterého by se dal předpokládat nějaký technický vývoj - alespoň dokud bude jeho vlastnická struktura taková, jaká je.

dolycentrum @ 22.11.2019 16:23:44
tak chlapec sa nam zalaskoval do Gentle...a budu to vsetci respektovat ! inac .... moze sa bavit aj o kompromise,ale len v dimenziach jemu blizkych....nic viac som sa nedozvedel.Este aj ten dovetok je podobna motanica ako aj dovod preco je tak nadseny.Sympaticke je ( a musim priznat obrovske plus...),ze aj tieto mladunke rocniky nachadzaju skvosty rokov minulych...Verim,ze sa nenecha odradit

Myšák @ 23.11.2019 13:41:48
Prosím o snad už poslední doplnění textu k mé recenzi. Jinak bych rád Vašemu osazenstvu řekl, že takovou, promiňte mi to slovo "buzeraci", jste si někteří mohli odpustit. Když se podívám na spoustu článků o třech, čtyřech větách a já už musím smolit čtvrtý odstavec. Nevykládejte si to ve zlém, jsem tady s Vámi všemi velmi rád, ovšem tohle už mě přijde hodně přehnané. Snad to příště půjde bez zbytečných úšklebků a protahovaček.


Délka jednotlivých desek Gentle Giant se pohybuje vždy, okolo hranice 30-40 minut. Ani šestá nahrávka není výjimkou a prostřednictvím osmi songů nabízí bohatou odměnu. V úvodní Proclamation i druhé So Sincere slyšíme silný vliv jazzu. Třetí v pořadí Aspiration je výrazně klidnější a umírněnější. Nejvíc nápadů jsem našel v technicky nejnáročnějších kusech jako jsou No God's a man a The face. Ovšem já sám mám nejraděj hravou a neposednou Play the game, takzvanou esenci tvorby Gentle Giant.

Abych to shrnul, každá skladba nejen na tomto albu je jedním velkým a těžko prostupným originálem. Ale takové jsou časem nejvděčnější.

PaloM @ 23.11.2019 18:35:25
Myšák, máš môj rešpekt. Nevzdávaj to a píš recenzie.
Je to do istej miery buzerácia, ale dopísaním textu si prejavil úctu k moderátorom. Tí, čo naďalej píšu 3-riadkové recenzie, ignorujú pravidlá.
Nech sa Ti darí

vmagistr @ 23.11.2019 22:20:37
Myšák: Díky, text jsem doplnil, takto je to podle mě v pořádku. Jelikož jsem oním "buzerantem" byl v tomto případě já, pokusím se dovysvětlit. Ono vcelku nejde o délku textu, ale o jeho obsah. Recenze by měla pojednávat o konkrétním artefaktu (v našem případě nahrávce) a měla by se subjektivně pokoušet vystihnout jeho specifika, silné a slabé stránky, a popřípadě jej zařadit do nějakého kontextu. Text může samozřejmě obsahovat i spoustu dalších informací, ale vlastní dojmy z konkrétního díla jsou to, oč tu běží.

20.11.2017 pinkman | #

Šesté album Gentle Giant lze označit jako jeden z milníků jejich tehdejší tvorby a zároveň milníků art-rockové muziky všeobecně. Kapela se snažila pokaždé přijít s maximálně progresivní účastí, ale občas nechala do své tvorby vstoupit také písničkovou formu. Tady se podobný změr nepodařil, možná ani podařit neměl a tak máme co do činění s nejnepochopitelnější nahrávkou kapely. Jazzové postupy, krkolomné rytmické zlomy a množství neprodyšných „Schoenbergovských“ prvků činí desku ne zrovna oblíbenou u svých zákazníků. Nálepka jazz-rock ji sluší stejně dobře jako postavení vedle trojice podobně zaměřených alb Wettonovského období King Crimson. Pokud máte dostatek prostoru věnovat se poslechově náročné muzice, nemusíte se obávat, že by vás mohla tato kolekce zklamat.
Momentální TOP skladba: Playing the Game
reagovat

Jarda P @ 20.11.2017 11:54:19
Pro mě končí Gentle Giant albem In a Glass House. Poté už progresivita převážila nad melodií a takovou hudbu já nevyhledávám. Prvních pět desek je vzácně vyrovnaných bez slabého místa.

oř @ 20.11.2017 12:00:34
to Jarda: tvá škoda, vyzkoušej Interview, nebo Missing Piece. Na nich Gentle Giant viditelně ubrali a desky z úsvitu jejich kariéry jsou postavené opět na melodice. The Power.. je špička ledovce.

Voytus @ 20.11.2017 12:34:03
Mně vždycky přišlo, že právě Power a Interview jsou nejhůř stravitelné (byť to na Interview popírají skladby Empty City a I Lost My Head, jenže je tu třeba takový Design). Naopak mezi nimi vydané Free hand považuji za "nejhitovější" a samozřejmě k tomu musím jedním dechem dodat i opomíjený Missing Piece. Jasně, že první pětice je plná neskutečné hudby, která snad ani nemůže být z tohoto světa.

15.03.2016 horyna | #

Gentle Giant je ve většině případů záruka mimořádné kvality a hudební originality, před každým jejich albem smekám hluboce a vždy se soustředím jejich hudbu si užít. Nejinak je to i s albem The Power And The Glory, které jsem si právě včera pouštěl a které řadím mezi jejich nejtechničtější a nejhůře stravitelné desky.
Klávesovými a mellotronovými tóny je uvozena první Proclamation, má nápaditě poskládané vokály a rytmus, nádhera. S dvojkou je to o poznání složitější, velice komplikovaný rytmus a struktura, pokaždé se zde ztrácím :-). Naopak Aspirations patří k mým oblíbeným, jemné předivo kláves a klysické kytary navozuje romanticko renesanční atmosféru, Playing the Game patří ke klasickým položkám "gentlů", bohaté obsazení a struktura písně nenudí ani chvíli. Mezi další perly náleží i No God's a Man s velice originální kytarovou hrou a precizní souhrou vokálů. Konec obstarává trochu ráznější Valedictory, kde hammond a melottron udávají výřící rytmus ze kterého se točí hlava, jež je už tak dost přesycena tím obrovským množstvím nápadů a změn temp.

Opravdu těžko se jejich hudba popisuje, náročná je i na poslech a s přihlédnutím k jejich diskografii, mám zde krapet oblíbenější desky tak tentokrát za 4 silné.
reagovat

10.12.2007 Voytus | #

Gentle Giant a jedna z jejich posluchačsky nejnestravitelnějších desek. Tahle parta se ke mně dostala poměrně nedávno, asi před rokem a půl. Měl jsem sice jeden výběr, ale ten mapoval jen období 1975 - 78. Vůbec to nebylo špatné, ale čekal jsem víc. Ale pak jsem sehnal veškeré řadovky a pár měsíců jsem neposlouchal nic jiného. Už jsem byl naučený od Genesis, E.L.P., Jethro Tull, Yes, Captain Beyond, ale tohle..!? Partička neuvěřitelně nadaných multiinstrumentalistů, která dokáže smíchat všechno se vším a pořád to dává smysl fungovala deset let a vybrušovala svůj styl desku za deskou, aby nakonec zjednodušila svůj styl a pak se prostě vytratila. The Power and the glory je pro mě jeden z vrcholů jejich tvorby. Jednotlivé vlivy všech možných stylů se zde už těžko nacházejí.
Úvodní Proclamation začíná hravým klávesovým motivem, ke kterému se připojí zpěv a posléze zbytek kapely. Jazz, rock, místy klasika, disonantní běhy v klávesách a ve vokálních harmoniích. Hudba GG je občas dost na nervy, nejde ji poslouchat jen jako kulisu.
V So Sincere se ozve oblíbená kombinace kapely - saxofon a housle - a to ještě v podivných intervalech. Zpěv je tradičně atonální ( Jak Derek Shulman, tak Kerry Minear jsou výteční sólisté ).
S Aspiration přichází zklidnění - fender piano, akustická kytara, jemný, zasněný vokál Kerryho, rytmické záseky, není to na první poslech.
V Play the game se ozve Shulberry, nástroj postavený na zakázku, něco mezi perkusním a strunným nástrojem. Ostatní zvuky lítají okolo a člověk si říká: na co tohle zahráli? Basa, klávesy...? Jinak 'nejhitovější' píseň desky.
Nervózní Cogs in cogs se prostě popsat nedá. Náhlé rytmické změny, melodie ve všech nástojích, nevíte, na co se zaměřit ( třeba basovka Raye Shulmana! Jinak také ovládá housle, trubku, kytaru, zobcovku, samozřejmě zpěv...). Střídá se tu 3/4 a 12/8 rytmus ( basa, bicí ) a do toho ještě v 15/8 rytmu kytara. A to nemluvím o spoustě jemných detailů, jako jsou například dvě tamburiny, každá v jiném kanále a každá hrající něco jiného.
No God's a man obsahuje pro kapelu typicky kontapunkticky vedené vokály, v instrumentálních pasážích i stejně zaranžované nástroje.
Jedna z mála improvizací se mihne v The face (housle, kytara).
Ve Valedictory se vrací melodie zpěvu z Proclamation, díky té atonalitě tam i sedí - kytarový riff v úvodu je fakt zabijácký! Vrací se i pozměněná instrumentální mezihra a další části.
Jako bonus je tu song The power and the glory - pokus o rádiovku? Ta věc je chytlavá na první poslech! Co tu dělá? Je to snadno přehledné! :-)...
Je těžké popsat něco nepopsatelného. Neznám podobnou kapelu. Další, čím se od zbytku art-rockových kapel odlišují, je délka skladeb - nejdelší nedosahuje ani sedmi minut. Jenže o to víc do nich dokázali vměstnat nápadů.


reagovat