Gentle Giant / The Power and the Glory (1974)

Gentle Giant jsou nejlepší kapela na světě. To je můj subjektivní názor a jestli s ním má někdo problém, jsem ochotný připustit, že patří mezi nejlepší dvacítku kapel, která kdy na jevištích co znamenají svět vystupovala. Při poslechu jejich hudby se člověk dostává mimo realitu a to se děje jen s málo interprety. Pojítkem ke všemu je historická hudba. Schulmanovci a jejich zbývající spoluhráči ji měli rádi a často ji nechali do svého repertoáru promlouvat. To byl jeden z poznávacích znaků, který je od ostatních dost značně odlišoval. Dalším znakem byla orientace na jazz. Ten plnil zhruba stejnou očistnou funkci, ale v kombinaci právě s renesančními postupy posouval hudbu Gentle Giant mezi vymezená teritoria, do jiných sfér, kam si ostatní spolky ani netroufli zabrousit. Vše pak pohromadě držel příznačně chutný rock se silnými progresivními elementy.

S blížícím se koncem jejich nadmíru úspěšné dráhy se kouzlo jedinečnosti začínalo pozvolna rozpouštět, ale když si vezmete jakoukoli nahrávku od debutu až po The Missing Piece, pokaždé dostáváte neskutečnou progresivní sodu. Jen těžko tady hledám nějaký kariérní vrchol. Někdo jej vidí v albu Octopus, někdo už u Acquiring the Taste. Sběratelé debutů hodnotí velmi vysoko už zcela hotovou jedničku, romantici naopak vzpomínkový deník ze školních lavic Three Friends. Největší skladatelskou variabilitu však nabírá soubor na deskách In a Glass House, Free Hand a Interview. Všechno to jsou poslechově nesmírně náročné kusy, mezi něž patří i deska o které jsem se rozhodl napsat.

Nemám zrovna ambice k rozepisování jednotlivých skladeb. Proto bych kompletně zmínil jen určité aspekty, které se ve tvorbě Gentle Giant prolínají a které si mezi sebou dělí jistá specifika pro kapelu podstatná. Jedním z nich je souhra několika pěveckých linek, které spolu tvoří podstatné fluidum tvorby kapely a naopak i samostatné vůdčí pěvecké role trojice vokalistů, které jdou spolu jen těžko zaměnit. Dalším důležitým prvkem je škála různých, většinou netypických dobových nástrojů, které muzikanti používají v hojné míře. Rozmanitost jejich skladeb tím dostává působivý a podstatný rozměr.

Délka jednotlivých desek Gentle Giant se pohybuje vždy, okolo hranice 30-40 minut. Ani šestá nahrávka není výjimkou a prostřednictvím osmi songů nabízí bohatou odměnu. V úvodní Proclamation i druhé So Sincere slyšíme silný vliv jazzu. Třetí v pořadí Aspiration je výrazně klidnější a umírněnější. Nejvíc nápadů jsem našel v technicky nejnáročnějších kusech jako jsou No God's a man a The face. Ovšem já sám mám nejraděj hravou a neposednou Play the game, takzvanou esenci tvorby Gentle Giant.

Abych to shrnul, každá skladba nejen na tomto albu je jedním velkým a těžko prostupným originálem. Ale takové jsou časem nejvděčnější.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant