Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.06.2011

Pražský výběr – fenomenální skupina osmdesátých let. Budu ale upřímný. Osobně mě chvíli trvalo, než jsem tu jejich ironicko novovlnnou variantu vstřebal. Pražský výběr sedmdesátých let – to byla známka vysokého muzikantského nasazení výtečných hudebníků-konzervatoristů. Michael Kocáb chtěl pochopitelně vedle Jazz Q, Energitu, Mahagonu a Impulsu postavit svou variantu fusion music a velice se mu to dařilo. Myslím, že se o něm ve druhé polovině sedmdesátých let hovořilo jako o technicky a výrazově nejlepší jazzovém klavíristovi u nás (při vší úctě k Emilu Viklickému a k Martinu Kratochvílovi). Byl velmi talentovaný a dokázal hrát vedle náročných jazzových kompozic od světových tvůrců i vážnou hudbu a velmi pochvalně se o něm zmiňovali uznávaný varhaník barokní hudby Jiří Ropek a skladatel Ilja Hurník. Hrál výtečně na koncertní klavír, na v té době velmi oblíbené elektrické piano Fender-Rhodes, ale i na synthesizery, které se u nás začaly zvolna prosazovat. Album Žízeň je toho dokladem. Velký kus práce udělal i pro jiné: Mahagon, Bohemia, Martha Elefteriadu, Eva Olmerová…
Počátkem osmdesátých let ale šokoval nejen své pedagogy, ale i kolegy-jazzmany tím, že prohlásil: „Jednou ráno jsem se probudil, podíval jsem se do zrcadla a zjistil jsem že nejsem černej ale bílej a začal jsem uvažovat jinak…“
Někteří hudební kritikové byli toho mínění, že Michael Kocáb a i Michal Pavlíček „pochopili“, že s jazzrockem u nás peníze nevydělají a tak se rozhodli naskočit do nastartovaného vlak nové vlny, která si k nám z Anglie a USA prorazila cestu. Zůstanu k těmto názorům opatrný (i když na každém šprochu….). Pak ale nově zformovaný Pražský výběr – Michael Kocáb, Michal Pavlíček a jeho velký přítel Jiří Hrubeš dostali ránu do týla. Kocábův přítel a kolega z konzervatoře – výborný baskytarista Ondřej Soukup přijal nabídku od Orchestru Ladislava Štaidla. Když se Kocába ptali, proč tomu tak je, odpověděl: „Víš, jak vypadají zlaťáky?“. Když potom v devadesátých letech na svůj odchod Soukup vzpomínal, bezostyšně se smál a říkal, že šel po penězích, že jedině blázen by odmítl takovou nabídku. Mluvil pravdu. (Bohužel). Typický příklad hudebníka-zlatokopa, který svůj talent nechal zatěžkat tučnými penězi a dnes, díky jeho filmovým soundtrackům patří mezi nejbohatší příslušníky českého show-businessu. Mám ho za to adorovat a obdivovat? Přiznám se, že se mi do toho ani trochu nechce a to nezmiňuji jeho účast v pokleslých televizních reality show, vyhledávající nové „talenty“…
Hovořilo se krátce o tom, že by se baskytaristou mohl stát i legendární Vladimír Padrůněk, ale ten už byl na počátku osmdesátých let na tom zdravotně velmi špatně a i když by nahrál vbynikající basové party do studiového záznamu, na koncertní vystoupení by byl zjevně bohužel nepoužitelný – třebaže nějaký čas působil v Abraxasu a v Duxu. Nakonec padla volba na Viléma Čoka. Žádný baskytarista to nebyl. Kocáb a pavlíček chtěli do jejich nové hudby škleb, šikéznost a drsnou nadsázku, proto tenhle hudební neuměl a nezpěvák doplnil řady Pražského výběru. Jestli to bylo dobrá volba nebo ne – ponechám raději bez komentáře.
Nějaký čas jsem odolával na koncert Pražského výběru jít, třebaže ho provázely velmi pochvalné reference, ale pak jsem neodolal a jejich koncert jsem navštívil. Musím sebekriticky přiznat, že jsem byl velmi mile překvapen. Já už jsem na jiných místech Progboardu prohlásil, že hudbu osmdesátých let moc nemusím a stejně tak mě nebere nová vlna. Ani ta zahraniční, ani ta domácí. Musím ale přiznat, že Pražský výběr mě hodně překvapil a jejich koncert se mi líbil bez větších výhrad. Bylo tam spousta energie, emocionality, ironie a nadsázky. Trochu tam byli cítit Talking Heads, ale i Frank Zappa…. Bubeník Jiří Hrubeš byl pro mě po Jaroslavovi „Erno“ Šedivém z Flamenga další mimořádný bubeník, který se u nás narodil. Michal Pavlíček byl určitě nejkreativnější a nejschopnější kytarista osmdesátých let v daných rockových dimenzích (viděl jsem ho v Příbrami jako voják hrát na místním festivalu s Expanzí a už tenkrát to byl mimořádnýá talent, třebaže Jiří Jelínek byl ještě lepší…), Kocáb se ale proměňoval. Stal se z něho „zpěvák“ a komediant a významný tvůrce úspěchu Pražského výběru. Musel jsem ale konstatovat, že poměrně často opuštěl klaviatury svých synthesizerů a možná zpoloviny na ně nehrál a spíš dělal to show. Když ale zahrál mělo to úroveň a sílu, ale už to jeho zapojení jako klávesového mága nebylo v rámci koncertu úplně stoprocentní svým nasazením. Myslím tím, že víc zpíval a dělal show, než hrál… V duchu jsem si ale pomyslel: jste báječní, ale bolševik vám to dlouho trpět nebude. Strháváte na sebe moc pozornosti a ve vaší hudbě je hodně asociací a čtení mezi řádky a bolševik bude hledat cestu jak vás postupně umlčet, nebudou mít zájem, aby tady taková hudba měla zelenou….. na moje slova došlo později.
Nicméně dobře jsem udělal, že jsem koncert navštívil, protože asi za tři měsíce přišel onen osudný koncert v Hradci Králové a kapela byla zakázána.
Album Pražského výběru bylo natočeno, ale v rámci represí proti kapele bylo vydání zabráněno. Byla to ironie, protože v letech 1982 až 1984 mezi lidmi kolovaly načerno natočené kazety s tímto záznamem jako veřejné tajemství. Kolik peněz tím vydavatelství uteklo a kolik mohli vydělat prodejem, to by byl opravdu na naše tehdejší poměry kasaštyk.
Kazetu jsem si nepořídil – zážitek z koncertu byl velmi silný a nabyl jsem dojmu, že ve studiu to nebude mít patřičné proporce jako na pódiu. Když pak po letech byl Pražský výběr obnoven (jednu dobu se spekulovalo, že kapela bude dále působit pod názvem Ropotamo) – už pod redukovaným názvem Výběr, tak bylo album konečně vydáno a já si ho nakonec pořídil. Musím konstatovat, že energetický potenciál byl zachován v plné míře, ale teprve jeho digitalizace v devadesátých letech zprostředkovala ten plnotučný zážitek v pravém světle….

HRABĚ X – Mendocino….. dětský hlásek naznačuje, že přijde nějaká piškuntálie a také že přijde. Pár bludných tónů na elektrické piano a pak už přichází smršť elektrické kytary a dusavá rytmika přímých basů a strojově přesné bicí nástroje. Kocábův záhrobní hlas vyvolává trochu horrorové atmosféry. Není to žádný zpěvák, ale mám výraz a velký komediální talent a s tím se musíme vyrovnat na celém albu. Dokáže si pohrávat se svým hlasem a jednotlivými slovíčky. Jeho klávesy moc neslyšíme, zato kytarové téma je dostatečně výrazné a nosné pro celou skladbu. Ten škleb a ta ironie jsou v prvním plánu a tak předstíraný patos a mňoukavé pitvořící se hlasy jenom dokreslují celek. Silná začátek….

NA VÁCLAVSKÝM VÁCLAVÁKU – tady se ovšem přidá na tempu a už nám tady rytmika bicích baskytary a kytary vyšívá nekonečné předivo nervózní melodie hrané v rychlém sledu a musíme přivyknout Čokovu hlasu, což není pro každého snadné. Ale Pavlíček naservíruje vynikající kytarové sólo, unisonově prokreslované Kocábovými klávesami. Máte pocit chaosu, zmatku a neukončitelného zmatku, což se podaří dovést do velmi zdařilé podoby příznačné velkoměstskému

STRAKA V HRSTI – v téhle skladba bubeník Hrubeš rozehraje skutečně bubenickou serenádu v kulometných přechodech s perkusivními zvuky rozběhne v divokém tempu základ další skladby. Je dobře proaranžovaná jak po rytmické tak i melodické stránce. Ve zpěvu vnímáme jódlování a další sebeironické erupce. Skladba má jasnější hudební formu, výraznější v celkovém pojetí než předešlý materiál. Bubenická exhibice ovšem pokračuje doprovázená jakousi nukleární bouřkou ve svištění synthesizerů. Jinak jsou pro skladbu typické akcentované doby a výrazná údernost. Pavlíčkovy kytarové nájezdy mají pojednou jinou barvu a také Kocáb se připojí svištivými zvuky synthesizeru. Tako skladba zaujme nejenom milovníky nové vlny. Je v ní něco z hudební minulosti členů….

PRAŽÁKUM JE HEJ – další uvolnění energetického potenciálu. Tentokrát ovšem s výrazně hitovou ambicí, což se nakonec podařilo prosadit i v době zákazu skupiny s pitvořícím se Františkem Ringo Čechem, který se také postaral o textovou stránku alba. Jak se vyrovnat s hudbou? Pro někoho to byla narážka na disco, pro někoho předobraz funku, ale byly tady i jiné hudební aspekty – v mezihře, kde Kocáb dává promluvit synthesizerům a společně s Pavlíčkem tady rozjedou opravdovou muzikantský souboj v tom nejlepším slova smyslu. Instrumentální prostor zde je opravdu famózní, ať už v něm každý cítíme cokoliv od King Crimson, přes Franka Zappu, nebo Talking Heads. Závěrečná fáze dodáva do skladby ještě více rockové přímočarosti a důraznosti. Pavlíček je ve velké formě a jeho kytarové eskapády omračují rychlosti, přesností a výrazem……Korunu skladbě dává destruktivní zvuk bzučivého synthesizeru…

MUJ KONÍČEK – tahle skladba je ovšem funk, alespoň podle mého subjektivního nazíraní. Basová figura zná docela zajímavě ve spojení s bicími a percussion. Mám ale výhrady k Pavlíčkovu zpívání. Kytarový mistr by zpívat neměl. Asi měl zůstat před mikrofonem Kocáb anebo pitvořící se Čok. Tohle mě k němu nesedí a připadá mi to jako kaširovaný a hodně předstíraný pocit novovlnného bláznění. Kocábovy přiznávky pod hlučnými basy se přibližuji Zappovi, závěrečný příšerný chechot je tečkou za tímhle příspěvkem…

BANGABASAVA – novovlnné třeštění jde trochu kolem mě, ale na druhé straně je zde hodně zajímavých aranžérských nápadu, které jsou ústrojně zapojeny do schématu skladby s naservírovaným tónovým jiskřením. Melodii tu asi nenajdeme v tom klasickéím slova smyslu, ale rytmické akcenty skladbu dostatečně oživují a dávají potřebnou dávku energetického potenciálu…

S.O.S. – vypreparovaný basový riff se neustále opakuje s hlasem vnitřního svědomí, který je zezadu kontrolován ostrým kytarovým zásekem. Vychází se ze základního nápadu, ale text je dostatečně výmluvný a navozuje na moje úvahy před samotnou recenzí. Skladba poskytuje prostor pavlíčkovským kytarovým kreacím a kocábovskému chladnému konstatování v mluveném projevu a čokovskému povykování. Jednotlivé vrstvy instrumentace se na sebe nabalují a činí skladbu hutnější. Experimentování s kytarovým soundem ve stereofonním efektu mělo kýžený dopad na rockového posluchače….

ZUBATÁ – další skladba z rodu bláznivin a novovlnného šílenství. Jaká kritérie stavět na zpívaný projev? Těžko říct. Zaujaly mě spojovací můstky v instrumentaci, kde se kytarové party a synthesizery opět výtečně napojují a Hrubešova rytmika jede v přesných a rytmicky proměnlivých obrazcích vpřed. Pár destruktivních zvuků a už se v další mezihře kapela mistrně doplňuje. Výtečná souhra a vršení jednotlivých nápadu je na mimořádné úrovni. Skladba se stala hitem kapely a oblíbeným koncertním číslem….

TANGO ROPOTAMO – podivné tango s ještě podivnějšími hlasy zpívané v nesrozumitelné řeči v jakési nespecifikovatelné svahilštině. Žádná standardní skladba, ale další z úletů, který nabyl konkrétních rozměrů a byl zhmotněn na tomto albu….

PROČ JEN JÁ – další skladba začíná jako blues. Zdráhám se ho ale jednoznačně jako blues označit (Co říkáš, Filozofe?) Výrazně se odlišuje od ostatního hudebního materiálu na albu. Kocábův hlas mění barvy od kašírovaného homosexualismu po divadelní patos. Projev je výtečnou interpretací textu, kde opravdu můžeme číst mezi řádky a kdo chceme, tak se ve skladbě najdeme, s ohledem na dobu svého vzniku patří do nepatřičností dané doby. Další tónové kouzlení kytary a kláves a zkreslený Kocábův hlas navodí atmosféru sebezpytné úzkosti.Tato skladba musela být pro tehdejší cenzuru docela oříšek, ty asociace v ní mohly vyvolávat určité vibrace, které rozhodně nebyly v souladu se socialistickou mládeží… Text si napsal sám Kocáb a hned cítíme diametrální rozdíl od toho, co napsal František Ringo Čech. Velmi zajímavý příspěvek na albu!

NÁDRAŽÍ – rocková skladba ve středním tempu, nápadná svou tanečností a zvukovými vlnami přicházejícími z pozadí. Zdráhám se nazvat tyhle aspekty ryzí novou vlnou. Osobně tady zažíváme jakési huštění stylů, které bych nechtěl nějak konkrétně škatulkovat. Aranžmá je ovšem na tradičně vysoké úrovni a jednotlivé zvukové nálety synthesizerů, elektrických smyčců a kytarového minimalismu se tady promílají s hypnotickou baskytarou a strojově přesnými bicími nástroji až do závěru, kdy se hudby zvolna hroutí ke dnu, jakoby vám zrovna doma vypnuli elektrický proud….

Album je opravdový rockový majstrštyk. Nová vlna osmdesátých let (jak jsem napsal jinde) mě neoslovila, ale přece jenom do výkladní skříně té doby z daného žánru můžeme podle mého subjektivního vidění vložit dva kousky „rodinného stříbra“. Pražský výběr a Lauru a její tygry.
To ostatní spláchl čas a jak se tak ohlížím kolem sebe, nikomu z náročnějších rockerů hudba z té doby (nová vlna) tak moc nechybí – Máma Bubo, Letadlo, Jasná páka, Moped, Jižní pól, Krásné nové stroje, Masomlejn, Precedens, OK band, Dvouletá fáma, Helmutova stříkačka, Dr. Max…. Omlouvám se těm, kteří naopak tuhle hudbu kultovně uznávají – postavit tyhle kapely vedle skupin jako Matadors, Flamengo, Dežo Ursíny, Blue Effect, Etc…, Energit, Framus, Jazz Q, Collegium Musicum, Fermáta, Progres, Synkopy… no…
Bolševická mašinerie zlikvidovala Pražský výběr v okamžiku, kdy kapela stála na svéím uměleckém vrcholu souhry, nápadů a energetického potenciálu…. Jejich pozdější návrat byl ve znamení velkého očekávání, ale přiznám se, že jejich comeback už po mě osobně nebyl tak závratný, jako období počátku osmdesátých let. Kapela měla pořád vysoký hráčský potenciál i s Klaudiem Kryšpínem za bicí nástroje, ale z jejich hudby vyvanul odér jedinečnosti a raději (třebaže srovnání není namístě) jsem dával přednost skupině Stromboli. Měřeno zubem času ale jejich hudba není torzem starého vyschlého stromu, který ztratil v kořenech svoje životní mízu, ale má stále do nabídnout.
Proto se nezdráhám označit za trestuhodné, že Kocáb a Pavlíček nemohou potlačit svoji ješitnost a udělat ten vstřícný krok a pokusit se tuhle legendu obnovit. Myslím, že by to uvítalo hodně lidí v tomhle státě. Kapel, jako jsou oni, jsme v historii neměli nekonečné zástupy….
Zdá se mi příznačné, že se domácí hudba od šedesátých do osmdesátých let měří dimenzemi říše zvířat – jinými slovy od Želvy (OLYMPIC) přes Kuře v hodinkách (FLAMENGO) po Straku v hrsti (PRAŽSKÝ VÝBĚR).
Dávám plný počet hvězdiček!