Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.05.2016

Nejnaštvanější album Painů. Toto slovní spojení mi vytane na mysli hned s prvními tóny úvodní titulní skladby a i když se postupně ledacos uklidní, cítím, že ona zvláštní nálada plná bolesti, frustrace a zloby prostupuje celým albem. Je zde patrno i jakési opovržení moderní společnosti (především té americké) a následný hněv pramenící z okolního světa a doby, jež se přelévá právě do drážek tohoto kotouče. Desku neprotíná žádná koncepce jako u předešlé Be, ani zdejší písně nemají jedotící prvek, propojení, nebo snad řekněme hudební spojnice. Spíše je to deset celků stojících každý ve svém, někdy dosti neprostupném teritoriu. Nutno však podotknout, že přes patřičnou zápornou náladu, patří tato deska k jedněm z nejkreativnějších tohoto uskupení, ano, myslím že mohu prohlásit, toto je skutečný progresivní uragán se vším všudy. K poslechu alba je třeba přistupovat s jasnou a otevřenou myslí, dobře si pamatuji prvotní zklamání, které trvalo dosti dlouhou dobu, až postupem času, jsem se začal do písní více ponořovat a cd se stávalo mnou více vyhledávaným artiklem jejich bohaté sbírky. Na první poslech je jasně slyšet, že Daniel už nechtěl za žádnou cenu stvořit podobné album, jako bylo předešlé, chtěl jít dál, jinam a také šel, jak moc se mu to podařilo ukázal až čas a fanoušci této desky, je zřejmé že jich není tolik jako v dobách Remedy Lane, ale kvalita se pořád ještě pozná a váží zlatem.

Dynamický nabasovaný spurt rozjede úvodní Scarsick- bicí tep a rozdílné vícehlasy, klávesové tóny z povzdálí pozorují nevraživý vokální nástup pln nervní těkavosti a opovržení, do refrénu ovšem přichází pročištění a s bicími přechody je umocněn mimořádný zážitek písně.
Dvojka Spitfall- opevněna nu-metalovým základem, kazatelským Danielem a riffem tvrdým jak skála. Celkově hutný atmosférický podklad, se vám bude každým dalším poslechem postupně otevírat a ukazovat svou mimořádnou originalitu, sólující kytara v chorusu je třešničkou na tomto zvláštním dortu.
Trivialitou a dětským světem voníci Cribcaged- patří mezi stěžejní skladby alba, je budována pomocí křehkých akustik, citlivé rytmické podpory a emotivně naléhavého Danielova hlasu. Její stupňující se napětí roste až k mohutnému vrcholu oduševnělé očisty.
Životodárná rytmika se skvěle krkolomnou bicí figurou nám otevře čtvrtou, crazy kritizující píseň America- jasné novum alba i stylu, obnáší svižné tempo postavené na čitelných instrumentech i slušně dynamickém banju.
Mistrovský kousek (jež jsem zpočátku vůbec nemusel) nese název Disco Queen- a ten sám o sobě napovídá kde se budou pánové pohybovat, velký kompoziční nadhled a využití široké škály dostupných zvukových prostředků, staví píseň mimo všechny stylové mantinely.
Velké chvíle plné rafinovaných hudebních koláží nás provází v anti sociální Kingdom Of Loss- jejíž nesmírně inspirativní kytarové předivo nemůže neupoutat, ovšem co předvádí Daniel se svým hláskem během refrénu podtrhnutém chladivým zvukem balalajky či citery, skvostné, opravdu skvostné. Děsivé ozvěny během sedmé Mrs Modern Mother Mary- tvoří podhoubí dalšímu, jedinečně vystavěnému kousku, samplované zvuky s velice variabilním zpěvem, plně postačí k vytvoření hudebních obrazců provázejících nové milénium.
Idiocracy-vzpomínka na Porcupine Tree mi uvízla na mysli v počátku této písně, její postupný přerod ovšem těmto pochybám dělá přítrž, tohle jsou jasně nový Pain of Salvation, velice inovativní a pestří, ve svých postojích navýsost pevní. Po deváté Flame To The Moth- kterou jako jedinou opravdu nemusím, je tu zasmušilý a velice sugestivní závěr prostřednistvím deseti minut písně Enter Rain- postupě budovaná monumentalita, od nejspodnějších pater až k samotnému vrcholu dosahujícímu nedozírných výšin, v sobě skrývá nejedno čaro nápady hýřící kapely.

Vyseknout velkou poklonu všem hudebníkům, patří u této kapely k dobrému tónu a tak se jí nemohu ani v tomto případě vyhnout.