Le Fantak - @ 17.01.2015 | #

Deska Safe As Milk patří k mým vůbec nejoblíbenějším hudebním dílům. Don Van Vliet je pro mě neuvěřitelný hudební vizionář a jeden z nejlepších rockových zpěváků všech dob. Jeho první deska je tvořena především lehce psychedelickými skladbami kratšího charakteru, ale přesto svým způsobem pořád zůstává pevně na půdě černého delta blues. Druhá polovina desky (od skladby 13) už připomíná spíš desku Strictly Personal (jiné verze některých z těchto songů se na ní ostatně objevily), tím ovšem rozhodně nechci říct, že si nezaslouží pozornost, ale materiál na skladbách 13 - 19 je třeba vnímat jako "úplně samostatné album".
Každý jeden song má svou vlastní náladu, někdy je to naprostá beefheartovská šílenost, jindy zase velmi bluesová záležitost (mě osobně připomínají Beefheartovy skladby svou bluesovostí především desku Father Of Folk Blues od Son House), ale na desce se objevují i romantičtější kusy, například I'm Glad, čehož už se v budoucnosti zrovna dočkat nemáme. Co bych z desky vypíchl je určitě tradičně zmiňovaná Electricity, vynikající Dropuot Boogie a poslední Autumn's Child.
Tak nějak se nabízí srovnání se Seržantem, desky byly nahrány v podstatě současně, Sgt. Pepper je považován za tak přelomové album, ale nemohu se ubránit pocitu, že Safe As Milk je vlastně modernější (a to údajně většina skladeb pochází z předchozích let, což se mi zdá úplně neuvěřitelné), průkopničtější a "progresivnější" (ačkoliv zůstává u tradičního písňového schématu) dílo, třebaže bezpochyby méně vlivné.
Z druhé poloviny už mám výrazně odlišný pocit. Na poslech je mnohem náročnější, temnější, psychedeličtější ale přeci jen se mi nelíbí tolik, jako deska Strictly Peronal. Po Safe As Milk (Take 5), kterou považuji za mírně horší, než verzi na následujícím albu, přichází čtyři instrumentální šílenosti postavené především na netradičním souzvuku dvou sólových kytar. K Trout Mask Replice to má ještě daleko, ale i tak mi hudba připadá neskutečně novátorská, tohle je muzika let 69/70, jak je vůbec možné, že to někdo vytvořil už tehdy?
Naopak Trust Us (Take 9) se mi zdá ještě lepší, než její verze ze SP. Ano, deska je to báječná a bez pochyby si zaslouží plných pět hvězd.

Petr_70 @ 17.01.2015 18:37:06 | #
Don Van Vliet alias Captain Beefheart byl bezesporu talent od pánaboha a to nejen jako skladatel, ale i jako zpěvák s vyjímečně originální bluesově zastřenou barvou hlasu a rozsahem. Způsob, jakým nazpíval např. "Futher Than We've Gone" nebo "Love Lies" zůstane pravděpodobně nikým nepřekonán...

Na druhou stranu ale... pro mne Don Van Vliet bude asi už navždy do značné míry rozporuplnou a nesrozumitelnou uměleckou personou, stejně jako jeho skalní příznivci, jak vysvětlím dále.

Nemám naposlouchána všechna jeho alba mj. i pro to, že jsou mnohá těžko posluchačsky přístupná, nicméně za jeho nejlepší počin považuji "Shiny Beast", kterou mám opravdu velmi rád pro svoji stylovou rozmanitost a originální hudební postupy. Následující "Doc at the Radar Station" je pro mne ale velkým zklamáním. Kupodivu ne tak pro velkou část jeho fans, kteří tento nesrozumitelný úlet řadí k tomu nejlepšímu, co natočil.
Zrovna tak nerozumím tomu, proč je jeho příznivci(a kritikou?)tak odsouzeníhodná "Bluejeans & Moonbeams", když se dle mého soudu jedná o výborné album, které směle obstojí i v silné konkurenci 70-tých let.