Le Fantak - @ 17.01.2015 | #

Deska Safe As Milk patří k mým vůbec nejoblíbenějším hudebním dílům. Don Van Vliet je pro mě neuvěřitelný hudební vizionář a jeden z nejlepších rockových zpěváků všech dob. Jeho první deska je tvořena především lehce psychedelickými skladbami kratšího charakteru, ale přesto svým způsobem pořád zůstává pevně na půdě černého delta blues. Druhá polovina desky (od skladby 13) už připomíná spíš desku Strictly Personal (jiné verze některých z těchto songů se na ní ostatně objevily), tím ovšem rozhodně nechci říct, že si nezaslouží pozornost, ale materiál na skladbách 13 - 19 je třeba vnímat jako "úplně samostatné album".
Každý jeden song má svou vlastní náladu, někdy je to naprostá beefheartovská šílenost, jindy zase velmi bluesová záležitost (mě osobně připomínají Beefheartovy skladby svou bluesovostí především desku Father Of Folk Blues od Son House), ale na desce se objevují i romantičtější kusy, například I'm Glad, čehož už se v budoucnosti zrovna dočkat nemáme. Co bych z desky vypíchl je určitě tradičně zmiňovaná Electricity, vynikající Dropuot Boogie a poslední Autumn's Child.
Tak nějak se nabízí srovnání se Seržantem, desky byly nahrány v podstatě současně, Sgt. Pepper je považován za tak přelomové album, ale nemohu se ubránit pocitu, že Safe As Milk je vlastně modernější (a to údajně většina skladeb pochází z předchozích let, což se mi zdá úplně neuvěřitelné), průkopničtější a "progresivnější" (ačkoliv zůstává u tradičního písňového schématu) dílo, třebaže bezpochyby méně vlivné.
Z druhé poloviny už mám výrazně odlišný pocit. Na poslech je mnohem náročnější, temnější, psychedeličtější ale přeci jen se mi nelíbí tolik, jako deska Strictly Peronal. Po Safe As Milk (Take 5), kterou považuji za mírně horší, než verzi na následujícím albu, přichází čtyři instrumentální šílenosti postavené především na netradičním souzvuku dvou sólových kytar. K Trout Mask Replice to má ještě daleko, ale i tak mi hudba připadá neskutečně novátorská, tohle je muzika let 69/70, jak je vůbec možné, že to někdo vytvořil už tehdy?
Naopak Trust Us (Take 9) se mi zdá ještě lepší, než její verze ze SP. Ano, deska je to báječná a bez pochyby si zaslouží plných pět hvězd.

vdeck @ 17.01.2015 21:26:04 | #
Petr_70:
To je přesně ono. Být nevyzpytatelný, težko odhadnutelný a při opakovaném poslechu nabídnout posluchači další a jinou inspiraci. V moderní hudbě není mnoho lidí, kteří tohle dokázali. Možná ze zde "vyprofilovaných" Bowie, Zappa, Brian Eno, John Cale? Z mých oblíbenců Paul Weller, Tom Waits, Gil Scott-Heron... Určitě by se jich ještě pár našlo.

Chápu, že na většinového konzumenta to může působit tak, že mu u těchto interpretů chybí jistoty v podobě stále stejně hraných a završených sól, skvělých vokálů atd. apod. a to vede k odmítnutí takových interpretů.

Nevím, jestli ti něco říká jméno Jah Wobble? To je člověk, který má zásadní vliv na jednu okrajovou část širokého spektra rockové hudby. Přestože si Jah v životě prošel opravdu sračkama, tak svojí hudbě stále věří a dělá ji - bez ohledu na to, co si o něm kdo myslí.

Stejné to bylo s Beefheartem. To jsou právě ty důvody, proč je mnohými z nás obdivován. A proč si také bez problému můžeme dovolit napsat, že tohle Kapitánovo album je "srágora".

Nevyhlašujeme kvůli tomu Banáty a nesnižujeme se k podlostem a špinavostem jenom kvůli tomu, že jsme si koupili funkci za cenu večeře v rádoby lepší restauraci.