northman - @ 14.03.2018 | #

Strictly Personal je prvním ze série čtyř alb, kterými se Don Van Vliet nesmazatelně zapsal do rockové historie, zároveň je to jeho první album, na kterém jej podvedl jeho producent Bill Krasnow, který nahrávku upravil bez souhlasu mistra elektronickým fázováním. Nevím, co to v důsledku znamená, ale kapitán v rozhovorech uváděl, že to je důvod, proč je ta deska tak špatná. Po vydání Strictly Personal potkal svého bývalého spolužáka Franka Zappu, který mu nabídl produkci jeho následujícího alba a ujistil jej, že nebudou žádné potíže s elektronickým blbnutím.

Podle mě ta deska vůbec není špatná, jedná se o dřevní blues podané svérázným způsobem, jakého je schopen pouze Captain Beefheart. Skladba Ah Feel Like Ahcid je to správné blues z mississipské delty uvozené „a capella“ zpěvem autora. Další skladba Safe As Milk dala název debutovému albu, na které se jaksi nevešla a po této skladbě následuje poměrně dlouhé psychedelické blues s názvem Trust Us, ve kterém se vystřídá několik poloh jeho hlasového projevu včetně psychedelických zvuků. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším na téhle desce. Následující skladba dala jméno další perle v diskografii Captain Beefhearta, která vyšla až v roce 1971 po deskách (perlách) s názvy Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby. Ve skladbě Beatle Bones 'N' Smokin' Stones (Beatlovské kosti a kouřící kameny) cituje velice svérázným způsobem slogan Strawberry Fields Forever, pro mě jedné z nejlepších skladeb Beatles. Závěr desky obstará skladba Kandy Korn, která se vyskytuje i na albu Mirrorman, verze na Mirrorman se mi líbí více. Tomuhle albu se podle mě nedá nic vytknout vynikající zpěv a dokonalá souhra dvojice kytar, jakou neuslyšíte na deskách jiných umělců. Tohle album a zvláště jeho následovník patří k tomu nejlepšímu co vzniklo v USA v oblasti rock blues. Strictly Personal se špatně shánělo za komunismu a nyní to není o moc lepší, jako jediné nevyšlo v reedici na vinylu a mám pocit, že není na trhu ani jeho CD verze.

Pro mě jsou všechny desky Captain Beefhearta za maximum, snad jen dvě desky z počátku sedmdesátých let vydané v Anglii, jsou trochu slabší. Kdo se orientuje v diskografii, tak ví o kterých deskách je řeč.

Mirek Kostlivý @ 15.03.2018 18:02:31 | #
Paľo, zdravím, a rozumím: Porovnáváš jednotlivá alba "široce" napříč jednotlivými žánry a různými interprety. Já mám opačný přístup: Porovnávám jednotlivá alba "úzce", vždy u téhož interpreta (skupiny) nebo rockového žánru.
Příklad: Syn odjel zdokonalit se v angličtině do daleké Austrálie, a nechal mi doma k poslechu asi 50 LPček extrémní hudby (od hardcore přes metalcore až po grindcore). Při Tvém posuzování bych také žádnému albu nedal více než dvě hvězdy, ale když přejdu na posuzování v rámci té "hromady" LPček (některá jsou vytlačena ve fantastické zvukové kvalitě - Jarda Merhaut by měl radost - neslyším ani lupnutí!), tak se tam pětihvězdičková alba taky najdou. Já neznám žádnou ruskou rockovou kapelu, ale až do minulého týdne: Jedna se jmenuje REKA (česky Řeka), která hraje opravdu výstavní temný doom metal, že by fanoušci Black Sabbath zaplesali.
Ale jinak jsem rád, že Don Van Vliet zde stále jitří takové emoce. Už jenom to ukazuje jeho velikost. Kdyby se jednalo o nějakého nýmanda, tak by se zde tak dlouhá rozprava určitě nevedla :-).