Akana - @ 01.08.2014 | #

Koncem 60. let sice blues (ale i další americké hudební kořání srostlé později do pojmu americana) ještě nebylo tak všeobecně váženou a normovanou institucí jako dnes, ale přece jenom pro spoustu Američanů už představovalo nedílnou součást rodinného stříbra a posvátný zdroj národní identity. Tudíž to, co s ním prováděl Captain Beefheart na dvojalbu Trout Mask Replica, byl šok a obrazoborectví nejvyššího řádu. Všechny dosavadní a pozvolna se pevně fixující zvyklosti rozkopal a rozemlel na hrubý štěrk, který tu s drzou bujností prosévá mezi prsty. Rytmus i harmonie se bortí, jednotlivé party se pletou navzájem do cesty, strkají do sebe a vytvářejí jedinečnou, zdánlivě chaotickou džungli. Kytary vržou, bzučí a pískají jako mračno dezorientovaných komárů, bicí splašeně dupou v rytmu stáda hořících žiraf, saxofony a klarinety se svíjejí jako klubko hadů.

Někdy to působí jako sešlost absolventů Cimrmanovy cirkular schule, kde si každý z muzikantů hraje to svoje bez ohledu na počínání kolegů, ale opak je pravdou. Při tak smělém balancování na hraně mezi chaosem a řádem je perfektní souhra nutností, a není až tak podstatné, kolik je v ní intuice a kolik racionality. V tom málo libozvučném, nervózně repetícím staveništi se tu a tam vynoří i dynamicky a kompozičně transparentnější skladby (Ella Guru, Moonlight on Vermont, Sugar 'n Spikes, Veteran's Day Poppy), ale i ty jsou pro konvenčního posluchače dodnes jen těžko skousnutelným oříškem, natož pak věci jako freejazzově střečkující Hair Pie: Bake 1.

Slovo avantgarda se často zneužívá, ale v tomto případě skutečně sedí. Captain Beefheart nehloubí jen kuriózní slepý tunel. Nejen boří, ale stává se i vzorem pro nespočet následovníků. První, kdo nás napadne, když posloucháme jeho novátorské a vynalézavé hlasové pitvoření, je samozřejmě Tom Waits (dobrým příkladem je třeba Dachau Blues), ale Kapitánovy výboje výrazně ovlivnily i všechny ty drzé postpunkové dekonstrukce rockových šablon o dekádu později. Beefheart za producentského přispění stejně nekonformního kamaráda Franka Zappy odkázal touto deskou příštím generacím nejen pořádnou dávku dobrodružné a neslýchané hudby, ale rovnou celý nový svět možností, jehož využití už závisí pouze na fantazii dědice. A takových desek zase tolik není.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

jiří schwarz @ 09.11.2023 22:22:45 | #
Sebecitace, sebepropagace, ať žijou. Kopíruju sem tu část své dřívější recenze alba Bluejeans and Monnbeams, která se týká tohoto alba:

Na legendární Kopii pstruží masky oceňuju ty části, kdy Kapitánovy pseudoumělecké výboje ustoupí poslouchatelnějšímu soundu, i když některé „acid“ kytary kapely se mi tam taky líbí. Nikdy jsem se ale s novátorstvím Kapitána z prvních desek nesžil (vždyť na světě je tolik jiné pěkné muziky) – mně to novátorství přišlo vždycky trochu jako křečovitá snaha něčím upoutat (při nesporném talentu) za každou cenu, a k tomu ještě bylo nutné se uvést do rauše. Jistou úpornost tohoto druhu jsem cítil i na lecčems od Zappy.

A jinak klobouček k megatextu M. Kostivého, uvádějícího profil Beefhearta.