northman - @ 20.03.2018 | #

Popis vzniku a trable s vydáním tohoto albu tu již byly popsány. Deska byla nahrána pod názvem Bat Chain Puller v roce 1976 a vydána na Virgin o dva roky později pod názvem Shiny Beast. Původní syrovou nahrávku s jiným pořadím skladeb a počtem vydala v roce 2012 Zappa Family v limitovaném nákladu na CD. Docela by mě zajímalo, co znamená slovo Puller.

Beefheart po vydání alb Trout Mask Replica vydal taková zvláštní alba, kterými možná chtěl dosáhnout komerčního úspěchu, tato alba nejsou špatná, ale není to ten umělec, který stvořil nesmrtelná díla s názvy Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby. Rozchod s Frankem Zappou po vydání alba Trout Mask Replica provázelo obviňování z použití nápadů z Trout Mask Replica na albech Mothers Of Invention, a na druhé straně pomluvy, že Don nedokáže udržet rytmus. Písničky na desce Shiny Beast vycházejí spíše z Beefheartovy ranné tvorby, než z desek vydaných v mezidobí. Úvodní skladba The Floppy Boot Stomp je podle mě povedené blues, a při poslechu skladby Tropical Hot Dog Night si představuji chůzi po promenádě se sklenkou mojita v ruce. Skladbu o muži jménem Harry Irene jsem si zamiloval hned po prvním poslechu, tahle skladba za doprovodu akordeonu a pískání autora mi připomíná francouzský šanson. Písnička Bat Chain Puller by mohla být klidně na albu Lick My Decals Off, Baby, představuje mojí nejoblíbenější skladbu z této desky. Candle Mambo je náladou hodně podobná písni Tropical Hot Dog Night, mám rád i ostatní písničky, které jsou vycizelované k maximální dokonalosti. Zapomněl jsem na úžasné blues s názvem Love Lies. Myslím si, že Beefheartova poloha z této desky byla velkou inspirací pro Toma Waitse. Pozoruhodné jsou i výkony jednotlivých muzikantů, naprosto dokonalá souhra obou kytaristů a hlavně obdivuji Bruce Fowlera při hře na různé dechové nástroje.

Beefheartova tvorba je pro mě celkově za maximum a nechci v ní rozlišovat, něco se mi líbí více, něco méně, ale celkově je to za plný počet.

Petr87 @ 21.03.2018 09:12:26 | #
...a také naprosto souhlasím s tím, co napsal Easy.
Já poslouchám spoustu rozličných rockových žánrů, subžánrů a dalších podmnožin, a to jsem začal (v době, kdy mě hudba už naplno lapila do své velké sítě) na progresivním rocku, kdy jsem několik let poslouchal výhradně jen tento styl.
Jenže postupem času se na to začaly nabalovat další, ve většině tvrdší styly (to především díky OPETH, díky kterým se moje uši zase otevřely extrémnějším formám rockové hudby), no a pak už nebylo cesty zpět!

No a dnes poslouchám vše, co mě zaujme od prog-art rocku, hard rocku, prog metalu, power metalu, atmosférického black metalu a různých jeho podmnožin (post-black, blackgaze), technického death metalu, folk metalu a nevyhýbám se ani post-rocku, alternativě, avantgardě a inteligentnímu nezávislému popu, a občas si dám do slechů i nějakou tu chytrou netucavou elektroniku, a samozřejmě nemůžu zapomenout ani na klasickou hudbu!
Samozřejmě drží prim progresivní hudba, ale už bych nemohl poslouchat jen ji.

No, a když se ještě vrátím k tomu často propíranému tématu - amatérské psychologické profily lidí podle toho co poslouchají, nebo podle toho, jak a co hodnotí, a nebo posuzování - intelektuální výbava vs náročnější hudební formy. Co to je za pi.ovinu?!
Tohoto všeho když se zbavíme, hned se nám tady bude lépe dýchat!
Ano, poslouchám občas rouhavý black/death metal a ne, nemám doma vymalovány zdi na černo a nad postelí rudý pentagram, nevařím po nocích v kotli batolata, nejsem nihilista a nevypaluji kostely, i když neuznávám jakékoli náboženství! A tak by se dalo pokračovat a pokračovat...