Reakce na recenzi:

kamila - @ 15.11.2016

Prvního, sólo Hammilla poslouchám z jeho tvorby nejraděj. Peter disponuje tak širokou sólovou základnou, že snad není v silách normálního smrtelníka (vyjma oddaných obdivovatelů), aby ji celou posbíral a potřeboval od něj mít úplně všechno. Domnívám se, že prvních několik desek je nejzásadnějších a podle toho jsem je taky zařazovala do sbírky. Jedna z nich je ale jiná a neopakovatelná. Podobný druh písniček, které se nachází tady už Peter nikdy nesloží, jsou to totiž písničky v pravém slova smyslu, několik smutečních suit se tu najde taky, ale jinak je deska na poměry jeho i kapely VDGD neskutečně hravá, rozjásaná, uvolněná, až líbezná. Kratší stopáž je osvěžující, nápady jen prší z oblohy, nálady se střídájí, některé působí bezstarostným dojmem a svou depresivní tvář nechává většinou odloženou.


Imperial Zeppelin působí skoro dětinským dojmem, napadlo mě, jestli se v ní nezpívá o obřím podniku (kapele) Led Zeppelin, ale to je asi blbost, musím kouknout někdy na text. Candle to už je čistá příroda, kytara krásně drnká vedle intonačně precizního Petera. Pak už to jde jedna šlupka za druhou:) hammondovka Happy, kdy slyším i flétnu, přitom jsem ji ve výčtu nástrojů nenašla, stejně jako harmoniku v smutné Solitude. Re-Awakening to je co? Jazz? Jazz v podání Hammilla, zvláštní kategorie, beru. Milované Beatles mě připomíná Sunshine (copak by tohle dali generátoři na nějakou desku a stejně oblíbenou mám i Summer Song (In the Autumn), lituju jen že podobných skladeb nezkomponoval tento pán víc. Je libo ještě trochu té něhy? S The Birds ji přijímám dostatečně.

Říkám to ráda, nejlepší deska (i obalká)Van Der Graaf Generator, vlastně Petera Hammilla:)