Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)
Reakce na recenzi:
Gattolino - @ 05.03.2015
VDGG a Peter Hammill jsou pro mne ukázkou zvláštního hudebního fenoménu. Peterovy převážně vášnivé, poetické a expresionistické, nespoutané i lyrické skladby mají mnohdy velmi typické melodie, nezaměnitelné a nepodobné ničemu jinému, přesto však nezapřou své blízké sourozenectví, ač v žádném případě nechci říci, že by se nějak odvozovaly jedna od druhé. Je neuvěřitelné, že v době, kdy už tři tóny často poukazují na něco již natočeného, dokáže umělec najít svou naprosto svébytnou líheň skvostných a tolik osobitých melodických postupů.
Toto album je svou převážně akustickou podobou a úspornou aranží snad přístupnější na poslech než ta následující (kromě méně bouřlivého, ale překrásného Over), nicméně si myslím svůj čas pro naposlouchání vyžádá. Těžko se mi hodnotí jinak než oněch prvních deset alb - po Sitting Targets - která mám vice či méně relativně v uchu. Těžko jim nedat pět hvězd, jde o poctivá, nevykalkulovaná, srdcem i duší stvořená, inspirovaná, náročná poetická díla. Ne vždy mám sílu dát si dvě alba za sebou.
Z Chameleona mám nejradši asi In the End (živé provedení z roku 1973 na Youtube u křídla je taky úchvatné)a Easy to Slip Away, ale vynikající je pochopitelně i vše ostatní. Třeba exaltovaná úvodní German Overalls nebo odpíchnutější Rock and Role. Strašidelná a mrazivá Black Room jako by už předznamenávala temné polohy v pozdějších skladbách Gog nebo The Lie.
Zajímavá informace padla v jakémsi interwiev, kde se reportér ptal, zda po odchodu Petera Gabriela od Genesis nabídl Tony Banks Hammillovi uprázdněný post frontmana. Peter Hammill to s úsměvem dementoval - asi by to fakt nefungovalo, Genesis skládali hudbu více kolektivně, jako i Yes, kdežto Peter, řekl bych, spíše zhudebňoval svou poezii, čímž by se blížil, byť vzdáleně, spíše Dylanovi. Asi by ani nechtěl zpívat cizí hudbu a texty někoho jiného. Rozhodně, jeho postavení na hudební scéně je velmi ojedinělé a obdivuhodné.