Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

14.07.2023 hejkal | #

Peter Hammill je nepochybne srdcom, dušou (upísanou Diablovi) i hnacím motorom kapely Van Der Graaf Generator. Prakticky neexistuje druhá taká depresívno-podmanivá kapela, i keď by sa samozrejme našlo niekoľko nasledovateľov. Nie je to muzika prístupná, človek si ju buď odžije a zamiluje alebo odtrpí a už sa k nej nevráti. Ja som vytrval a nedám na ňu dopustiť. Nečudo, že jeho sólová tvorba sa vyznačuje rovnakou dávkou expresívnych emócií, z ktorých by aj Pápež stratil vieru v Boha. Ak nerátame prekvapivo pozitívny (a skvelý) sólový debut Fool’s Mate (1971), ktorý však obsahoval material z predchádzajúcej dekády, tak je Chameleon In The Shadow Of The Night (1973) prvou naozaj „Hammillovskou“ doskou. Depresívnou, melancholickou, svojskou...

Akustické pradeno dopĺňa citlivé recitovanie ústredného predstaviteľa, ale nebojte sa, Peter sa čoskoro rozohní a začne do svojho prejavu vkladať typickú nadrozmernú dávku expresionizmu. German Overalls viac nepotrebuje. Napriek tomu sa dostavuje istá psychedelická šialenosť, tak dobre známa už z čias Van Der Graaf Generatoru. Ešte o level pokojnejšia a, ak chcete, melancholickejšia skladba je Slender Threads. Hammill sa prejavuje ako zdatný minimalista, vedomý si toho, že jeho hlas dokáže udržať pozornosť poslucháča aj bez hudobného sprievodu.

Prvou elektrifikovanou skladbou je Rock And Rôle, pridáva sa celá zostava Van Der Graaf Generator a naozaj mi nie je jasné, prečo to v tom čase kapela zabalila, nakoľko hrala prakticky na všetkých Hammillových sólovkách a znelo to stále rovnako dobre. Teda, dobre v zmysle toho, že túto hudbu vnímam ako umelecké stvárnenie všetkých psychiatrických kliník, čo ich ľudstvo v priebehu histórie vytvorilo. A že sa tie „liečebné“ metódy často nedali rozoznať od Mengeleho „vedy“.

Návrat k melanchólii naznačí klavírna balada In The End. Už tradične je to exhibícia vokálneho recitálu. Na to, že Hammill nemá práve pestrý výrazový diapazón, zvláda zo svojich slabín vytvoriť citovo uveriteľnú, ba dokonca hypnotizujúcu náladu. Až by sa zdalo, že sa minul povolaním a nestratil by sa ani za kazateľnicou alebo na zjazde politickej strany túžiacej po nastolení diktatúry. Našťastie ostal pri muzike. What’s It Worth poteší flautou a akustickou gitarou, opäť sme na poli clivej, ale tiež kúštik zlovestnej polohy. Márne rozmýšľam, či toto ešte niekto zvláda tak, ako Hammill. Pokus o trošku odľahčenejší flegmatický slaďák  sa volá Easy To Slip Away a to prvé prídavné meno berte s veľkou rezervou. Hammill zvykne zavŕšiť svoje albumy absolútnou pekelnou kompozíciou, nuž neprekvapuje, že v kontraste s týmto faktom je predposledná skladba na albume totálne pokojná a melancholická záležitosť. Nečakajte preto od Dropping The Torch nič viac a ani menej.

A je to tu! Van Der Graaf Generator je späť s najtemnejšou náladou, akú si len dokážete predstaviť. (In The) Black Room/The Tower je jedenásťminútový opus magnum padlého Svetlonosa, soundtrack k masovým popravám, reklamná znelka na gilotínu... Toľko variácií na „podrezal si žily“ sa v jednej skladbe len tak nepočuje. A ukazuje to, že Hammill, akokoľvek podmanivý sólista, je s kapelou trikrát pôsobivejší.

Chameleon In The Shadow Of The Night mám z Hammillových sólových albumov z prvej polovice 70. rokov najmenej zažitý. Ako aj pri nasledujúcom albume, aj tu mi chýba častejšia „celokapelová“ muzika. Hoci je Hammill neskutočne presvedčivý „pesničkár“ a pomerne osobitý (čítaj sofistikovaný) textár, Van Der Graaf Generator mi vyhovuje viac. Aj preto musím skonštatovať, že hoci tento album má svoje čaro a je nepochybne dobrý, ba dokonca výnimočný, nakoľko nemá veľa nasledovateľov, nemám pri ňom chuť rozhadzovať hodnotiace hviezdičky. Náladou sa však do upršaného fujaku za oknami hodí náramne.

Skúste, či vám Hammill otvorí svoje taje, podľa mňa to stojí za námahu a za pokus nič nedáte. Ale pozor, táto muzika rozhodne neroztiahne nohy už na prvom rande.

P.S. Cédečko obsahuje tri bonusy, dvakrát si vypočujeme, ako zneli albumové kúsky naživo o pár rokov neskôr, Rain 3am zasa naznačuje, že na archívnych pásoch sa dá nájsť aj po rokoch všelijaká raritka. Je to skôr demo, akustika a spev v jemnejšej polohe (korene skladby sú v 60. rokoch). Dokumentárna hodnota bonusov je nevyčísliteľná, ale albumu veľmi neprospievajú.

reagovat

12.12.2019 horyna | #

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

reagovat

PaloM @ 12.12.2019 08:16:41
Ahoj Marek. Nechápem tento text. To nie je recenzia, ale obhajovacia reč na súde. A to je hluboké nedorozumění, jak pravil klasik.
Isto súhlasíš, že každý má právo slobodne vyjadriť názor. Ako Ty, tak aj tí, čo nesúhlasia.
Záleží iba na forme, aby to bolo slušné.
Admin Ti povolil pridať profil, moderátori Ti nezakázali recenziu, diskusia až na pár výnimiek prebehla korektne. A to tu bývali oveľa krutejšie výmeny názorov.
Jediné, čo si odnášam z tohoto textu vyššie, že si posvietim na Hammillove texty. Vlaste by som Ti mal poďakovať za upozornenie :-)

EasyRocker @ 12.12.2019 08:37:53
S Markem naprosto souhlasím. Hammill je opravdu těžké sousto. Sám jsem před časem zařadil některá alba do sbírky, ale upřímně, nechal jsem si jen rockovou pumelici Nadir´s Big Chance. Ale jinak, to je opravdu těžký oříšek. Tak on se nikdy netajil nadšením pro závažná existenciální témata. U něj se ale sráží těžké texty se snad ještě pochmurnější hudbou. Jeho textový záběr je široký, těžko asi říct, že by primárně řeší ďábla, negativní stránky života ovšem zcela jistě.

Brano @ 12.12.2019 08:56:27
Sólovú tvorbu Petra Hammilla nepočúvam,pretože ma psychicky deptá.Viem o tých textoch,je to zväčša temnota ohlodaná až na kosť.V zbierke nemám ani jedno CD Petra Hammilla!Do textov síce patrí aj smútok aj depresia,aj pochmúrnosť,aj beznádej pretože aj to prináša život,ale tu je toho moc.Čo sa týka VdGG tam mám niekoľko obľúbených albumov,aj keď viem,že niektoré texty sú tiež už na hrane.Skôr dávam prednosť pozitívnejšej muzike napr. Neo-Progu.

dan @ 12.12.2019 08:56:35
Hammill se k ďáblovy často odvolával, jen to nedělal tak okatě jako Kiss a další. V textech to skrýval. Chápu že jeho muzika může někoho popuzovat, nebo odrazovat. Jeho písně zní dost pesimisticky a bezvýchodně. Složit tak drastické věci je taky umění.

PaloM @ 12.12.2019 09:13:15
Spomenul som si, že v minulosti sme tu Hammilla dosť často "riešili", samozrejme jeho hudbu na sólovkách.
Vtedy som si vypočul celú jeho diskografiu v mp3.
Tiež nemám rád veľmi depresívnu hudbu, ale úplne neodmietam.
Vybral som si desať CD, mám ich ešte. Väčšinu som doteraz neodbalil z fólie, iba z dôvodu nedostatku času. A táto horynova úvaha možno bude impulzom, aby som si znovu vypočul. Výsledok je bez záruky na ďalší osud zbierky :-)
Prepáčte, váhal som, či vôbec niečo písať.
Oveľa radšej čítam a diskutujem, keď Marek píše o pozitívnej hudbe.

yngwie3 @ 12.12.2019 09:28:25
Skúsil som si tento počin vypočuť, ale znova som sa utvrdil v tom, čo som napísal k albu Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One dňa 22.07.2011, cituje samého seba sa, " Lenže ja mám z diela Petra Hammilla a spol. po dlhšom počúvaní skor depresiu, ako hlboký umelecký zážitok " ...

A keď končila In The End, radšej som to zrušil a pustil si skvelú komédiu Drž hubu s konštatovaním, Peter Hammill nevermore ...

muppet @ 12.12.2019 10:59:19
Hammil a satanista? To je vtip?:-)
Udělit Chameleonu pouze dvě hvězdy je podle mého názoru (slušně řečeno) nesmysl, zvlášť na fóru zaměřeném primárně na progrock. Osobně bych ohodnotil všechna jeho sólová alba (až do jeho nejslabšího In A Foreign Town) 4-5*, a to včetně jeho nejkomerčnějšího alba Skin.
Já mám naopak pochmurnou a depresivní hudbu odjakživa rád.
PS: Už v polovině 80 let jsem vlastnil všechna jeho sólová alba (včetně VDGG) až do 'And Close As This' na LP (včetně live a kompilací jako Vision nebo Margin, některá dokonce 2x (verze s rozkládacími obaly). Některá jeho alba se v té době dala na pražský burze desek, kam jsem pravidelně chodil, blbě sehnat (Silent Corner, Future Now, Ph7, Over, Nadir's Big Chance) zvlášť v nějakým ucházejícím stavu, ale postupem času se tam objevilo úplně všechno. Koupil jsem tam i boční projekty jako Long Hello. Tehdy jsem dokonce psal do fan klubu a nahrávací společnosti Sofa Sound v Bathu - nabízely že za ofrankovanou obálku pošlou texty k jeho novému albu (Hammill je vždy psal svým rukopisem) a nějaké propagační materiály. Tehdy jsem zjišťoval, jaký asi může být poštovní tarif z Anglie do Československa, ale nikdo nevěděl, a tak jsem nakonec zašel do filatelistické prodejny Pofis Na příkopech, a tam jsem koupil celou sérii nějakých novějších Britských známek za nehorázných cca 90Kčs, což v té době byla spousta peněz (asi jako dnes 1000Kč). Žádný velký výběr novodobých nerazítkovaných britských známek tam tehdy neměly, jedna britská libra byla tehdy snad za 60Kčs a navíc tvrdá valuta, a já (ani zaměstnanci) taky nevěděl, jestli jsou třeba už 20 let staré britské známky stále platné. Známky jsem vylepil na větší obálku, tu vsunul do větší a šel jsem na poštu. Cca po měsíci a půl přišla odpověď - v obálce byly slibované texty, průvodní dopis a přihláska do fan clubu (že mi budou za poplatek pravidelně zasílat materiály), kartička, kde jsem si mohl objednat PH LP či kazety a rozpis jeho turné/koncertů na příští rok (o čemž jsem si mohl nechat samozřejmě jen zdát). Obálka byla samozřejmě rozlepená (znovu přelepená celní páskou), pomačkaná, a někde v Československu čekala měsíc (dle razítka) než ji cenzoři zkontrolují. Ještě mě mohla navšívit StB a bylo by to komplet.

pinkman @ 12.12.2019 11:01:43
Celá Graafova tvorba je ultimativní a pro vývoj žánru nepostradatelná. Tady bych si ani nedovolil diskutovat, nebo ji jakýmkoli způsobem zpochybňovat. Hammillovi samostatné věci už tak geniální nejsou. Jde vytušit, že mu s komponovaním nikdo nepomáhal a nikdo ho pozitivně neovlivňoval. Ti stejní hráči přišli do studia a odehráli co měli v notách. Chybí odlehčené improvizace typické pro Pawn Hearts, Godbluff a tak dál. Stejně sám byl Hammill i u textů. Tohle není jediné album ze kterého se dělá člověku šoufl, když nemá patřičný nadhled a odstup. Horyno názor ti neberu, asi potřebuješ bujařejší nahrávky.

northman @ 12.12.2019 11:42:53
Peter Hammill, muzikant o kterém Robert Fripp prohlásil, že nezná jiného člověka ve kterém se snoubí fenomenální zpěvák, básník, hudebník a skladatel. Souhlasím s muppet, pro mě je tohle jeho jedna z nejlepších desek a jestli tomu někdo dává dvě hvězdy se můžu jenom usmát. Polemika o satanismu je to samé, nevyjadřuji se.

northman @ 12.12.2019 11:54:21
Ještě k té depresivitě a pochmurnosti, vy kteří na to poukazujete, zmiňujete, že posloucháte artificiální hudbu, to potom neposloucháte největší velikány tohoto typu hudby Ludwiga van Beethovena, Stravinského, Šostakoviče a podobně.

yngwie3 @ 12.12.2019 12:05:52
Je mi úplne jedno čo tvrdí Robert Fripp, ale fenomenálny spev znie úplne inak ...
A za druhé, zrovnávať Hammilla s Ludwigom van Beethovenom ... no nič ...

muppet @ 12.12.2019 12:21:33
yngwie3: Hammilluv zpev je na totozny urovni jako zpev Petera Gabriela ci Fishe. Ne kazdy musi umet zpivat (a mit rozsah) jako Karel Gott, Freddie Mercury nebo mj. vybornej Dio. Ostatne i o Plantovi zpocatku rikali, ze vubec neumi zpivat.

yngwie3 @ 12.12.2019 12:41:27
to muppet: To je v poriadku, ja osobne som nikdy nepočul alebo nečítal vyjadrenia o hlase Petera Gabriela alebo Fisha ako o hlasoch fenomenálnych, takže prirovnanie Hammillovho hlasu k hore uvedeným, beriem ako relevantné ...

vmagistr @ 12.12.2019 12:49:12
Hvězdičky jsou v pohodě (co je pro někoho zásadní nahrávka, pro jiného může být nestravitelný oříšek), text se mi ale zdá být spíše esejí o Hammillově vnitřním světě (s menším "píchnutím si" do těch, co tu nechtěli Mercyful Fate, ale sólového Hammilla tu nechávají), než recenzí na "Chameleona". Ten jeden odstavec, který se albu věnuje, by stačil jako reakce pod některou z předchozích recenzí.

Voytus @ 12.12.2019 12:51:22
Fenomenální zpěv Hammill předvádí například v písních House with No Door nebo Refugees. Ty přechody mezi plným hlasem a falzetem představují ukázkovou práci někoho, kdo má správné pěvecké návyky a umí s hlasem pracovat. To, že jindy křičí a přestává se kontrolovat je spíše "v zápalu boje", než z nedostatku znalosti správné techniky, do níž patří též i nadechování (od spoda, do bránice).

Je pozoruhodné, že třeba Freddie Mercury tyto techniky neovládal, přesto dokázal využít obrovský rozsah, jakým jiní, i technicky lepší zpěváci, vůbec nedisponovali. Bohužel i za cenu toho, že mu v důsledku obrovského namáhání hlasivek a krku hlas při koncertech odcházel.

Nejen věkem, ale i zacházením se hlas mění, a proto pak zpěváci, zejména rockoví, ve vyšším věku neuzpívají to, co zamlada. Na rozdíl od našeho Karla Gotta, který i v pokročilém věku uzpíval i svůj starší repertoár bez slyšitelných obtíží (myslet si o něm můžeme cokoli, ale s hlasem pracoval přímo ukázkově).

Proč asi Robert Plant dnes zpívá na půl plynu a už začátkem 70. let absolvoval operaci hlasivek? Protože jeho práce s hlasem byla naprosto extrémní. To samé takový Ian Gillan, který si vyšší polohy také zvládl slušně "odstřelit". Takový Gabriel si po odchodu s Genesis konečně správné návyky osvojil, což je na sólové tvorbě znát. Na některých deskách Genesis zní ve výškách hrozně tence, protože nemá oporu v bránici a vše tahá z krku. Ovšem, pak dokázal pro Archives přezpívat 20 let starý záznam Lamb Lies Down on Broadway. Ano, sice slyšíme, že se mu hlas změnil, zestárnul, ale dokázal zazpívat ty party v původních tóninách a technicky lépe. Hlas je plnější a ani ve vyšších polohách není "přiskřípnutý".

To, že Hammill jde často do extrému, je pak docela škoda pro ty, kteří pro takovou práci s hlasem nemají ucho a nechtějí se dobrovolně "mučit". Ale jak jsem psal na začátku, dejte si generátorské Refugees a House with No Door. Ty totiž i můj strýc sbormistr označil jako ukázkovou práci s hlasem.

northman @ 12.12.2019 12:57:46
yngwie3: o Peteru Hammillovi se vyjadřují hudební kritici , jako o Jimi Hendrixovi zpěvu. Je to uvedeno mimo jiné v Rock & Pop v dvoudílném článku o Van Der Graaf Generator.

Já nesrovnávám tvorbu Petera Hammilla s Ludwigem van Beethovenem, ale depresivitu tvorby Petera Hammilla s depresivitou zmiňovaného genia.

yngwie3 @ 12.12.2019 13:36:24
to northman: No, keď to tvrdia hudobní kritici a aj Wikipedia, asi to bude pravda, že ...

Pri počúvaní Ludwiga van Beethovena mnou prechádza niečo ťažko definovateľné, niečo čo mi nedovolí dať sluchátka dolu ...
A to sa u Hammilla nikdy nestalo, skôr naopak ...
Čo už, každý sme iný ...

EasyRocker @ 12.12.2019 14:01:43
Depresí trpí velká část umělců, táhne se to jako červená nit, já mám klinickou depku taky. To je dáno mnoha faktory, ale zejména osobností a prožitými traumaty. S nějakým stylem to spojovat nelze, je to čístě osobní a osobnostní dispozice.

northman @ 12.12.2019 19:00:35
yngwie3: nemusíte to psát tak pohrdavě, Wikipedii nenavštěvuji a tak ani nevím, že to tam píší. Asi jste zvyklý mít ve všem pravdu, přečtěte si co napsal o Hammillovi Voytus.

yngwie3 @ 12.12.2019 19:19:48
to northman: Ale ja som si dobre prečítal Voytusov text, môj názor to však nezmenilo ...

northman @ 12.12.2019 19:27:31
yngwie3: to je dobře, já jsem vám nic nevyvracel, to akorát vy jsete zpochybnil ten použitý přívlastek a že vás nezajímá názor jednoho z nejlepších světových rockových hudebníků. Nic víc. Mě váš názor na Petera Hammilla nezajímá.

yngwie3 @ 12.12.2019 19:48:05
to northman: To bude pravdepodobne tým, že Robert Fripp v mojej osobnej hierarchii gitaristov, nezastáva pozíciu jedného z najlepších svetových hudobníkov/gitaristov ... ani zďaleka ...

hejkal @ 13.12.2019 07:18:23
Podľa mňa je môj obľúbenec Hammill najlepším pesničkárom 20. storočia. A aj tohto. Pesničkárom, pretože jeho najväčšia sila na sólovkách je v kombinácii klavír/spev a akustická gitara/spev. Hudobne je osobitý a jedinečný, texty má o desať tried nad nadpriemerom nielen rockovej muziky. Nie všetko ma od neho baví, tento album patrí k tým devám, čo neroztiahnu nohy na prvom rande. Spolu so Silent Corner And The Empty Stage ho mám zaradený nižšie na svojom preferenčnom zozname, ale to je jedno. Nie je to muzika na každý deň, ale práve na ten deň, kedy potrebujem byť temný ako prognózy volieb. :)
Inak, Hammill má veľmi silné sociálne cítenie, jeho texty sú nielen o mapovaní démonov v nás, ale aj o spoločnosti, ľudskom spolunažívaní, vzťahu k náboženstvu. Skrátka, robiť z neho satanistu je ako páliť bibliu, lebo sa tam vyskytuje Satan.
Pre mňa má najväčšiu cenu melancholická stránka jeho tvorby, nie všetko smutné musí byť beznádejné. Občas je to aj očista.
Samozrejme, je jasné, že Hammill nesadne mnohým, predsa len je jeho umenie mimo bežnej konzumnej škály. No a čo. Oboje je normálne a dve hviezdy k tomu patria.

jirka 7200 @ 13.12.2019 15:41:13
Tato deska od Hammilla není na několikanásobnou rotaci během jednoho dne, ale sám osobně cítím, že jde o mimořádné umělecké dílo hudebníka, který se zaobírá svými pocity a úzkostmi.

Hudba na této desce je občas velmi chmurná, ale je mylné ji kvůli tomu řadit k Mercyful Fate, se kterými nemá společné nic jak po hudební, tak ani po textové stránce. Proto obrat "okultisticky hrozivá hudba" není správný. S okultismem nemá toto dílo nic společného.

Sajgon3 @ 13.12.2019 19:21:32
Ja som rád ak niekto niečo napíše za mňa a potom ja už iba súhlasím -) takže tunak absolútne súhlasím s Hejkalom. Mám Hammilla veľmi rád a dokonca mne ani nepripadá ako geniálny spevák - ale to ako dokáže precítiť svoje pocity v kombinácii nástroja a hlasu - tak to je absolútne TOP - osobne som nepočul nikoho, kto by s k nemu aspoň trocha priblížil - napadá ma jedine Filip TOPOL - veľmi podobným spôsobom sa vyjadroval - akurát bol lepší klávesák , ale horší spevák - to ale nevadilo - dokázal klavír totálne rozsekať "pocitovým" hraním. V tomto si boli s Hammillom podobný. Hammill a satanizmus ??? Ako vtip dobré -))) Áno Hammill je depresívny a až moc ale dokáža to v hudbe vyjadriť tak ako nikto, opakujem sa ale je to tak. V podstate sa nečudujem Horynovi za 2 hviezdy - každý sme iný - ja by som napríklad niektorým jednoduchým rockovým albumom, ktorým dal Horyna 4,5 hviezd, dal nanajvýš jednu. Na záver jedna zaujímavá vsuvka - ak by som nemal napočúvaného Hammila a pustil si kultový prvý album COMUS - tak by som sa už asi hompálal na slučke. Hammill proste reže do živého mäsa tak že z neho strieka naozajstná krv oveľa intenzívnejšie ako pri niektorých srandovných kapelách , ktoré vraj hrajú akýsi death-metal ( nechcem urážať daný žáner, len konštatujem ) - akožekrv strieka z pódia ale nástroje človek ani nerozpozná. Naozaj si myslím, že pre priaznivcov naozaj emocionálne až za hranu idúcou hudbou je Peter tzv. v sólovom úniku hodne pred pelotónom ....

Ryback @ 13.12.2019 20:41:52
Hejkal se vyjádřil skvěle a naprosto přesně, sám bych to lépe nenapsal. A Sajgon to bravurně podtrhl… Přiznám se, že jsem se po přečtení Horynovy recky a pár reakcí fakt skoro rozčílil. Když jsem vychladl, připomněl jsem si dvě věci (kromě toho, že jsou důležitější věci na světě). O jedné tu psal kdesi i Horyna: nadhled, chlapi, nadhled. Druhou věcí je to, že Horyna prostě popsal věci tak, jak je cítí a na to má svaté právo a jestli má někdo s jeho názorem/pohledem problém, je to holt jeho problém :-) .
To, že je Peter Hammill humanistická, podobně jako jeho kamarád Peter Gabriel mírumilovná, empatická, slušná osobnost, potvrdí jistě ti, kteří se s ním setkali nebo ho znají, jedno z jakého státu.
To, že jeho hudba je často ponurá a melancholická, neznamená, že je doslova takový Peter Hammill. Je to citlivý člověk milující svou rodinu, svou práci, mající smysl pro humor a mimochodem je to také velký sportovní fanda.
Má na svém kontě řadu různých alb, včetně téměř veselých/pozitivních – Fool´s mate, And close as this – tohle album uzavírá krásná ukolébavka pro jednu z jeho dcer… Složil velkou řadu romantických milostných balad, zkoušel své štěstí i v teritoriu elektroniky…
Jeho pestrost témat, která zpracovává, je obrovská a široká. NESKUTEČNĚ VELKÁ. Dala by se na tohle téma napsat celá esej, teoreticky i celá kniha.

Horyno v pohodě (jsi velký hudební fanda s širokým záběrem a na nikoho neútočíš, to vše oceňuju), jen se nemohu zbavit dojmu, že kdybys tuhle recku napsal třeba za půlrok a párkrát si album ještě poslechl, bylo by hodnocení možná pozitivnější :-) . Vzhledem k tomu, že pěti body jinak nešetříš.

Chameleona beru dnes, v roce 2019, v podstatě za rockovou klasiku a zásadní album. Je plná emocí a ano, je melancholická… jako tolik jiných děl jiných hudebníků. To bysme za chvíli mohli podobně relativizovat Pink Floyd před Dark side. Taková Careful with that axe, Eugene také není žádný čajíček k sušenkám pro rozněžnělé, pletoucí babičky. O spisovatelích a filmech nemluvě.

yngwie3 @ 13.12.2019 21:16:51
to Ryback: Prepáč Honzo, ale súkromný život a pozitívne vlastnosti Petera Hammilla, nie sú meritom veci ...

Btw : Som veľkým obdivovateľom Ritchieho Blackmorea už aj preto, lebo ho považujem za jedného zo svojich veľkých vzorov a učiteľov, ak nie najväčšieho ... vždy som sa však vyjadroval len k jeho tvorbe, lebo jeho osobný život / a že je sakra komplikovaný / nemá s jeho tvorbou nič spoločného ...

Ryback @ 13.12.2019 22:36:59
to yngwie3:
Jasně, máš na jednu stranu pravdu, ale na druhou – všechno souvisí se vším. A když Marek píše třeba „Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku“ - to je také v určitém smyslu hodnocení soukromého života – osobních vlastností a nedá se na to reagovat nějak jinak – zůstat u strohého hodnocení Chameleona… Proto jsem napsal to, co jsem napsal.
Jinak chápu tvé hodnocení (bez ironie) „Peter Hammill nevermore“ – protože tady jednoduše platí staré známé „sto lidí, sto chutí“ – mě třeba zase nebaví Yes po Relayer a spousta neo-prog kapel… Tohle je právě na hudbě a našem vnímání skvělý, že platí ono „sto lidí, sto chutí“ – překvapujeme se, protože co člověk, to originál v této oblasti, pokud je upřímný.

Kritik Vláďa @ 13.12.2019 22:40:31
Pánové, hlavně v klidu. Mohu-li něco říct za sebe, tak Peter Hammill je nenahraditelný fenomén. I když jeho sólovou tvorbu nemám zas tak nastudovanou, pořád si budu myslet, že své nejlepší nápady si schovával pro další hudební fenomén zvaný Van Der Graaf Generator. House With No Door, Man-Erg, Pilgrims, Refugees, White Hammer, Emperor In His War-Room, Killer, Aquarian, After The Flood... a mnoho dalších. Zkrátka, neuvěřitelné skladby, které může složit jen hudební génius.

merhaut @ 13.12.2019 23:02:25
Zkrátka, ani Hammill není pro každého:-)

Já mám s jeho hudbou spojenu jednu tklivou osobní vzpomínku, moc mi tu noc pomohl...

Ryback @ 13.12.2019 23:53:43
A můžete tu vzpomínku Jardo rozvést, pokud není z kategorie soukromých?

merhaut @ 14.12.2019 01:32:55
Když před bezmála třiceti roky náhle zemřel otec, celou noc jsem poslouchal znovu a znovu Hammillovo album Love Song ...

horyna @ 14.12.2019 05:50:18
Pánové všem samozřejmě děkuji za zajímavé příspěvky do této debaty. Je toho opravdu hodně a tak se vyjádřím jen ke třem bodům:
a) nikdo tu neoznačuje Hammilla za satanistu. Říkám, že v některých textech je toho děsu a strachu až příliš a hudba samotná je ověla depkovatější než 90% běžné temné doomové produkce.
b) desku znám zhruba deset let a dříve jsem neměl takový problém ji doposlouchat. Její hodnocení proto spíše klesá než naopak.
c) a že hodnotím některá obyč rocková alba daleko výše než Hammilla? Hold mám rád rockovou muziku a vždy si daleko raději pustím takové (komerční) Pump od Aerosmith a nasázím mu plný počet, než sic (pro návštěvníky těchto stránek) umělecky dotaženějšího (pro mne nepříjemného) Hammilla. (chápu, že to může být pro mnohé nepochopitelné)

PS: alespoň pěti deskám VDGG bych tu pětici dal rovněž, tak to s horynou snad není až tak zlé:-)

horyna @ 14.12.2019 07:18:31
A ještě spešl vzkaz pro Rybacka: Honzo, za ta léta co se tu známe samozřejmě vím, že máš Hammilla za svého number one. Pečlivě a často se mu věnuješ zde i na bratrské Rockovici. Je mi jasné, že víš i Petrovo číslo bot a slipů :-), proto chápu, že tě podobné komentáře dokáží pořádně pobouřit. Však kdyby se někdo jen dotknul zase mých hvězd, pověsil bych ho rovnou za kuliska do průvanu :-)
vše v dobrém a pokud debata nespadla do urážek a trolení, pak je to cool

Sajgon3 @ 14.12.2019 13:58:25
Ja by som ešte doplnil na trochu odlahčenie témy Hammilla a jeho súkromného života že stále nedokážem pochopiť ako dokázal zaspievať pre mňa jednoznačne jednu z najlepších skladieb akú som v svete progrocku počul - UNDERCOVER MAN - keďže sám určite undercover nie je -))) Ale keď si túto skladbu pustím tak vždy mi začnú nabiehať zimomriavky a to ešte len začína šepkať - to sa mi pri šepkaní žiadneho iného speváka a mám ich dosť, ktorí sú v mojom rebríčku vokalistov pred Petrom nestalo - áno aj šepot Vám môže trhať vnútornosti. Napadá ma text od nebohého Jirku Kolšovského z DUNAJe - " Pálí - nebo chladí, chladí- nebo ladí, ladí - nebo vadí ...... tvé ostatky v tvých útrobách " . Presne taký je Hammillov spev - môže páliť, chladiť, ladiť, vadiť, alebo všetko dokopy - lebo toto presne je nezaminitelný Peter Joseph Andrew HAMMILL - tak sa tuším volá, že ?? Snáď sa nemýlil lebo mi dá Dybach černej bod -)))

stargazer @ 04.01.2020 17:37:35
Na první poslech se mi deska docela líbí. Neslyším tady nějaké nervy drásající věci, jak se zde hodně píše. To spíš raní Pink Floyd nebo něco od King Crimson mě hodí do "nervů". Hammilla si budu dál mapovat. Přijde mi o něco víc, než Peter Gabriel.

Kritik Vláďa @ 24.11.2020 00:54:16
Konečně jsem si v klidu pořádně poslechl tuhle desku, a musím s velkým sebezapřením uznat, že se to Hammillovi moc nepovedlo. Akorát nesouhlasím s tvrzením, že je to velice depresivní. Spíš to působí velice monotónně. Měl jsem pocit, jako bych poslouchal nějaké demo nahrávky zdrceného písničkáře. Až poslední skladba (In The) Black Room/The Tower je asi "nejgenerátorovější".
Následující deska The Silent Corner And The Empty Stage je výrazně lepší.

04.03.2017 kamila | #

Pěkně to album začíná:
Peterovy prsty se opírají do strun klasické kytary a jeho hlas vynáší na světlo další ze zpovědí tohoto smutného "klauna" introvertní povahové nesourodosti. Postupně píseň German Overalls nabírá dech a obrazy z různých břehů rozeklaného Hammillova nitra spolu svádí boj, jako dobro a zlo, jako by bůh zápasil s ďáblem v těch nejtemnějších komnatách a kobkách lidského vědomí. Jacksonova saxofonová melodie má sice léčebný charakter, ale pro toho, kdo Peterovu tvorbu nepozná, musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly. Kostelní varhany rozčísnou zataženou oblohu a skladba se pomalu vrací tam kde začala, do akustična, ale pazvuky na jejím konci nic dobrýho nevěstí.

A tak hrozitánsky končí - (In the) Black Room/Tower:
Děsivý duch smrtky, nebo je to přímo rarach, vznášející se v oblacích dýmu, reinkarnován ve zpěvákově hrdle s tupými klavírními údery a melotronovou přikrývkou tkanou za černými branami osudu, pozvedá svůj odpudivý prapor. Ubíjející rytmy, výkřiky z podzemí a disonantní dechové tluky se postupně, ale velmi efektně starají o úplnou devastaci do té doby stěží odolávající schránky nebožáka. Když už je všeho nadmíru, z ticha se rázem vynoří cosi milejšího, to jsou přeci flétny, krásné flétny, ale osud je dávno zpečetěn, pocity se sice přelévají na obě strany, ale dávno není úniku kamkoli.

Nevím jak přesně ohodnotit podobnou děsuchtivou hrůzu, Hammill se v psycho ohavnostech musel babrat a vyžívat.3,5*
reagovat

vmagistr @ 04.03.2017 12:16:33
"...musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly."

Tady asi poprosím o dovysvětlení, neboť tak úplně nechápu, co že to ten přeživší vlastně musí mít.

Ryback @ 04.03.2017 13:12:23
Někdy v první půli devadesátých let jsem byl s bratrancem v létě o prázdninách u vody. U velkého bývalého písečného lomu, kde byla tu dobu samozřejmě hlava na hlavě, deka na dece, resp. deka vedle deky. Všichni se opalovali, koupali, plavali…
Nafoukli jsme s bratrancem kajak, vzali pádlo a vypluli doprostřed zatopeného písečného lomu.
Vzali jsme s sebou kazetový magnetofon a v něm zapnuli hodně nahlas kazetu s Peterem Hammillem Chameleon in the shadow of the night, v neuvěřitelně naivním domnění, že bychom tím mohli udělat dojem na holky…
Řeknu vám, že… vyděšené obličeje plavců a plavkyň, jež byly svědky Hammillových výkřiků:
„Rats run! Snakes coil!“ z mé paměti jen tak nevymizí…

Jediné, co jsme ten den sbalili, byl při odchodu, kromě toho kazeťáku a drobností, náš kajak :-)

Díky Kamčo za recenzi alba, které je podle mě na pět hvězdiček a nemyslím si, že by se Hammill celkově vzato přímo „babral v psycho ohavnostech“. Je to senzitivní duše a měl v sobě takový ten neklid prokletého básníka… Ale když se podívám na rozhovory s ním, uvědomuju si, že např. jeho texty zejména psané v 1. osobě jednotného čísla nemusejí automaticky znamenat, že tak to autor 100% osobně cítí a prožívá ;-).

kamila @ 04.03.2017 14:21:07
Ahoj magistře: jestli si tak říkáš, nebo jím dokonce jsi, tak jak to že ti to nedocvaklo:)
Vážně, jestli Peterovu hudbu znáš a počítám že ano, víš že je nesmírně těžká až depresivní, tohle album je podle mě dokoidní ještě víc. Pokud se tahle záležitost má doposlouchat, pak je potřeba být ozbrojen trpělivostí. Nic pro labilní nervové nesourody.

Ryback: tohle v létě, na vodu, na balení??? Ses pomát:) 99,9% z nás by tě hnalo se zvednutým pádlem nad hlavou. Tvých 5* chápu, miluješ ho to vím, když si mám vybrat, sáhnu raděj zpátky, nebo dopředu.

vmagistr @ 04.03.2017 16:47:26
Ahoj Kamilo, Hamillovu tvorbu znám spíš od Van der Graafů, jeho sólovkama jsem se nikdy moc neprobíral (znám asi jenom Fool's Mate). Že je na nich nejspíš přítomna deprese a černota věřím, že na to posluchač potřebuje pevné nervy, to už věřím méně - ale aspoň mám motivaci se na tohohle Chameleona zblízka podívat :)

05.03.2015 Gattolino | #

VDGG a Peter Hammill jsou pro mne ukázkou zvláštního hudebního fenoménu. Peterovy převážně vášnivé, poetické a expresionistické, nespoutané i lyrické skladby mají mnohdy velmi typické melodie, nezaměnitelné a nepodobné ničemu jinému, přesto však nezapřou své blízké sourozenectví, ač v žádném případě nechci říci, že by se nějak odvozovaly jedna od druhé. Je neuvěřitelné, že v době, kdy už tři tóny často poukazují na něco již natočeného, dokáže umělec najít svou naprosto svébytnou líheň skvostných a tolik osobitých melodických postupů.
Toto album je svou převážně akustickou podobou a úspornou aranží snad přístupnější na poslech než ta následující (kromě méně bouřlivého, ale překrásného Over), nicméně si myslím svůj čas pro naposlouchání vyžádá. Těžko se mi hodnotí jinak než oněch prvních deset alb - po Sitting Targets - která mám vice či méně relativně v uchu. Těžko jim nedat pět hvězd, jde o poctivá, nevykalkulovaná, srdcem i duší stvořená, inspirovaná, náročná poetická díla. Ne vždy mám sílu dát si dvě alba za sebou.
Z Chameleona mám nejradši asi In the End (živé provedení z roku 1973 na Youtube u křídla je taky úchvatné)a Easy to Slip Away, ale vynikající je pochopitelně i vše ostatní. Třeba exaltovaná úvodní German Overalls nebo odpíchnutější Rock and Role. Strašidelná a mrazivá Black Room jako by už předznamenávala temné polohy v pozdějších skladbách Gog nebo The Lie.
Zajímavá informace padla v jakémsi interwiev, kde se reportér ptal, zda po odchodu Petera Gabriela od Genesis nabídl Tony Banks Hammillovi uprázdněný post frontmana. Peter Hammill to s úsměvem dementoval - asi by to fakt nefungovalo, Genesis skládali hudbu více kolektivně, jako i Yes, kdežto Peter, řekl bych, spíše zhudebňoval svou poezii, čímž by se blížil, byť vzdáleně, spíše Dylanovi. Asi by ani nechtěl zpívat cizí hudbu a texty někoho jiného. Rozhodně, jeho postavení na hudební scéně je velmi ojedinělé a obdivuhodné.
reagovat

15.08.2007 Ryback | #

I když mám z kouzelného hammillovského „trianglu“ Chameleon in Shadow of the Night, The Silent Corner and the Empty Stage a In Camera nejraději (jako Mirek Kostivý) Silent Corner, na Chameleona nedám také dopustit. Kytarové písně se střídají s klávesovými (zejména ty klávesové jsou skutečné perly, klavírní In the End je jedna ze skladeb, hovících si na vrcholku mého pomyslného Hammillova TOPU); žádná rozjuchanost se opět nekoná (Fool´s Mate je opravdu v tomhle ohledu dost výjimečné, neobvyklé album – dodnes si pamatuju, jak jsem valil bulvy při písni Sunshine a Hammillově la la la ;-).
Vrcholem alba je kompozice In the Black Room/Tower - věc, kterou zkoušeli už VdGG v roce 1972 těsně před jedním ze svých rozpadů. A že tahle závěrečná skladba zní stejně šíleně a vášnivě jako nejlepší VdGG, na to vemte jed!

P.S. Opět se jedná o album, které doporučuju naposlouchat; když jsem to album slyšel poprvé, vůbec se mi nelíbilo, ale - zraje jako víno!

P.S. II. Moc mě mrzí, že skupina Van der Graaf Generator nefungovala v letech 1972-1974, období, které tolik přálo art rocku a kdy vzniklo spousta perel progresivního rocku, období, které bylo a už nikdy nebude…

reagovat