kamila - @ 04.03.2017 | #

Pěkně to album začíná:
Peterovy prsty se opírají do strun klasické kytary a jeho hlas vynáší na světlo další ze zpovědí tohoto smutného "klauna" introvertní povahové nesourodosti. Postupně píseň German Overalls nabírá dech a obrazy z různých břehů rozeklaného Hammillova nitra spolu svádí boj, jako dobro a zlo, jako by bůh zápasil s ďáblem v těch nejtemnějších komnatách a kobkách lidského vědomí. Jacksonova saxofonová melodie má sice léčebný charakter, ale pro toho, kdo Peterovu tvorbu nepozná, musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly. Kostelní varhany rozčísnou zataženou oblohu a skladba se pomalu vrací tam kde začala, do akustična, ale pazvuky na jejím konci nic dobrýho nevěstí.

A tak hrozitánsky končí - (In the) Black Room/Tower:
Děsivý duch smrtky, nebo je to přímo rarach, vznášející se v oblacích dýmu, reinkarnován ve zpěvákově hrdle s tupými klavírními údery a melotronovou přikrývkou tkanou za černými branami osudu, pozvedá svůj odpudivý prapor. Ubíjející rytmy, výkřiky z podzemí a disonantní dechové tluky se postupně, ale velmi efektně starají o úplnou devastaci do té doby stěží odolávající schránky nebožáka. Když už je všeho nadmíru, z ticha se rázem vynoří cosi milejšího, to jsou přeci flétny, krásné flétny, ale osud je dávno zpečetěn, pocity se sice přelévají na obě strany, ale dávno není úniku kamkoli.

Nevím jak přesně ohodnotit podobnou děsuchtivou hrůzu, Hammill se v psycho ohavnostech musel babrat a vyžívat.3,5*

Ryback @ 04.03.2017 13:12:23 | #
Někdy v první půli devadesátých let jsem byl s bratrancem v létě o prázdninách u vody. U velkého bývalého písečného lomu, kde byla tu dobu samozřejmě hlava na hlavě, deka na dece, resp. deka vedle deky. Všichni se opalovali, koupali, plavali…
Nafoukli jsme s bratrancem kajak, vzali pádlo a vypluli doprostřed zatopeného písečného lomu.
Vzali jsme s sebou kazetový magnetofon a v něm zapnuli hodně nahlas kazetu s Peterem Hammillem Chameleon in the shadow of the night, v neuvěřitelně naivním domnění, že bychom tím mohli udělat dojem na holky…
Řeknu vám, že… vyděšené obličeje plavců a plavkyň, jež byly svědky Hammillových výkřiků:
„Rats run! Snakes coil!“ z mé paměti jen tak nevymizí…

Jediné, co jsme ten den sbalili, byl při odchodu, kromě toho kazeťáku a drobností, náš kajak :-)

Díky Kamčo za recenzi alba, které je podle mě na pět hvězdiček a nemyslím si, že by se Hammill celkově vzato přímo „babral v psycho ohavnostech“. Je to senzitivní duše a měl v sobě takový ten neklid prokletého básníka… Ale když se podívám na rozhovory s ním, uvědomuju si, že např. jeho texty zejména psané v 1. osobě jednotného čísla nemusejí automaticky znamenat, že tak to autor 100% osobně cítí a prožívá ;-).