Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.12.2019

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.