horyna - @ 12.12.2019 | #

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

Voytus @ 12.12.2019 12:51:22 | #
Fenomenální zpěv Hammill předvádí například v písních House with No Door nebo Refugees. Ty přechody mezi plným hlasem a falzetem představují ukázkovou práci někoho, kdo má správné pěvecké návyky a umí s hlasem pracovat. To, že jindy křičí a přestává se kontrolovat je spíše "v zápalu boje", než z nedostatku znalosti správné techniky, do níž patří též i nadechování (od spoda, do bránice).

Je pozoruhodné, že třeba Freddie Mercury tyto techniky neovládal, přesto dokázal využít obrovský rozsah, jakým jiní, i technicky lepší zpěváci, vůbec nedisponovali. Bohužel i za cenu toho, že mu v důsledku obrovského namáhání hlasivek a krku hlas při koncertech odcházel.

Nejen věkem, ale i zacházením se hlas mění, a proto pak zpěváci, zejména rockoví, ve vyšším věku neuzpívají to, co zamlada. Na rozdíl od našeho Karla Gotta, který i v pokročilém věku uzpíval i svůj starší repertoár bez slyšitelných obtíží (myslet si o něm můžeme cokoli, ale s hlasem pracoval přímo ukázkově).

Proč asi Robert Plant dnes zpívá na půl plynu a už začátkem 70. let absolvoval operaci hlasivek? Protože jeho práce s hlasem byla naprosto extrémní. To samé takový Ian Gillan, který si vyšší polohy také zvládl slušně "odstřelit". Takový Gabriel si po odchodu s Genesis konečně správné návyky osvojil, což je na sólové tvorbě znát. Na některých deskách Genesis zní ve výškách hrozně tence, protože nemá oporu v bránici a vše tahá z krku. Ovšem, pak dokázal pro Archives přezpívat 20 let starý záznam Lamb Lies Down on Broadway. Ano, sice slyšíme, že se mu hlas změnil, zestárnul, ale dokázal zazpívat ty party v původních tóninách a technicky lépe. Hlas je plnější a ani ve vyšších polohách není "přiskřípnutý".

To, že Hammill jde často do extrému, je pak docela škoda pro ty, kteří pro takovou práci s hlasem nemají ucho a nechtějí se dobrovolně "mučit". Ale jak jsem psal na začátku, dejte si generátorské Refugees a House with No Door. Ty totiž i můj strýc sbormistr označil jako ukázkovou práci s hlasem.