Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 26.05.2011

Eponymní album Renaissance je krásně vznešená hudební lahůdka a od prvního tónu po poslední mě oslovilo hned napoprvé.
Harmonická dokonalost a interpretační suverenita v každém slova smyslu....
Popravdě řečeno - Keith Relf (sólový zpěvák) a Jim McCarty (bubeník) ze skupiny Yardbirds museli dostat nějakou psychologickou transfúzi. Proč? Když se na prahu léta 1968 rozpadali Yardbirds, jak vzpomíná Jimmy Page a manažer Peter Grant, byla to téměř tragédie. Ne hudební, ale lidská. Ve skupině byly drogy a alkohol tekl proudem a téměř celá kapela mu podléhala. Relf býval zpitý pod obraz a mnohdy se prý přidržoval mikrofonního stojanu, aby neupadl na zem. Yardbirds byli v totálním rozkladu, a ani nejmladší a nejambicióznější Page to nedokázal zvrátit.... Asi se něvco muselo stát, když dva členové téhle významné kapely šedesátých let se znovu "našli" a začali systematicky a metodicky pracovat. Samozřejmě spojení s novými hudebníky a hlavně Relfovou sestrou - Jane.
Už obal alba (obraz nazvaný Ikarův pád) ve mně vyvolával zvláštní pocity snových vizí na pokraji mytologického fantaskna (přesto to nejsou vůbec žádní Pink Floyd, anebo jiné deriváty)

KINGS AND QUEENS - John Hawken (bývalý člen Nashville Teens) na klavír rozehrává barokní téma. Cítím jeho klasické vzdělání a suverénní klavírní techniku úhozu a lehké nasazování tónů i smysl pro dynamické odstíny... Jim McCarty se prosazuje údernými bubenickými akcenty za doprovodu baskytary Louise Cannama a k mikrofonu přistoupí Keith Relf, doprovázen Cartym.
Vokální pozadí, harmonická pevnost a napětí jsou strhující. Klavírní mezihra připomíná klasiky, ať už je to Čajkovskij, nebo Rachmaninov... Asi to bude vadit klasickému muzikologovi, konzervativního typu, které podobné pokusy odmítne. Mě to ale nevadí. Vnímám hudbu komplexně a ze srany Hawkena spíš šlo o jakési fragmentování, než o cílenou snahu si vypomáhat díly klasiků a využívat tak svého klavírního a intelektuálního potenciálu.
Téměř jedenáctiminutová kompozice prochází řadou proměn, ale vůbec se nedá hovořit o nějaké schematičnosti nebo akademické nudě. Je zde cítít radost ze hry a společné práce. Žádné rhythm and blues, elektrické blues nebo klasický rock - je to nový hudební útvar, který přinesl na britskou scénu konce šedesátých let nový sound...

INNOCENCE - bicí nástroje rozehrávají vstupní téma a za ním se hlásí ke slovo klavírní téma a elektrická kytara jemně preparovaná wah wah pedálem. Zpěvnost a harmonická struktura jsou v nádherné shodě. Dynamicky se zde odstiňují jednotlivé fáze skladby, které v barevných obrazech nabízejí onu deklarovanou "nevinnost". Cartyho bicí a Cennamova baskytara hrají v zajímavých rytmických obrazcích doprovázeny kytarou a klavírem. Výtečná souhra, přesto zbavená nějakých exhibičních tendencí. Příjemně hladivé a přesto vzrušivé....

ISLAND - opět klasické klavírní téma s gradujícím ukončením, kdy do hry vstupuje kytara a baskytara s bicími. Je zde ale konečně ve hře ženský hlas. Očekáváme ho už od začátku a teď je konečně tady. Jane Relfová zpívá skvostně. Její čistý vokální rejstřík je velmi podmanivý, za doprovodu dalších vokalistů skupiny, vytváří nádherný klenutý obraz nadpozemské krásy. Cítím z něho starou anglickou tradici sborového zpívání, v němž hlasy získávají nádhernou průraznost,tónovou čistotu a intonační suverenitu.
Hawken svým klavírním vstupem ohromuje sebejistým úhozem a úžasnou gradací, ať už máte pocit, že posloucháte něco od Mozarta, Chopina, nebo Bacha.
Hawken je velmi cennou devízou pro album a kapela na tom hodně staví své základy. Také Cennamo je vynikající baskytarista, který sází tóny s neomylnou přesností. Výborná skladba po všech stránkách!

WANDERER - v další skladbě kombinuje Hawken klavír s cembalem, ať už tento nástroj historizujícím způsobem navozuje patřičnou atmosféru nebo ne, cíím zde interiéry starých zámeckých komnat holandského šerosvitu a do toho přichází Jane Relfová, aby svým krásným vokálem rozezpívala prostor s mírným nostalgickým timbrem v hlase

BULLET - dramatický prvek vstupuje do další skladby. Cennamo dostává příležitost nabídnout svoje baskytarové umění, ve spojení s přesně tepající rytmikou za klavírního doprovodu a upozadněných vokálů. Skladba pracuje s pianissimy a fortissimy, což jí dodává na zajímavých proměnách. Relf se chápe foukací harmoniky jako v dobách Yardbirds a předvádí, že na ni ještě nezapomněl hrát. V této skladbě se Renaissance na albu nejvíce přibližují rockové platformě. Prolínání klasických prvků s dramatickými okamžiky a subtilními náznaky tónových kouzlení postupně přecházejí do articifiálních sfér. Cennamovy basové modulace jsou zajímavé v rozechvívání tónů, ale i on občas přejímá basy klasiků. Sugestivní a náladotvorné a na svou dobu odvážné, přenechat relativně velký prostor baskytarovému tématu, což nebylo tehdy vůbec zvykem.... Do písně se vracejí andělské vokály z astrálního prostoru a dodávají skladbě tajemný ráz snových vizí. V psychedelickém tajemnu nás to vzdaluje od pozemských záležitostí....

Řekl bych, že zde máme co do činění s classical-rockem. Třebaže Relf hraje na elektrickou kytaru, není to sólový kytarista v tom bytostném slova smyslu. Album tím ale není nijak ochuzeno. Naopak vznikl prostor pro kolektivní práci s citlivými tématy...
Také já se ztotožňují s tezí, že první album Renaissance patří k vrcholům šedesátých let. Kdo tohle období mapuje, nebo naopkak chce signifikantně pojednat jednu z mnoha ingrediencí této dobu, měl by si album pořídit.
Třebaže zde hrají dva členové bývalých Yardbirds (navíc producentem alba je další člen této kapely Paul Samwell-Smith), nemá tato hudba nic společného s touto legendou šedesátých let. Album je krásné, harmonický silné a podmanivé. A také výrazně jiné, než ostatní hudba této doby a v tom tkví její hlavní devíza!
Pět hvězdiček je zcela zasloužených.