Renaissance - Renaissance (1969)

Angličtí Renaissance po sobě zanechali tři výrazné hudební odpovědi. S vokalistkou Annie Haslam vytvořili famózní alba Scheherazade And Other Stories a Turn of the Cards, se zpěvačkou Jane Relf zase vysoce klasicistní desku debutovou. Ta se nese v na žánrové vlně classical rocku a partnerem Jane u mikrofonu je její bratr, Keith Relf.

Muzika, poznamenaná doznívajícími šedesátými léty, je zde ale plně akceschopna do kterékoliv doby a její vážnohudební nápaditost za sebou nechává několik famózních děl následujících deseti let. Jak už jsem prozradil, vokální party jsou zde rozděleny ve dví a o vzrušení nejen instrumentální je tedy parádně postaráno.

Pětka vyzrálých skladeb se může pochlubit jednak silným zvukem končící epochy, krystalicky čistým pianovým úhozem Johna Hawkena i jazzovým feelingem bubeníka Jima McCartyho. A aby té klasiky nebylo málo, často zaslechneme citace Chopina a dalších velikánů staré doby. Když k tomu přibalíme vznešený, historicky dýchající přebal, dostaneme jedinečné dílo jak svým významem, tak hlavně náplní.

Přátelé, kapelu Renaissance si nenechte rozhodně ujít, jde o jeden z vůbec nejosobitějších spolků v celých hudebních dějinách.
reagovat

Mayak @ 15.04.2017 07:32:12
Za tretiu výraznú perlu kapely existujúcej pod logom Renaissance považujem tak, ako majorita progrockového sveta popri albumoch "Scheherazade And Other Stories" a "Turn of the Cards" celkom jednoznačne "Ashes Are Burning", až s hodne veľkým odstupom je v závese tento prológ skupiny ...
Neberiem hodnotenia na PA, ProGGnosis a iných zabehnutých prog-serveroch ako niečo záväzné, či nemenné, ale všade je bodová diferencia týchto troch albumov od zvyšku štúdiovej tvorby Renaissance, teda včetne "jedničky" priepastná ...

oř @ 15.04.2017 08:08:21
Proti statistikám neřeknu ani popel. Vycházím ze samostatného úsudku a úsudku svého okolí, lidí, kteří s Renaissance vyrůstali a obdivovali ji. Ti hýčkali jejich první desku na nejvyšším stupni.

Mayak @ 15.04.2017 08:23:52
oř: ja beriem Tvoju recku a díky za ňu, ale prvá/druhá veta ma istým spôsobom zarazila a len som považoval za potrebné takto zareagovať na jej formuláciu :-)

Eponymní album Renaissance je krásně vznešená hudební lahůdka a od prvního tónu po poslední mě oslovilo hned napoprvé.
Harmonická dokonalost a interpretační suverenita v každém slova smyslu....
Popravdě řečeno - Keith Relf (sólový zpěvák) a Jim McCarty (bubeník) ze skupiny Yardbirds museli dostat nějakou psychologickou transfúzi. Proč? Když se na prahu léta 1968 rozpadali Yardbirds, jak vzpomíná Jimmy Page a manažer Peter Grant, byla to téměř tragédie. Ne hudební, ale lidská. Ve skupině byly drogy a alkohol tekl proudem a téměř celá kapela mu podléhala. Relf býval zpitý pod obraz a mnohdy se prý přidržoval mikrofonního stojanu, aby neupadl na zem. Yardbirds byli v totálním rozkladu, a ani nejmladší a nejambicióznější Page to nedokázal zvrátit.... Asi se něvco muselo stát, když dva členové téhle významné kapely šedesátých let se znovu "našli" a začali systematicky a metodicky pracovat. Samozřejmě spojení s novými hudebníky a hlavně Relfovou sestrou - Jane.
Už obal alba (obraz nazvaný Ikarův pád) ve mně vyvolával zvláštní pocity snových vizí na pokraji mytologického fantaskna (přesto to nejsou vůbec žádní Pink Floyd, anebo jiné deriváty)

KINGS AND QUEENS - John Hawken (bývalý člen Nashville Teens) na klavír rozehrává barokní téma. Cítím jeho klasické vzdělání a suverénní klavírní techniku úhozu a lehké nasazování tónů i smysl pro dynamické odstíny... Jim McCarty se prosazuje údernými bubenickými akcenty za doprovodu baskytary Louise Cannama a k mikrofonu přistoupí Keith Relf, doprovázen Cartym.
Vokální pozadí, harmonická pevnost a napětí jsou strhující. Klavírní mezihra připomíná klasiky, ať už je to Čajkovskij, nebo Rachmaninov... Asi to bude vadit klasickému muzikologovi, konzervativního typu, které podobné pokusy odmítne. Mě to ale nevadí. Vnímám hudbu komplexně a ze srany Hawkena spíš šlo o jakési fragmentování, než o cílenou snahu si vypomáhat díly klasiků a využívat tak svého klavírního a intelektuálního potenciálu.
Téměř jedenáctiminutová kompozice prochází řadou proměn, ale vůbec se nedá hovořit o nějaké schematičnosti nebo akademické nudě. Je zde cítít radost ze hry a společné práce. Žádné rhythm and blues, elektrické blues nebo klasický rock - je to nový hudební útvar, který přinesl na britskou scénu konce šedesátých let nový sound...

INNOCENCE - bicí nástroje rozehrávají vstupní téma a za ním se hlásí ke slovo klavírní téma a elektrická kytara jemně preparovaná wah wah pedálem. Zpěvnost a harmonická struktura jsou v nádherné shodě. Dynamicky se zde odstiňují jednotlivé fáze skladby, které v barevných obrazech nabízejí onu deklarovanou "nevinnost". Cartyho bicí a Cennamova baskytara hrají v zajímavých rytmických obrazcích doprovázeny kytarou a klavírem. Výtečná souhra, přesto zbavená nějakých exhibičních tendencí. Příjemně hladivé a přesto vzrušivé....

ISLAND - opět klasické klavírní téma s gradujícím ukončením, kdy do hry vstupuje kytara a baskytara s bicími. Je zde ale konečně ve hře ženský hlas. Očekáváme ho už od začátku a teď je konečně tady. Jane Relfová zpívá skvostně. Její čistý vokální rejstřík je velmi podmanivý, za doprovodu dalších vokalistů skupiny, vytváří nádherný klenutý obraz nadpozemské krásy. Cítím z něho starou anglickou tradici sborového zpívání, v němž hlasy získávají nádhernou průraznost,tónovou čistotu a intonační suverenitu.
Hawken svým klavírním vstupem ohromuje sebejistým úhozem a úžasnou gradací, ať už máte pocit, že posloucháte něco od Mozarta, Chopina, nebo Bacha.
Hawken je velmi cennou devízou pro album a kapela na tom hodně staví své základy. Také Cennamo je vynikající baskytarista, který sází tóny s neomylnou přesností. Výborná skladba po všech stránkách!

WANDERER - v další skladbě kombinuje Hawken klavír s cembalem, ať už tento nástroj historizujícím způsobem navozuje patřičnou atmosféru nebo ne, cíím zde interiéry starých zámeckých komnat holandského šerosvitu a do toho přichází Jane Relfová, aby svým krásným vokálem rozezpívala prostor s mírným nostalgickým timbrem v hlase

BULLET - dramatický prvek vstupuje do další skladby. Cennamo dostává příležitost nabídnout svoje baskytarové umění, ve spojení s přesně tepající rytmikou za klavírního doprovodu a upozadněných vokálů. Skladba pracuje s pianissimy a fortissimy, což jí dodává na zajímavých proměnách. Relf se chápe foukací harmoniky jako v dobách Yardbirds a předvádí, že na ni ještě nezapomněl hrát. V této skladbě se Renaissance na albu nejvíce přibližují rockové platformě. Prolínání klasických prvků s dramatickými okamžiky a subtilními náznaky tónových kouzlení postupně přecházejí do articifiálních sfér. Cennamovy basové modulace jsou zajímavé v rozechvívání tónů, ale i on občas přejímá basy klasiků. Sugestivní a náladotvorné a na svou dobu odvážné, přenechat relativně velký prostor baskytarovému tématu, což nebylo tehdy vůbec zvykem.... Do písně se vracejí andělské vokály z astrálního prostoru a dodávají skladbě tajemný ráz snových vizí. V psychedelickém tajemnu nás to vzdaluje od pozemských záležitostí....

Řekl bych, že zde máme co do činění s classical-rockem. Třebaže Relf hraje na elektrickou kytaru, není to sólový kytarista v tom bytostném slova smyslu. Album tím ale není nijak ochuzeno. Naopak vznikl prostor pro kolektivní práci s citlivými tématy...
Také já se ztotožňují s tezí, že první album Renaissance patří k vrcholům šedesátých let. Kdo tohle období mapuje, nebo naopkak chce signifikantně pojednat jednu z mnoha ingrediencí této dobu, měl by si album pořídit.
Třebaže zde hrají dva členové bývalých Yardbirds (navíc producentem alba je další člen této kapely Paul Samwell-Smith), nemá tato hudba nic společného s touto legendou šedesátých let. Album je krásné, harmonický silné a podmanivé. A také výrazně jiné, než ostatní hudba této doby a v tom tkví její hlavní devíza!
Pět hvězdiček je zcela zasloužených.


reagovat

hejkal @ 26.05.2011 17:44:58
Súhlasím, ide o jeden z najlepších album 60. rokov a vlastne aj histórie rockovej hudby vôbec. Milujem ho.

Gattolino @ 02.06.2013 15:32:05
Výborná a nápaditá deska. A John Hawken se, jak vidno, ne náhodou stal důstojným post-následníkem Ricka Wakemana u Strawbs na jejich nejklasičtějších deskách.

Psychedelic Rider @ 28.01.2015 14:14:39
Tak nevím, čím to je, ale první album mě nijak zvlášť neoslovilo. Dám tomu ještě čas. :)

Nádherné album s naprosto vynikajícím zpěvem, který je v některých skladbách určující.

Protože mám rád výtečný pěvecký projev, nejvíce se mi líbí skladba Wanderer, zvláště když v její polovině začne Jane Relf nádherně zpívat a skladba vlastně po úvodních "vyhrávkách" teprve doopravdy začíná...

"Wanderer..., oh wanderer..."



reagovat

Vrchol šesťdesiatych rokov.

Debut skupiny Keitha Relfa, ktorý opustil Yardbirds a založil spolu so sestrou a niekoľkými priateľmi Renaissance je jedným z absolútnych míľnikov classical rocku.

Parádny John Hawken preluduje, kradne jeden klasický motív za druhým, mieša ho spolu so zvyškom skupiny do parádneho psychedelicko rockového kabátu. Toľko k dlhším skladbám. Jemné Island je podľa mňa zatienené výborným kúskom Wanderer, kde sa v závere nachádza úžasný folkový spev Jane. Kto by to bol povedal, že sa nájde akási Annie, ktorá to prekoná?

Jasná voľba - povinnosť pre každého, kto to s hudbou 60-tych rokov myslí vážne.
reagovat

PaloM @ 02.02.2015 09:19:13
Pretože si jediný ešte tu z recenzentov, tak reagujem. Bolo by zaujímavé, keby si doplnil svoje postrehy k tomuto albumu s odstupom vyše 7 rokov.
Skupinu Renaissance až teraz mapujem a tak si vychutnávam debut. Je to fakt výborné dielo.