Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.04.2013

Myslím si, že nebudu nijak přehánět, že britskou skupinou Gracious bude znát velmi málo lidí. Je dobře, že se tady objevila a tím pádem vystoupila z anonymity. Jejich první album se objevilo v době, kdy startovalo mnoho skupin s vysokými ambicemi prosadit svůj talent a progresivní výboje nejen na britské scéně, ale postupně i ve „zbytku světa“. Z toho širokého proudu progresivní hudby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let ze zachytilo hodně skupin, o jejichž hudbě dnes běžně diskutujeme a posloucháme ji, ale ještě větší procento z nich po jednom nebo dvou albech nemilosrdně zavál čas téměř do zapomnění. Abychom to změnili alespoň částečně, tak tyhle kapely a jejich alba zvolna vytahujeme opět na denní světlo, abychom se rozdělili se svými pocity s ostatními příznivci kvalitní a náročnější rockové hudby. Toto je bezesporu i příklad skupiny Gracious, jejichž první album teď právě poslouchám…

INTRODUCTION – rozhodný nástup rytmiky s důraznými akcenty a vypilovanou melodickou linkou. Zajímavé hudební postupy. Myslím, že je zde cítit vliv Canterbury scene, ale v mírně hlasitější podobě. Prolínání harpsichordu, elektrického piana je velmi zajímavé, stejně jako průrazné basové party a vokální stavba sborů. Tohle je klasický model britské hudby, která neváhá vložit do svého konceptu prvky klasicizujícího hudební tématu. Myslím, že bych je mohl zaměnit s takovými Caravan. Kytarové sólo se zdá být dobře vystavěné s jasnou melodickou strukturou, ale má poměrně subtilní tón. Baskytara působí mnohem agresivněji. Harmonické proměny znějí podmanivě. Místy bych řekl, že někdo mírně „opisoval“ z fug největšího představitele hudebního baroka, J. S. Bacha. Výtečná souhra a nádherný soulad harmonie a melodie.

HEAVEN – jak vyjádřit abstraktně hudební formou nebe? Právě o to se Gracious pokoušejí. Mírně patetické údery do tympánů a pak už se nad námi klene bezoblačná obloha andělského chóru chrámových varhan, do kterého přichází čitelný mellotron. Exaltované, nadzemské a uvolněné v líbezné harmonii nekonečného prostoru, kam poutník stoupá výš a výš do toho nekonečného sluncem osvíceného prostoru. Elektrická kytara Alana Cowderoye s prodlouženým tónem kreslí v nekonečnu a náhle se sneseme do jiných harmonií. Je zde jedna akustická kytara s legátovými doprovody a druhá, která hraje melancholicky jazzově znějící sólo s krásně hladivými tóny. Změní se rytmus a anglicky vedené sbory s čistým přednesem nám nabídnou další pasáž. Ano, i zde konstatuji, že vokalisté se nechali inspirovat tradicí kostelních chrámových sborů. Zajímavá mezihra s opakujícím se riffem. Kytara mírně přiostří svůj tón a opět se změní téma a harmonie varhan dotváří strukturu kompozice. Další změna. Perfektně vybroušené vzestupné postupy, jako u Renaissance, které zde mohu trochu cítit. Závěr jakoby byl vytržen z nějaké symfonické básně…

HELL – opak nebes nás zavede do říše pekel. Sestupná harmonie se pohybuje ve spodních polohách, vyjadřovaná basy, zkresleným tónem varhan a vstupuje sem hodně zneklidňujících až strašidelných zvuků a obecně celý sound potemní. Sabbathovsky hutné a mírně crimsonovské z In The Court Of The Crimson King. Kapela se evidentně snaží vyjádřit zlobu, strach, hrůzu a emoce, kam zcela nečekaně vstupuje jemné klavírní téma, ale ve spodních polohách už zůstaneme. Bicí jsou zvláštním způsobem nahazovány a mají podivný dozvuk. Velmi zvláštní hudební struktura, vymykající se představě o libozvučném hudebním kouzlení najednou přece jenom změní svůj styl podání a máme zde vokální stavbu, která proniká jako nebeská jízda do pekel. Pak už se zde děje leccos, co jsme absolutně neočekávali. Hospodské forte piano a zkreslený hlas jako z období dekadence z nějakého šantánu. A už tu máme i známý Montiho maďarský čardáš a skladba se mění v jakousi parodii, ovšem brilantně zahranou s výrazem. Výtečná souhra kapely s dramatickým podtónem a přesto s nádechem nadsázky. Emersonovské postupy jsou dost čitelné i v agresivním použití varhan… Velmi zvláštní, ale podnětná skladba.

FUGUE IN D MINOR – tak tady jsme opravdu v 17. století v období hudebního baroka. Hraje zde harpsichord, jehož kovově podmanivý tón je určující, ale i akustická dvanáctistrunná kytara hraje nádherně ve výtečném souladu. Odborník na barokní hudbu by asi svraštil obočí, jak se dostala tato hudba do rockových souvislostí, ale pro posluchače otevřeného různým trendům je to životodárná míza a možnost se spojit s artificiální hudbou nenásilným způsobem, jako to třeba dělá Jan Akkerman, ale také trochu i Steve Hackett. Pro mě je podobný typ skladby na albu velmi důležitý. Tento progresivní postup, vložit do rockových struktur náročné hudební téma z jiného břehu je pro mě motivací pro snění staré zámecké hudby a odpoutání se od reality. Jsem rád, že na albu se podobná skladba objevila, třebaže se v něčem kapela přibližuje k Premiata Forneria Marconi….

THE DREAM – jsme zpátky na rockové půdě. Kvílivá Cowderoyova kytara otevírá závěrečné téma. Martin Kitcat sem vkládá klasické téma pro klavír. Následuje uvolněné hudební kouzlení s nadlehčeným soundem v mírně melancholickém tónu, který mě opět připomíná Renaissance s dominujícím klavírem a nádherně vypilovanými sborovými zpěvy opakující přání na dobrou noc. A je tu výrazná změna. Rockový riff sice nemá potřebnou dravost, ale v téhle hudbě se to ani neočekává a teď zcela evidentně harmonie klesá a zpomaluje. Bicí Roberta Lipsona jsou výrazné, ale mění svou barvu a zvuk, přesto vykazují hodně kreativity. Elektrické piano v pozadí má zkreslený sound jako pracující motor v elektrárně a po vzestupné harmonie se opět Cowderoy předvede jako suverénní kytarový sólista. Zajímavé akcentování rytmu a Kitcat zde kouzlí na klávesy ve velkém stylu (s Mariánem Vargou se určitě neznali, ale řekl bych, že je zde jistá příbuznost podání a interpretace a možná i myšlení…..). Deklamovaný hlas nahazovaný podává nějaká závažné sdělení a pak se celá harmonie roztříští téměř do kakofonie a už sem přicházejí artificiální odvážné prvky a ve spojení s hlasem zpěváka znějí ostře a odvážně, ale za nimi se vlní dlouhý sametově hladivý plášť harmonie mellotronu s nádechem Cantebury scene a takových Moody Blues. Koncepčně dost nadčasová hudba teď dokonce s divadelními prvky, kam přicházejí postupy jako v Jesus Christ Superstar. Opravdu kompozičně náročný model, který na debutním albu vyžadoval od přítomných hudebníků velkou kázeň a koncentraci. Krátké exploze a zvonění budíku…. Přestože je téma skladby v jistém slova smyslu přehlceno dalšími a dalšími motivy, přesto si myslím, že ve snu (což dokladuje samotný název) se nám může zjevit všechno možné a můžeme v něm prožít neuvěřitelné věci, které se vymykají logice a realitě a stáváme se zajatci neohraničitelné fantazie. Řekl bych, že právě o tohle autorům a aranžérům a v neposlední řadě i hudebníkům šlo především…V poslední skladbě vrcholí všechny možné hudební ingredience a po poslechu mám pocit, jakoby před mýma očima vyrostl mocný pilíř z mramoru…

Zapomenutá hudba Gracious volá po podpoře, podobně jako mnou nedávno recenzovaní Fruupp jsou zcela neprávem zapomenutí a já cítím potřebu se vůči této famózně interpretované hudbě vymezit. Hudba je autorsky domnívám se suverénní, přestože občas předhazuje různé jiné hudební asociace. Představoval bych si ovšem pro daný typ hudby totálně jiný výtvarný design. Jaký? Asi něco ve stylu raných King Crimson nebo možná i Moody Blues... Ten vykřičník jako nápad pozornost upoutává, ale vyznívá pro mě jaksi minimalisticky, což tahle hudba v žádném případě nepotvrzuje...
Ta kvalita a atmosféra zde přímo volá po pěti hvězdičkách!