Gracious - Gracious ! (1970)

Tak tohle je naprostá bomba. Už bych nedokázal ani spočítat, po kolikáté si debut Gracious za posledních několik dnů přehrávám. Ne a ne se ho nabažit. Parádní nástrojové obsazení s mellotronem, jehož zvuk mám tuze rád a který dle mého patří k nejkrásnějším, na jaký můžete v muzice narazit. Navíc mi aranžmány, které do svých skladeb kluci vtiskli, připadají úžasně originální. Stačí se bedlivě zaposlouchat do dvojice nejlepších skladeb alba, po sobě jdoucích laskomin Heaven a temného i ztřeštěného opusu Hell, které se pod přílivem brilantních nápadů doslova podlamují jako stará došková střecha. Mnohé tajuplné melodie zní až prostince jednoduše, některé chorály historicky oslavně, je tu i pár odboček k vážné hudbě. Jednotlivé kompozice prochází neustálým vývojem a obsahují množiny zajímavých zvukových zákoutí a romanticky něžných hudebních gradací. Viz skladba poslední - The Dream-pořádné monstrum

Debut Gracious je ta správná pocitovka pro chvíle radostné i kapánek trudnější.

Díky BGO Records za další parádní sběratelský dvoj-disk.


reagovat

Myslím si, že nebudu nijak přehánět, že britskou skupinou Gracious bude znát velmi málo lidí. Je dobře, že se tady objevila a tím pádem vystoupila z anonymity. Jejich první album se objevilo v době, kdy startovalo mnoho skupin s vysokými ambicemi prosadit svůj talent a progresivní výboje nejen na britské scéně, ale postupně i ve „zbytku světa“. Z toho širokého proudu progresivní hudby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let ze zachytilo hodně skupin, o jejichž hudbě dnes běžně diskutujeme a posloucháme ji, ale ještě větší procento z nich po jednom nebo dvou albech nemilosrdně zavál čas téměř do zapomnění. Abychom to změnili alespoň částečně, tak tyhle kapely a jejich alba zvolna vytahujeme opět na denní světlo, abychom se rozdělili se svými pocity s ostatními příznivci kvalitní a náročnější rockové hudby. Toto je bezesporu i příklad skupiny Gracious, jejichž první album teď právě poslouchám…

INTRODUCTION – rozhodný nástup rytmiky s důraznými akcenty a vypilovanou melodickou linkou. Zajímavé hudební postupy. Myslím, že je zde cítit vliv Canterbury scene, ale v mírně hlasitější podobě. Prolínání harpsichordu, elektrického piana je velmi zajímavé, stejně jako průrazné basové party a vokální stavba sborů. Tohle je klasický model britské hudby, která neváhá vložit do svého konceptu prvky klasicizujícího hudební tématu. Myslím, že bych je mohl zaměnit s takovými Caravan. Kytarové sólo se zdá být dobře vystavěné s jasnou melodickou strukturou, ale má poměrně subtilní tón. Baskytara působí mnohem agresivněji. Harmonické proměny znějí podmanivě. Místy bych řekl, že někdo mírně „opisoval“ z fug největšího představitele hudebního baroka, J. S. Bacha. Výtečná souhra a nádherný soulad harmonie a melodie.

HEAVEN – jak vyjádřit abstraktně hudební formou nebe? Právě o to se Gracious pokoušejí. Mírně patetické údery do tympánů a pak už se nad námi klene bezoblačná obloha andělského chóru chrámových varhan, do kterého přichází čitelný mellotron. Exaltované, nadzemské a uvolněné v líbezné harmonii nekonečného prostoru, kam poutník stoupá výš a výš do toho nekonečného sluncem osvíceného prostoru. Elektrická kytara Alana Cowderoye s prodlouženým tónem kreslí v nekonečnu a náhle se sneseme do jiných harmonií. Je zde jedna akustická kytara s legátovými doprovody a druhá, která hraje melancholicky jazzově znějící sólo s krásně hladivými tóny. Změní se rytmus a anglicky vedené sbory s čistým přednesem nám nabídnou další pasáž. Ano, i zde konstatuji, že vokalisté se nechali inspirovat tradicí kostelních chrámových sborů. Zajímavá mezihra s opakujícím se riffem. Kytara mírně přiostří svůj tón a opět se změní téma a harmonie varhan dotváří strukturu kompozice. Další změna. Perfektně vybroušené vzestupné postupy, jako u Renaissance, které zde mohu trochu cítit. Závěr jakoby byl vytržen z nějaké symfonické básně…

HELL – opak nebes nás zavede do říše pekel. Sestupná harmonie se pohybuje ve spodních polohách, vyjadřovaná basy, zkresleným tónem varhan a vstupuje sem hodně zneklidňujících až strašidelných zvuků a obecně celý sound potemní. Sabbathovsky hutné a mírně crimsonovské z In The Court Of The Crimson King. Kapela se evidentně snaží vyjádřit zlobu, strach, hrůzu a emoce, kam zcela nečekaně vstupuje jemné klavírní téma, ale ve spodních polohách už zůstaneme. Bicí jsou zvláštním způsobem nahazovány a mají podivný dozvuk. Velmi zvláštní hudební struktura, vymykající se představě o libozvučném hudebním kouzlení najednou přece jenom změní svůj styl podání a máme zde vokální stavbu, která proniká jako nebeská jízda do pekel. Pak už se zde děje leccos, co jsme absolutně neočekávali. Hospodské forte piano a zkreslený hlas jako z období dekadence z nějakého šantánu. A už tu máme i známý Montiho maďarský čardáš a skladba se mění v jakousi parodii, ovšem brilantně zahranou s výrazem. Výtečná souhra kapely s dramatickým podtónem a přesto s nádechem nadsázky. Emersonovské postupy jsou dost čitelné i v agresivním použití varhan… Velmi zvláštní, ale podnětná skladba.

FUGUE IN D MINOR – tak tady jsme opravdu v 17. století v období hudebního baroka. Hraje zde harpsichord, jehož kovově podmanivý tón je určující, ale i akustická dvanáctistrunná kytara hraje nádherně ve výtečném souladu. Odborník na barokní hudbu by asi svraštil obočí, jak se dostala tato hudba do rockových souvislostí, ale pro posluchače otevřeného různým trendům je to životodárná míza a možnost se spojit s artificiální hudbou nenásilným způsobem, jako to třeba dělá Jan Akkerman, ale také trochu i Steve Hackett. Pro mě je podobný typ skladby na albu velmi důležitý. Tento progresivní postup, vložit do rockových struktur náročné hudební téma z jiného břehu je pro mě motivací pro snění staré zámecké hudby a odpoutání se od reality. Jsem rád, že na albu se podobná skladba objevila, třebaže se v něčem kapela přibližuje k Premiata Forneria Marconi….

THE DREAM – jsme zpátky na rockové půdě. Kvílivá Cowderoyova kytara otevírá závěrečné téma. Martin Kitcat sem vkládá klasické téma pro klavír. Následuje uvolněné hudební kouzlení s nadlehčeným soundem v mírně melancholickém tónu, který mě opět připomíná Renaissance s dominujícím klavírem a nádherně vypilovanými sborovými zpěvy opakující přání na dobrou noc. A je tu výrazná změna. Rockový riff sice nemá potřebnou dravost, ale v téhle hudbě se to ani neočekává a teď zcela evidentně harmonie klesá a zpomaluje. Bicí Roberta Lipsona jsou výrazné, ale mění svou barvu a zvuk, přesto vykazují hodně kreativity. Elektrické piano v pozadí má zkreslený sound jako pracující motor v elektrárně a po vzestupné harmonie se opět Cowderoy předvede jako suverénní kytarový sólista. Zajímavé akcentování rytmu a Kitcat zde kouzlí na klávesy ve velkém stylu (s Mariánem Vargou se určitě neznali, ale řekl bych, že je zde jistá příbuznost podání a interpretace a možná i myšlení…..). Deklamovaný hlas nahazovaný podává nějaká závažné sdělení a pak se celá harmonie roztříští téměř do kakofonie a už sem přicházejí artificiální odvážné prvky a ve spojení s hlasem zpěváka znějí ostře a odvážně, ale za nimi se vlní dlouhý sametově hladivý plášť harmonie mellotronu s nádechem Cantebury scene a takových Moody Blues. Koncepčně dost nadčasová hudba teď dokonce s divadelními prvky, kam přicházejí postupy jako v Jesus Christ Superstar. Opravdu kompozičně náročný model, který na debutním albu vyžadoval od přítomných hudebníků velkou kázeň a koncentraci. Krátké exploze a zvonění budíku…. Přestože je téma skladby v jistém slova smyslu přehlceno dalšími a dalšími motivy, přesto si myslím, že ve snu (což dokladuje samotný název) se nám může zjevit všechno možné a můžeme v něm prožít neuvěřitelné věci, které se vymykají logice a realitě a stáváme se zajatci neohraničitelné fantazie. Řekl bych, že právě o tohle autorům a aranžérům a v neposlední řadě i hudebníkům šlo především…V poslední skladbě vrcholí všechny možné hudební ingredience a po poslechu mám pocit, jakoby před mýma očima vyrostl mocný pilíř z mramoru…

Zapomenutá hudba Gracious volá po podpoře, podobně jako mnou nedávno recenzovaní Fruupp jsou zcela neprávem zapomenutí a já cítím potřebu se vůči této famózně interpretované hudbě vymezit. Hudba je autorsky domnívám se suverénní, přestože občas předhazuje různé jiné hudební asociace. Představoval bych si ovšem pro daný typ hudby totálně jiný výtvarný design. Jaký? Asi něco ve stylu raných King Crimson nebo možná i Moody Blues... Ten vykřičník jako nápad pozornost upoutává, ale vyznívá pro mě jaksi minimalisticky, což tahle hudba v žádném případě nepotvrzuje...
Ta kvalita a atmosféra zde přímo volá po pěti hvězdičkách!




reagovat

nowhere_man @ 06.04.2013 09:23:33
Pre mňa je kapela Gracious jedna z najsrdcovejších kapiel progresívneho roku. Obidva albumy od Gracious vlastním a obidva hodnotím na plný počet bodov. Prekrásna hudba.

Snake @ 06.04.2013 11:17:46
Panečku to je něco!Poslechl jsem si pár ukázek a obě cedla si hned objednal.Muzika podle mého gusta,díky za další rozšíření mých obzorů :)

Snake @ 04.08.2014 15:05:06
Skvělá deska ! A ani šestnáct měsíců ode dne, kdy jsem ji zařadil do sbírky, neubralo v žádném případě nic z jejího půvabu. Art - classical - prog - hard a já nevím jakej ještě rock se "šedesátkovými" vokály z toho pro mě dělá naprosto neoposlouchatelnou záležitost a každá reprodukce vystřelí mě někam do stratosféry. Snad jen trojka - Hell - mě ve své první polovině vrátí nakrátko zpátky na ( pod ) zem, ale pak už je to skvělá jízda až dokonce. A dojde i na kankán.

Zaplaťpánbůh za internet, zaplaťpánbůh za progboard, protože jinak by mi byly skvosty podobného kalibru navždycky utajeny. Většinou jsem v hodnocení trochu zdrženlivější, ale tady dávám pět a nehnu u toho brvou. Hejkalovi a Petru Gratiasovi aspoň dodatečně děkuji za recenzi a seznámení se skvělou, dnes už bohužel polozapomenutou skupinou.

Filozof @ 06.08.2014 11:14:54
"...britskou skupinou Gracious bude znát velmi málo lidí..."
No jo - vždycky jsem byl jeden z mála. :-)
Gracious mi nepřijdou špatní, ale ani žádný pozitivní zázrak se před lety po rozbalení CD nekonal...

Zaujímavé, že Gracious je tu hádam dlhšie, než sem chodím, ale moc sa nespomína ani len v diskusiách.

Debut začína skladbou Introduction, ktorá naznačuje, že skupina bude stáť na klávesových nástrojoch a klasických koreňoch, pričom svoj výraz doplní o rockovú rytmiku, skreslenú gitaru a vcelku jemné vokály.
Heaven začína potichu, jemne graduje a vôbec, dáva za pravdu svojmu názvu. Akustická gitarka, krehké melódie, jemný 60-ties nádych, pohodička. Ku koncu to dostáva grády, čo rozhodne veci prospieva. Nadväzuje protipól s názvom Hell, zlovestné pazvuky prechádzajú do postupného zrýchľovania a Emersonovského hammondového kvílenia. Nastupuje kopa rôzne členených pasáží, stopky a pod., ako to už pri classical rocku ELP typu býva. Pre mňa vrchol albumu. Po toľkej hrôzostrašnosti nasleduje klasická kompozícia s názvom Fugue in ’D’ minor a dosku završuje sedemnásť minútová The dream, čo je klasicky rockovo-vážnohudobná kompozícia striedajúca všetky možné nálady a polohy (prevládajú tie tvrdšie).

Je to slušná muzička za 3,5 hviezdy, ale dnes mi to sadlo, takže dám o polovicu hviezdy viac.

P.S.
Odkedy BGO Records vydalo dva albumy na dvojcédéčku, nemal by byť problém ich zohnať.

reagovat

pito63 @ 16.01.2013 18:03:42
Zaujímavá muzika, chytilo ma to. Tým BGO Records sa pozriem na zúbky...
Hejkal, díky za recenziu!

pito63 @ 06.06.2013 11:12:06
Tak som sa konečne rozhýbal a Gracious zaradil do zbierky - výborná hudba!...
Som milo prekvapený úrovňou bookletov, ktorú ponúka firma Beat Goes On Records. Ak zoberiem do úvahy rok vydania (1995) a porovnám to s tým, čo som kupoval v začiatkoch od známych značiek, tak je to priam excelentné vydanie. A to isté môžem povedať na prvotnú produkciu firmy Repertoire Records.
hejkal, vďaka za recenziu!
...a poďakovanie Borkovi za cenné rady ohľadom vydavateľstiev!

hejkal @ 06.06.2013 12:41:25
Áno, BGO i Repertoire už v dávnych 90. rokoch dbali na nejaké to osvetové sprievodné slovo a to sa v preklade stalo základom mnohých dobových i dnešných príspevkov o rockovej hudbe v tlačenej i elektronickej podobe. Som rád, že sa ti formácia Gracious dotala pod kožu.

Vynikajúci a na rok 1970 veľmi progresívny album tejto zabudnutej protoprogovej formácie. Je to zároveň jeden z prvých progrockových albumov, v ktorom je veľmi výrazný Mellotron.
Vystihnúť hudbu Gracious je veľmi náročné, ide o originálnu zmes hardrocku, klasicizmu, baroka (objavuje sa tu aj čembalo), psychedélie 60tych rokov, folku, Canterbury, King Crimsonovského zmätku a disharmónie, beatlesovských spevov atď.
Ťažko sa tu dá vyzdvihnúť nejakú konkrétnu obľúbenú skladbu, keďže všetky sú vydarené a každá zaujme. Predposledná skladba je krásny barokový duet čembala a lutny s podporou basgitary, ktorý veľmi dobre navodí atmosféru pred záverečnou grandióznou psychedelickou The Dream.
Tento album určite nadchne každého priaznivca ranného britského progrocku.
reagovat