Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 15.08.2012

Po albu The Last Puff jsem na Spooky Tooth málem zapomněl, protože o sobě nedávali delší dobu vědět a tak vznikl celkem oprávněný dojem, že se kapela v tichosti rozpadla. Daná doba byla hodně košatá na řadu nových skupin a zajímavých alb, které se objevovaly na evropské i zaoceánské scéně a tak jsem „Strašidelný zub“ začal považovat za kvalitní relikt minulosti, který už v sedmdesátých letech nebude mít pokračování.
Zcela nečekaně se objevilo na trhu další album kapely, která přestála právní tahanice s vydavatelskou firmou i komplikace uvnitř členské základny a vrátila se zpět s novým albem You Broke My Heart So I Busted Your Jaw.
Pokud se pamatuji, provázel ho zájem veřejnosti, s čím tahle progrocková skupina vstoupí do další dekády a co nabídne. Výsledek nebyl až tak jednoznačný, jak se asi očekávalo a tak bych se nad albem trochu pozastavil….

COTTON GROWING MAN – úvodní skladba vykazují dravý hardrockový model skladby se syrovou kytarou Micka Jonese. Píseň stojí na úderném riffu, který jí dodává patřičně hluboké základy, ale také prověřený model, který už kapela zopakovala v minulosti několikrát. Těžkotonážní varhany Hammond Garyho Wrighta jsou pro skladbu,ale i pro kapelu tím hlavním principem, včetně druhých varhan Mike Harrisona, jehož soulově zabarvený vokál skladbě vévodí. Žádné divoké běsnění v instrumentaci, ale poctivý hutný základ se zajímavou vokální složkou. Úvod hodný kapely po všech stránkách!

OLD AS I WAS BORN – druhá skladba má subtilnější začátek. Potlačené varhany a klavírní téma dělají prostor naříkavému zpěvu a pak se rozběhne další instrumentace s vokálně dobře propracovanou polohou. Přesto se mě zdá, že i přes zdařilé atributy skladba něco postrádá. Bryson Graham na bicí se mi nezdá po dvou skladbách tak jednoznačně přesvědčivý jako předtím Michael Kellie a také Mick Jones, jako kytarista zatím nijak neomračuje. Hammondky a klavír se ale dobře doplňují, což ovšem není žádné velké překvapení, protože tomu jsme uvykli už na předešlých albech a tak očekávám nějakou větší instrumentační kreativitu a zatím se mně ji nějak nedostává…. Tuhle skladbu by mohli nahrát zrovna tak třeba Procol Harum nebo Argent. Více osobitosti zde přece jen postrádám….

THIS TIME AROUND – hardrock se vplíží do další skladby s dalším nosným riffem a přináší nejen větší syrovost a tvrdost, ale je zde i harmonická vyspělost a výtečně vypilované vokální party Wrighta a Harrisona. Jones na kytaru ale víceméně mlží a do skladby nepřináší nějaký důležitý aspekt, což se mi jeví jako nevýhoda. Spíš do počtu než jako platný instrumentalista. Grahamovy bicí vykazují trochu více kreativity v santanovských perkusivních postupech, ale jinak jsou hlavním poznávacím znakem klávesové nástroje….

HOLY WATER – klavírní téma a vroucně naléhavý hlas Mike Harrisona sem přivádějí prvky gospelu a i soulu, což se mi jeví jako zdařilá transfúze pro albový setlist. Sbory mají svou majestátnost, ale nesklouzávají k nějakému artrockovému patosu. Duchovní charakter skladby symbolizuje nejen název, ale i sborový téměř chrámový zpěv. Tuhle skladbu mohu jenom pochválit….

WILDFIRE – šlapavý rytmus přináší další ostřejší rockovou skladbu. Baskytara Chrise Stewarta asi poprvé dostává konkrétnější a hutnější tón a vystupuje víc do terénu. Wright a Harrison zcela suverénní ve vokálních partech, do kterých přidává navíc Harrison ještě foukací harmoniku a elektrické piano. Propojení tradičního soulu s funkem je docela čitelné, ale nečitelný je kytarista Jones, který nás svými nenápadnými přiznávkami spíš znervozní, než že by sem vložil nějaké pořadně vypilované sólo, preparované třeba wah wah pedálem. A tak tady máme dusavou skladbu, dobře zahranou, ale zároveň nevykazující větší životaschopnost….

SELF SEEKING MAN – Harrison zpívá famózně a klavírní hra s jeho hlasem dobře koresponduje, ale jinak je hudební doprovod do značné míry poněkud rozpačitý a pracuje s celkem běžnými postupy, které se příliš drží zdi. Trochu se poopravím a v mezihře s povděkem reflektuji krátké kytarové mezihry a důrazné akcenty, ale opět nic, co bychom od kapely v jiných kulisách ještě neslyšeli. Dravost interpretace mohu chválit v každé skladbě a bude to zcela namístě, ale hudební doprovod podle mého názoru nepřináší nic zásadně vzrušivého nebo odlišného a tak mám pocit, že se zde přešlapuje namístě…..

TIMES HAVE CHANGED – další baladická skladba, pod kterou je podepsán Jones i Wright. Jeho jasnější hlas ve výškách (na rozdíl od Harrisona) má sílu, ale třebaže v mezihře ucítíme dotyk postpsychedelického oparu a chvějivý tón elektrického piana zní tajemně nejsem si jist, jestli skladba neměla být spíš natočena na sólové Wrightovo album mimo Spooky Tooth. Dramatiký náboj ale skladbě nelze upřít, třebaže spíš poukazuje na Wrightovy ambice…

MORIAH – poslední skladba je opět koncipována ve víceméně poklidném duchu. Grahamovy bicí a Stewartova baskytara hrají běžná schémata a tak opět víc zaujme vokální struktura a interpretace než hudební aranžmá a instrumentální výkony. Jones je příliš upozadněn a ani vložené miniunisono kytary s baskytarou to nezachrání…. O nudě zde nemůže být řeči, ale kompoziční postupy i aranžmá se nápadně vzájemně hodně připomínají a napodobují a to ani albu ani kapela nijak nepomáhá a taku musím konstatovat, že legendární druhé album Spooky Two zůstane opět nepřekonáno… třebaže v závěru se ozývá tajemné šumění elektronické vichřice, odbíjení zvonů a přiškrcené vokály, které se snoubí s vichřicí a strašidelným soundem….

Třebaže ve Spooky Tooth se opět sešly jejich dvě frontmanské osobnosti – Američan Gary Wright a Angličan Mike Harrison a dalo se soudit, že kvalita zůstane zachována a nějakém skálopevném přesvědčení zde tak jednoznačně není snadné hovořit.
Myslím, že tříletá přestávka mezi alby byla příliš dlouhá a to kapele moc neprospělo, třebaže zde byly pádné důvody, ale myslím, že kontinuita byla narušena a to hovořilo částečně v neprospěch kapely. Noví hráči na album nepřinesli zásadní průlom od posledního alba, ani žádné závratné instrumentální vklady a tak se zde chodí v začarovaném kruhu….
Při vší úctě ke Spooky Tooth, kterou k nim chovám se plně ztotožním s Hejkalem a udělím tentokrát tři hvězdičky a říkám si, že třeba po nějakém odstupu vezmu album více „na milost“ a imaginárně udělím jednu hvězdičku navíc, ale teď to tak nevypadá….