Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (1973)

V kapele Spooky Tooth se kdysi potkávali dva kohouti na jednom malém smetišti. Egoistické boje mezi hlavními skladateli, tahouny a také zpěváky a klávesáky Gary Wrightem a Mikem Harrisonem, jejichž rozdílné hlasové rejstříky i tvůrčí invence tolika obohacovali výsledný hudební produkt kapely, několikrát zapříčinili různé nešvary a nakonec i rozchody.

Po jednom takovém, mezi léty 70-72, se při opětovné shledání této dvojice narodila další výborná nahrávka z portfólia kapely s dlouhým názvem - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. S novými posilami u rytmiky i sólové kytary-zde v podobě pro osmdesáté roky velmi úspěšným tahounem pompézních lamačů hitparád Foreigner Mickem Jonesem, začíná druhá etapa Spooky Toth.

I když starším příznivcům kapely tu výrazně chybí kytarista Luther Grosvenor, jehož styl byl pro první přinejmenším dvě nahrávky tolika obohacující, nová posila Mick Jones se jej snaží nahradit co jen může. Není o tolik horší, či v základě špatný, je jen jiným typem. Funkčnějším, snadněji identifikovatelným a také předvídatelnější. Spooky Toth s ním přišli o část svého výraziva, stali se zaměnitelnějšími, což mělo výrazný vliv na jejich originalitu. Ta s Jonesem pozbyla část svého já, naštěstí se tyto atributy nepodepsali na konstrukci jednotlivých skladeb a nápaditosti výsledného repertoáru.

Podobně jako jsem si po čase zamiloval desku Witness, získla jsem náklonost i k You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Ta je pro mne po kontroverzním Ceremony a slepenci The Last Puff jakýmsi znovu-povstáním uvadajících Spooky Toth. I přesto, že je z desky patrná snaha souboru znovu se skladatelsky vydrápat někam do výšin nedostižného debutu a rokunované dvojky Spooky Two, podobné mety jsou kapele již zapovězeny.

Kdyby úvodní skladba Cotton Growing Man dostála krapet větší jiskry a etusiasmu, mohla být stejně ohromující, jako některý ze vstupů prvních dvou alb. Jenže s Jonesem je vše klidnější a rozvážnější. A to může ze sebe Harrison ždímat charismatu kolik chce. Jenže...pak přijde na řadu dvojka Old As I Was Born-kde se hraje na atmosféru, akustika vás dojemně hladí po těle a když pak uslyšíte v odzbrojujícím refrénu zpívat slova názvu písně, roztřesou se vám kolena dojetím. Jones perlí snové sólo na začátku This Time Around, která vzápětí dostane hřmotnější kontury a oba zpěváci se výborně doplňují. Wright ladně recituje a Mike se bouří. Paráda. Holy Water je další (tentokrát goospelovou) baladicí, v níž klavír jemně cukruje a reflektor zabírá teskně sténajícího Harrisona.
A dále. Máme tu stanu B, kterou od podlahy načne Wildfire. A zase to tempo, Jones to prostě tahá až moc únavně. Self Seeking Man je další podařenou pomalou písní, která vás samočině přesune k začátkům souboru, kdy napomáhal tvořit hudební dějiny. Vrcholem je pro mne pak další oduševnělá věc - Times Have Changed. Zde se víc prosadí ve výškách položený Wright. Hmatatelná křehkost písně je krom intonačně bravurního zpěváka dosažena jen minálním využitím klávesových nástrojů. Desku uzavře stylová Moriah.

I na své páté studiovce drží Spooky Toth laťku kvality pořád dost vysoko. Sic už to postrádá ten wow efekt přítomný na starších deskách, ale čtyři body si dle mého toto album zaslouží.
reagovat

Myšák @ 08.02.2021 07:14:16
Procházím si řadu starších recenzí a následně vytahuju některé desky, které jsem dlouho nepouštěl. You Broke My Heart jsou mí nejoblíbenější Spooky Tooth. Nějak nedokážu pobrat, jak se někteří pisatelé drží tak lacině při zemi. Hvězdné album, které rozhodně sahá po víc jak třech, nebo čtyřech hvězdách. Vždyť ta kapela psala dějiny rockové hudby. Každý má plná ústa Yes a Genesis, ale jejich vzory byli Procol Harum a Spooky Toth. Tyhle kapely odstartovaly tu prvotní progresivní revoluci. Svým citem pro rozmanitost dali na frak i Yes, kteří se začali rychle opakovat a opotřebovávat.

Mirek Kostlivý @ 10.02.2021 11:53:55
Pro skupiny Yes a Genesis nebyly vzory Procol Harum a Spooky Tooth ani náhodou. Též si nemyslím, že by tyhle kapely odstartovaly nějakou prvotní progresivní revoluci. Pokud by se vůbec termín "progresivní" na přelomu 60. a 70. let používal, patřily by pod něj spíše skupiny typu The Nice, King Crimson, ELP, Gentle Giant, Van Der Graaf Generator a další podobné. Jinak Yes se podle mě možná začali opakovat a opotřebovávat až někdy v 80. letech. Začátkem 70. let vydávali kvalitativně velice vyrovnaná alba.

PaloM @ 09.02.2021 15:48:02
Mirek: na také bludy a hlúposti od človeka, ktorý si dal za úlohu ma tu umravňovať, by som ani nereagoval. Inak máš pravdu.

Myšák @ 10.02.2021 07:30:12
Procol Harum i Spooky Toth vnímám jako hodně progresivní soubory. Ne ve smyslu instrumentálních orgasmických představení alá Yes a VDGG, ale v přístupu ke kompozici, jako k plasticky tvárné hmotě, se kterou se dají dělat divy. Obě kapely míchaly různé styly a potence nápadů na každé desce je ohromná. Z každé skladby dokázaly vysochat jedinečný kus svého druhu. Oproti nim se King Crimson na druhé a od páté desky značně opakují.

northman @ 10.02.2021 09:31:07
Myšák: když propaguješ Spooky Tooth, tak se nauč psát jejich název, kapela se jmenuje Spooky Tooth, a ne Spooky Toth.

dan @ 10.02.2021 12:35:16
Kde jsi vzal, že se King Crimson ve své rané tvorbě opakují?

PaloM @ 10.02.2021 15:47:27
Mám všetky štúdiovky King Crimson, aj niekoľko Projekcts (to sú vlastne tiež štúdiovky). Nepoznám jediný album, kde by sa opakovali. Dokonca mám v zbierke viacero live CD a DVD, práve preto,že skladby sú zakaždým zahrané inak. Je to Super skupina. Spooky Tooth sú voči KC "chudobný príbuzný". Napriek tomu, bola to výborná skupina. Moje najobľúbenejšie: Spooky Two, You Broke My Heart... a Mirror.

Mirek Kostlivý @ 10.02.2021 19:36:20
Paľo: No jo, kolega Myšák je asi ještě mladší ročník, který toho pravděpodobně moc z hudební rockové historie nenaposlouchal.
Neznám žádnou kapelu, jako je King Crimson, která by prakticky na každém novém albu přišla s něčím novým. Tvrdit opak beru spíše jako provokaci, abychom zde mohli o čem diskutovat. Zvláště my pamětníci důchodového věku :-).

PaloM @ 10.02.2021 19:10:29
Máš pravdu a ja hlúpy naletím 🙂

Po albu The Last Puff jsem na Spooky Tooth málem zapomněl, protože o sobě nedávali delší dobu vědět a tak vznikl celkem oprávněný dojem, že se kapela v tichosti rozpadla. Daná doba byla hodně košatá na řadu nových skupin a zajímavých alb, které se objevovaly na evropské i zaoceánské scéně a tak jsem „Strašidelný zub“ začal považovat za kvalitní relikt minulosti, který už v sedmdesátých letech nebude mít pokračování.
Zcela nečekaně se objevilo na trhu další album kapely, která přestála právní tahanice s vydavatelskou firmou i komplikace uvnitř členské základny a vrátila se zpět s novým albem You Broke My Heart So I Busted Your Jaw.
Pokud se pamatuji, provázel ho zájem veřejnosti, s čím tahle progrocková skupina vstoupí do další dekády a co nabídne. Výsledek nebyl až tak jednoznačný, jak se asi očekávalo a tak bych se nad albem trochu pozastavil….

COTTON GROWING MAN – úvodní skladba vykazují dravý hardrockový model skladby se syrovou kytarou Micka Jonese. Píseň stojí na úderném riffu, který jí dodává patřičně hluboké základy, ale také prověřený model, který už kapela zopakovala v minulosti několikrát. Těžkotonážní varhany Hammond Garyho Wrighta jsou pro skladbu,ale i pro kapelu tím hlavním principem, včetně druhých varhan Mike Harrisona, jehož soulově zabarvený vokál skladbě vévodí. Žádné divoké běsnění v instrumentaci, ale poctivý hutný základ se zajímavou vokální složkou. Úvod hodný kapely po všech stránkách!

OLD AS I WAS BORN – druhá skladba má subtilnější začátek. Potlačené varhany a klavírní téma dělají prostor naříkavému zpěvu a pak se rozběhne další instrumentace s vokálně dobře propracovanou polohou. Přesto se mě zdá, že i přes zdařilé atributy skladba něco postrádá. Bryson Graham na bicí se mi nezdá po dvou skladbách tak jednoznačně přesvědčivý jako předtím Michael Kellie a také Mick Jones, jako kytarista zatím nijak neomračuje. Hammondky a klavír se ale dobře doplňují, což ovšem není žádné velké překvapení, protože tomu jsme uvykli už na předešlých albech a tak očekávám nějakou větší instrumentační kreativitu a zatím se mně ji nějak nedostává…. Tuhle skladbu by mohli nahrát zrovna tak třeba Procol Harum nebo Argent. Více osobitosti zde přece jen postrádám….

THIS TIME AROUND – hardrock se vplíží do další skladby s dalším nosným riffem a přináší nejen větší syrovost a tvrdost, ale je zde i harmonická vyspělost a výtečně vypilované vokální party Wrighta a Harrisona. Jones na kytaru ale víceméně mlží a do skladby nepřináší nějaký důležitý aspekt, což se mi jeví jako nevýhoda. Spíš do počtu než jako platný instrumentalista. Grahamovy bicí vykazují trochu více kreativity v santanovských perkusivních postupech, ale jinak jsou hlavním poznávacím znakem klávesové nástroje….

HOLY WATER – klavírní téma a vroucně naléhavý hlas Mike Harrisona sem přivádějí prvky gospelu a i soulu, což se mi jeví jako zdařilá transfúze pro albový setlist. Sbory mají svou majestátnost, ale nesklouzávají k nějakému artrockovému patosu. Duchovní charakter skladby symbolizuje nejen název, ale i sborový téměř chrámový zpěv. Tuhle skladbu mohu jenom pochválit….

WILDFIRE – šlapavý rytmus přináší další ostřejší rockovou skladbu. Baskytara Chrise Stewarta asi poprvé dostává konkrétnější a hutnější tón a vystupuje víc do terénu. Wright a Harrison zcela suverénní ve vokálních partech, do kterých přidává navíc Harrison ještě foukací harmoniku a elektrické piano. Propojení tradičního soulu s funkem je docela čitelné, ale nečitelný je kytarista Jones, který nás svými nenápadnými přiznávkami spíš znervozní, než že by sem vložil nějaké pořadně vypilované sólo, preparované třeba wah wah pedálem. A tak tady máme dusavou skladbu, dobře zahranou, ale zároveň nevykazující větší životaschopnost….

SELF SEEKING MAN – Harrison zpívá famózně a klavírní hra s jeho hlasem dobře koresponduje, ale jinak je hudební doprovod do značné míry poněkud rozpačitý a pracuje s celkem běžnými postupy, které se příliš drží zdi. Trochu se poopravím a v mezihře s povděkem reflektuji krátké kytarové mezihry a důrazné akcenty, ale opět nic, co bychom od kapely v jiných kulisách ještě neslyšeli. Dravost interpretace mohu chválit v každé skladbě a bude to zcela namístě, ale hudební doprovod podle mého názoru nepřináší nic zásadně vzrušivého nebo odlišného a tak mám pocit, že se zde přešlapuje namístě…..

TIMES HAVE CHANGED – další baladická skladba, pod kterou je podepsán Jones i Wright. Jeho jasnější hlas ve výškách (na rozdíl od Harrisona) má sílu, ale třebaže v mezihře ucítíme dotyk postpsychedelického oparu a chvějivý tón elektrického piana zní tajemně nejsem si jist, jestli skladba neměla být spíš natočena na sólové Wrightovo album mimo Spooky Tooth. Dramatiký náboj ale skladbě nelze upřít, třebaže spíš poukazuje na Wrightovy ambice…

MORIAH – poslední skladba je opět koncipována ve víceméně poklidném duchu. Grahamovy bicí a Stewartova baskytara hrají běžná schémata a tak opět víc zaujme vokální struktura a interpretace než hudební aranžmá a instrumentální výkony. Jones je příliš upozadněn a ani vložené miniunisono kytary s baskytarou to nezachrání…. O nudě zde nemůže být řeči, ale kompoziční postupy i aranžmá se nápadně vzájemně hodně připomínají a napodobují a to ani albu ani kapela nijak nepomáhá a taku musím konstatovat, že legendární druhé album Spooky Two zůstane opět nepřekonáno… třebaže v závěru se ozývá tajemné šumění elektronické vichřice, odbíjení zvonů a přiškrcené vokály, které se snoubí s vichřicí a strašidelným soundem….

Třebaže ve Spooky Tooth se opět sešly jejich dvě frontmanské osobnosti – Američan Gary Wright a Angličan Mike Harrison a dalo se soudit, že kvalita zůstane zachována a nějakém skálopevném přesvědčení zde tak jednoznačně není snadné hovořit.
Myslím, že tříletá přestávka mezi alby byla příliš dlouhá a to kapele moc neprospělo, třebaže zde byly pádné důvody, ale myslím, že kontinuita byla narušena a to hovořilo částečně v neprospěch kapely. Noví hráči na album nepřinesli zásadní průlom od posledního alba, ani žádné závratné instrumentální vklady a tak se zde chodí v začarovaném kruhu….
Při vší úctě ke Spooky Tooth, kterou k nim chovám se plně ztotožním s Hejkalem a udělím tentokrát tři hvězdičky a říkám si, že třeba po nějakém odstupu vezmu album více „na milost“ a imaginárně udělím jednu hvězdičku navíc, ale teď to tak nevypadá….


reagovat

hejkal @ 15.08.2012 15:38:28
A tu je ten ošemetný hviezdičkový problém vidieť priam ukážkovo. Album je dobrý, myslím si, že je lepší, než množstvo dobrých albumov nie až tak dobrých skupín ako Spooky Tooth. :) Každopádne si ho vždy rád vypočujem.

Petr Gratias @ 16.08.2012 09:50:15
Zdravím, Hejkale a díky za Tvůj postřeh....
Album rozhodně není žádný šunt, instrumentálně
se sice proměnilo, ale zůstal zde zachován výtečný sound, ten, který se stal hlavním poznávacím znakem pro Spooky Tooth!
Skoro se mi chce říci, že právě toho soundu a kombinaci Harrisonova a Wrightova kooperovaného zpěvu si cením na Spooky Tooth nejvíc!
Zdravím!

Po dvoch sólových albumoch, ktoré z rôznych komerčno-právno-nátlakových dôvodov vyšli pod hlavičkou Spooky Tooth sa skupina vrátila v regulérnej podobe a na trh sa dostal tento album.

A začína ako putujúca črieda byvolov. Nekompromisne. Cotton growing man je správna posadená hard rocková vec s melodickým refrénom, typický kúsok Spooky Tooth. A jemná Old as I was born tiež nie je úplne zlá, hlavne, keď občas pritvrdí. Parný valec sa šinie dopredu v This time around, klavírna atmoška naplní ovzdušie v krehkej Holy water, ale vrcholom albumu sa stáva bluesovou harmonikou podmáznuté boogie Wild fire. A nasledujúca naliehavá gradujúca pecka s názvom Self seeking man sa tiež zahanbiť nedá. Posmutnelá psychedélia Times have changed neurazí, ale nijako zvlášť ma neberie. Atmosféra sa jej však uprieť nedá. Záverečná Moriah je výborná, emócié prýštia po hektolitroch, hoci si skladba udržuje prevažne tichšiu polohu..

Vydanie od Repertoire, ktoré som si samozrejme nemohol nekúpiť, obsahuje aj alternatívny mix skladby z Last Puff, Nobody there at all.

Album je pesničkový, to znamená, že veľa sólových inštrumentálnych plôch si človek neužije, dôraz je kladený na zovretosť materiálu a vokálny prejav, čo je ale u Spooky Tooth tak akosi samozrejmé. Rozhodne dobrý album, absentuje tu však nejaký naozaj výnimočný song, či dva. 3,5 *

reagovat