Reakce na recenzi:

Akana - @ 15.07.2014

Musel to být opojný pocit, když ti čtyři ve studiu sledovali, co jim roste pod rukama, a stejně takový šok pro posluchače, kteří poprvé vložili placku s Hindenburgovým doutníkem na gramofon a podlehli té dosud neslýchané těžkotonážní masáži. Tohle bylo opravdu něco zbrusu nového, ale přitom dostatečně povědomého a fungujícího, aby si to okamžitě našlo zástupy uhranutých fanoušků. Význam slůvka rock nezvratně posunul své těžiště (pravda, Led Zeppelin nebyli jediní, kdo se o to zasloužil) směrem k drsnějším, tvrdším texturám.

Blues jako pralátka určená ke zpracování je jasný základ, ale fantastické tvůrčí propojení čtveřice muzikantů ho rozvíjí dosud netušenými a vzrušujícími směry. Dodnes z toho naskakuje husí kůže. Jimmy Page doluje z kytary ultimátní riffy, novátorská sóla i abstraktní halucinace. Zpěv Roberta Planta zřetelně koření v blues, ale vynalézá úplně nové polohy, které se brzy stanou vzorem pro všechny budoucí hardrockové a metalové "ječáky". Úder Johna Bonhama se stal pověstným, takového prolnutí razance a lehkosti před ním ještě nikdo nedosáhl. John Paul Jones, naoko trochu zastrčený (protože neexhibující), je tím jediným, kdo to všechno mohl pospojovat svými mazanými basovými linkami. Ale teprve všichni dohromady se mohli stát neopakovatelnou supernovou, která navždy změnila tvář rockového univerza.

Přestože album vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu a v témže roce, kdy se Led Zeppelin dali dohromady, slyšíme z něho hotovou kapelu s jasnou vizí a dechberoucím zápalem. Dva bluesové covery (obě od Willieho Dixona) sice napovídají, že vlastního repertoáru ještě nebyl dostatek, ale oba si Led Zeppelin podávají nejen znalecky a procítěně, ale i s vlastní rozpínavou fantazií, která třeba You Shook Me mění v psychedelicky rozmáznutý trip. Nesmiřitelnými riffy v písních Good Times Bad Times, Dazed and Confused nebo Communication Breakdown pánové právě porodili hardrock jako žánr, ale spíš jen tak mimochodem, na cestě k rockovému Absolutnu.

S jistotou a stoprocentním výsledkem se vrhají do epických kompozic (Babe, I'm Gonna Leave You, kde už vykukují i folkové inspirace, How Many More Times), u kterých přes jejich promyšlenou strukturu ani na vteřinu nepochybujeme, že je to pořád rock'n'roll a ne ušlechtilá nuda. Dvojnásob to platí o valícím se monstru jménem Dazed and Confused, vrcholném to číslu alba. Malinko nevýraznější se mi jeví jen Your Time Is Gonna Come s trochu obyčejnou refrénovou halekačkou, ale to je jen malé škobrtnutí v jinak pro rockovou historii naprosto zásadní erupci originality, vášně a ojedinělé souhry talentů. A ke všemu je to jen první kapitola.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz