Led Zeppelin - I (1969)

27.07.2025 Antony | #

Kdo by je z pravověrných rockerů neznal. Všichni, kteří jsme vyrůstali na tvrdší muzice, jsme zážitky a hudební zrání měli, když ne stejné, tak alespoň velice podobné. To platí výrazně pro seznámení se čtveřicí kapel, co tvrdý rock definovaly a pozvedly jej ve všeobecné povědomí, zajistily mu celosvětový úspěch i přední místa hitparád. Poslouchali jsme je všichni, považovali za svoje blízké a dobré známé, podle toho jsme jim tak i říkali. Byli to prostě naši Uriáši, Sabati, Párpli a Zepelíni.

Jasně, preference mezi těmito soubory se u fanoušků a fanynek různily, každý si v nich hledal a nacházel to svoje. Jedno společné se jim však nedalo upřít. Představovali v dané době špičku toho, co velmi obecně označujeme pojmem hard rock. Jako na zavolanou se každému z těchto souborů dařilo definovat jinou větev zmíněného stylu a až na výjimky se jejich pouť neprolínala. Personálně sem tam ano, způsobem provedení prakticky vůbec. Originalita byla jejich důležitá deviza, není hraná, násilná ani pozérská. Je umělcům vlastní zcela přirozeně.

Lišila se také životní cesta každé z těchto skupin. To mi přijde jako přitažlivé téma, neboť osud skupiny, tvůrčího tělesa s někdy pevným jindy proměnlivým osazenstvem, bývá stejně dramatický, jako životní osudy dobrodruha vydaného na objevitelský trip do neznámé končiny. Zamyšlení nad tím, co se událo, proč tomu tak bylo, a jak všechno mohlo, či snad mělo být jinak lze vést do nekonečna. Ve zpětném zrcadle dnešních dní celý děj můžeme vnímat zcela jasně, avšak současně rozmlženě. Nežili jsme jejich životy, necítili jejich radost ani bolest, nevíme nic. Máme jen představy, zprostředkované vzpomínky, zkreslené a zastřené. Jako lidi je nemůžeme soudit ani hodnotit. Jediné, co je naprosto jasné, co máme k dispozici objektivně, je sama hudba, která nám tu po každé skupině zbyla. Každým zaznamenaným albem nám hudebníci zanechávají neměnný odkaz, z něhož můžeme těžit zážitky bez omezení. Individuálně pravdivé, niterně účinné, ve svém výsledku nezastupitelné. A ty jediné máme právo vyhodnocovat.

LED ZEPPELIN skončili ze čtveřice hard rockových etalonů nejdříve. Ukončili svoji aktivitu náhle a definitivně. Můžeme mudrovat nad tím, zda to bylo nutné, jak by se vyvíjeli dál, co by, kdyby. Vždycky se takové úvahy snažím vytvářet spíše z druhé strany pohledu. Život je nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nespravedlivý. Mohla nám tu zbýt dvě alba a jméno souboru mohlo být zařazeno po bok krátkodechých meteorů, co ve výšce prudce zazářily, aby posléze zmizely v hlubinách vesmíru a zapomnění. Fakt, že zde máme osm řádných studiových alb, jedno méně řádné a jeden skvělý živák, je něco jako zázrak, který se udál navzdory všem nepravděpodobnostem chaosu osudu. Proto nevnímám tvorbu skupiny jako „jenom“, ale jsou pro mne „tolik“ bezednou truhlou plnou pokladů, že ji do dna neprozkoumám nikdy. Tím si jsem úplně jistý.

Vlastní stylový charakter, hudební tvář skupiny, to nebyla na první pohled, a už vůbec ne poslech, jasná věc. Hudebně vyrostli z mnoha vlivů a všechny si v sobě v průběhu svého vývoje zřetelně nesli. Současně je dále rozvíjeli, obohacovali a doplňovali vlivy dalšími. Z mého hlediska se jedna o stylově nejrozevlátější skupinu hard rockové čtyřky, skupinu, kterou málokdo výstižně kopíroval, natož výrazově posunul, protože představovala nejsvébytnější solitér. Nabízí se srovnání s BLACK SABBATH, jejichž pokračovatelé dokázali vytvořit samostatnou stylovou odnož a leckdy by je od jejich praotců málokdo rozeznal. LED ZEPPELIN napodoboval málokdo, a pokud se o to pokusil, výsledek byl většinou tristní.

Syntéza hudebních vlivů plynula jednak z vnějších okolností a zkušeností, u každého muzikanta jinak seskládaných, jednak z individuálních vloh a dispozic. Zde by se dalo zastavit a podobně rozepsat u každého z nich. Což bylo učiněno nesčíslněkrát v biografiích, encyklopediích a recenzích. Nicméně rád téma zvolna rozeberu z vlastního pohledu, kde se pokusím vyhnout všeobecně známým skutečnostem, naopak přidám své vlastní postřehy. Dovoluji si to z jednoho prostého důvodu. S hudbou Zepelínů jsem prožil mnohé, a proto ji vnímám jako kus vlastní kulturní historie.

K cílenému seznámení s kapelou a její hudbou mne zpočátku vedla její pověst. Byly to okolnosti jako status legendy, pečeť „must have“, nenasytná zvědavost i touha si doplnit si vzdělání. Ještěže v polovině osmdesátých let existovaly brněnské burzy, protože jak jinak by se moravské kořeň z dědiny k muzice dostal? V podstatě zde šlo o proces, kdy jsem dlouho znal název kapely a její předzvěst fakt skvělé muziky, který mě k nim nasměroval. Obvykle se kupovaly desky intuitivně, naslepo, a objevovalo se až ex-post. Zvěsti o LED ZEPPELIN byly v skutku masivní, jednotné, byly olověně těžké svojí naléhavostí a létaly v nedosažitelných výšinách, jež mohla brázdit jedině monstrózní vzducholoď. Nešlo nepodlehnout.

První seznamovací zážitek byl samozřejmě prostřednictvím nahrávky na kazetě, a to album bezejmenné, se čtyřmi symboly, se zavedeným značením římskou čtverkou. Ta ale není předmětem dnešní úvahy. Po této bombě jsem se jal kapelu poznávati chronologicky, páč systém muší bejt, to jsem věděl už ve svých nácti. Proto se na jedné kazetě objevila jednička a dvojka dohromady, aby následovali jejich pokračovatelé. Dodnes mám první dva studiové tituly za dvojčata se stejnými rysy, povahou i chováním, dodnes je beru jako dva rychlé výstřely z pistole, co se v uchu slévají do jednoho souvislého zahřmění.

Do paměti se vryje hned zážitek ze začátku první skladby tohoto debutu, kdy razantní údery bubnů podbarvené krátkým kytarovým riffem perfektně navodí atmosféru. Účinek tvrdého rocku všechno ovládne a podmaní, nedá šanci pochybám a je naprosto přesvědčivý ve svém dopadu. Obejme nás pocit, že od teď všechno bude hrát naplno. Zimomřivka po celém těle. Tehdy i dnes. Od samého počátku je jasné souznění každého komponentu s kompozičním celkem, což vyvře perpetuálně a v mnoha různých podobách do silných emocionálních protuberancí. Ať jsou to výjezdy bublající basy, bubeníkovy vyhrávky míhající se větvovím herního pralesa, nebo užovkovitě hbitá a malebná hra kytary nepostrádající žádoucí říznost. Nad tím vším, i ve všem se klene vše prostupující Mistr Hlas. Pořád jsem v první skladbě, a pořád se nemohu nasytit. Tímto prvním válem definovali kus své podstaty, jak se předvedli v defilé prováděných nápadů. Hard rocková nakládačka s fantastickým feelingem mne vstřebává každým úderem, tónem, harmonickou vlnou. Maelström se začíná roztáčet, a bude to jízda.

Vždy se těším na to, co uměli vlastně jen LED ZEPPELIN. Na zcela organické prolnutí tvrdých i křehce vzdušných skladeb v jeden artefakt. Jejich pojetí není schematické ve stylu - pár hřmotných kousků, sem tam akustické zpestření. Hned ve druhé kompozici vzorově nasadí svoje vlastní pojetí dávného skoro tradicionálu od Anne Brendon, kdy se zručností všestranných umělců skladbu provedou meandry osobité interpretační invence. Nejsou nikým a ničím omezeni, ale právě naopak akcelerováni touhou nakopat světu prdel. Hej Bohušu, prdel se neříká. Ale jo, říká. Gradace nesměle načaté folkovice roznáší na kopytech kytarových riffů rozvířené dojmy, jež jsou zakořeněny v těch nejdávnějších tradicích ostrovní i deltoidní muziky. Autorský rukopis vydlabává v dřevěné fošně reliéf, až třísky lítají na všechny strany. Tahle muzika nejenom hraje, ale chutná i voní, můžeš si na ni sáhnout. Klidně se o ni opři, sedni na ni nebo lehni, a ještě se jí můžeš zakrýt. Jak je libo, co hrdlo ráčí, bude ti vším, čím si jenom přeješ.

V průběhu necelých čtyřiceti let společné historie jsem měl dost času na to, abych přemýšlel nad tím, čím se to těmto čtyřem borcům vlastně tak daří. Dělat takovou muziku. Jako právě takovou, né ledajakou. Obávám se, že odpověď neznám, a neznají ji ani samotní muzikanti. Buď se jim daří, a nemá smysl nad tím příliš hloubat, nebo naopak nedaří, a sebevětší špekulování to nezachrání. Zepelínům to jde jako nikomu. Ve třetím songu se ocitám sto let zpátky u prašné křižovatky prašných cest, kde na židli sedí starý oprýskaný bluesman s otlučenou kytarou v ruce, foukací harmonikou na krku a hraje. Prostě hraje a sténá, křičí, úpí svoje vzdechy nad trudným živobytím do uší všem kolem jdoucím i stojícím zevlounům v naději, že mu dají nějaký groš na polívku. Pardon, cent. To je další věc, co naprosto suverénně hoši zvládají. Vyrůstat z černých kořenů, až se jimi sami stávají, zcela autenticky, uvěřitelně, a ještě jim dají jiskru života, míza tepe v prasklinách staré kůry, desítky věků se objímají s dvacetiletými janky, a jak jim to sluší. Náramně. Celou kompozici ze sebe Robert Plant ždímá hlasové kreace jako zaříkávač v nejvyšším vytržení. Pod jeho podmanivým rejstříkem se rozprostírá hrubozrnný podklad úsporných a podupávajících rytmů, o to více vyniká.

Jestli ne jinde, tak právě tady ho musím zmínit. John Paul Jones, v době nahrávání dvaadvacetiletý, a jeho klávesy. Vím, že v půlce písně přijdou a prahnu po nich nedočkavě od prvního drnknutí. Duši zasahující krása vedle všech ostatních duši zasahujících krás. Zde ani imprese nestačí, neboť skladba po svém vygradování pokračuje dalším velemonstrem zvaném Dazed And Confused, a zde se ukazuje, že co se dosud zdálo být vrcholem, bylo pouhým rozjezdem a odrazovým můstkem pro velkolepě vzepjaté hudební orgie. Kráčející baskytara ve vážném rozpoložení podtrhává pevnou linkou psychedelicky klenuté lomené oblouky vokálu a kytary. Opět šamanské kvílení a šálivá hra se zvuky všech strun. Mistr Kytara, neuchopitelný, netesající hranaté kvádry, nýbrž kouzlící z každého rukávu jiné a roztodivné zákruty ze strun a akordů. Tomu nelze porozumět, a už vůbec ne odolat. Obzvláště, když po roztržení obručí psycho-pato-somatického úpění do toho konečně naplno spustí ve druhé polovině Pan Bubeník John Bonham (tehdy dvacetiletý) a pere to do nás nemilosrdně, aby se pak všechno pěkně navrátilo zpět na místo prvotního činu sténajících gejzírů. Ech. Kdo má uši k slyšení, slyš a zajíkej se v bezbřehém omámení a oslnění Hudbou.

Stojí za povšimnutí, jakými prostředky účinků svojí muziky chlapci Zeppelínovic vlastně dosahovali. Především je třeba ukázat na to, co použili, a neméně zajímavé je i to, co nepoužili. Nabízelo se jim toho ke zpracování opravdu hodně. Doba mohla stavět na post The BEATLES Mersey soundové náladě, silné taktéž ještě byly z druhé strany oceánu vibrace doznívajícího hippie narkotického sluníčkářství, jež transformovalo v holotropní psychedelii. Nedaly se přeslechnout různé druhy vokálně postavených souborů, The BEACH BOYS počínaje a třeba líbivými The ASSOCIATION konče. Nesmím opomenout nepřeberný zástup tradičních měkkýšů folkýšů, z nichž bych rád připomenul hlavně jméno Tim Hardin. Opět na UK i US scéně byly velmi populární jejich akustické zpívánky a poskytovaly inspiraci mnohým. Na opačné straně spektra byla seskupení muzikantů, kteří se snažili hudební vývoj posouvat co nejhlasitějším řinčením, a to nemuseli být hned VANILLA FUDGE, zkoušeli to podobně hutně i jiní, třeba BLUE CHEER nebo GUN. Neboť řezat do kytar, mlátit a do bubnů a u toho ještě ječet, komu z mladejch a neklidnejch by se to nelíbilo.  Bítlsáci se nebezpečně blížili ke třicítce, tak museli přijít noví nářezové.

Úmyslně jsem v předchozím překotném výčtu nezmínil dva zásadní stylové fenomény. Jsou jimi blues a jazz. Tato stará tradice obklopovala a ovlivňovala vše vyjmenované, ať přímo, či nepřímo. Obojí je silně zastoupeno v soundu a feelingu LED ZEPPELIN a obojí je významně odlišuje od zbylých hard rockerů v mocné čtyřce. Co jsou Plantovy (Robert měl v té době teprve 20 let, ale s různými hudebními seskupeními se potuloval již od roku 1964) vokální kreace a improvizace beze slov? Předobraz najdete v jazzovém scatu. Page hraje na kytaru jazzově lehkou rukou, svoje riffy ohýbá nikoli do hutnosti neboli agresivity, činí je doslova bebopově hravými. Stejně tak Bonhamem řízená rytmika není zatížená bouchanice, ale přese všechnu jeho masivní údernost je jazzově skotačivá, hbitá, kličkuje mezi notami, v čemž mu John Paul Jones na basu excelentně sekunduje. Ovšem nic z toho neznamená, že by prvoposlechově měli LED ZEPPELIN působit jako jazzrockový soubor, nebo něco podobného. Vůbec ne, a tom mají zásluhu další výrazné aspekty, tedy zejména blues, jehož syrové nálady se drží jazzová hejna tónů a jsou s nimi pěkně ukázněně zakotveny na zemi. No, a celý tento originální sound je patřičně prokypřen folkovými prvky, čímž vzniká esenciální hudební hmota, ze které borci svými nástroji vytesávají roztodivná umělecká díla, jednotlivé skladby, alba, celou vlastní historii.

Pěkně vykreslit svébytnost využití vlastních schopností ve vytvořených skladbách lze při srovnání s podobně orientovanými kapelami. Nabízejí se hned dvě. Za prvé YARDBIRDS. V nich, jak jest všeobecně známo, Jimmy Page aktivně dva roky působil. Pokud si někdo poslechne album Little Games (1967) v naději, že se dostane k pramenům desky Led Zeppelin, bude s nejvyšší pravděpodobností velice zklamán. Nic takového se tam nenachází. Ani při třeskutě rozjasněné fantazii obsažená hudba nepředvádí nic jiného, než běžný tehdejší blues rock šmrncnutý psychedelií a popem. Z dnešního pohledu působí velice staromódně, ani ty čistě bluesové kousky nemají v sobě nic ze třaskavosti pojetí LED ZEPPELIN. Sice některé textové pasáže nakonec byly na pozdějších deskách použity, ale ani při nejlepší vůli hudební styčné plochy nenacházím.

Daleko zajímavější se jeví srovnání s debutem FREE, tedy deskou Tons Of Sobs (1969), která vznikala ve stejné době jako Led Zeppelin, také v Londýně, akorát v jiném studiu. FREE také tvořili způsobem invenčního přístupu k fúzi blues, rocku a dalších vlivů, také je zde skvělý zpěvák a neméně vynikající další instrumentalisté, také jde o zásadní debutové album. Zde si troufám říci, že jakási paralela existuje, deska vskutku v některých místech jakoby zarezonuje s recenzovaným albem. Je to dáno především dobou vzniku, podobnými studiovými přístroji, postupy a systémem práce techniků. Hodně podobná, zdůrazňuji občas a jen v některých aspektech, se mi jeví kytarová hra. Ale jinak je to úplně jiná káva, v tomto případě hodně černá, hutná a hořká. FREE ryjí temnou brázdu zemitými skladbami, Rodgersův zpěv je použit v kontextu vyznění hudby a nikdy nepřeletí její horizont. Ne, že by nemohl, ale nechce, jeho práce je více dělnická. Blues rock v provedení FREE je rozvinutí možností stylu s plným respektem k jeho historii. Ani špetka jazzového dovádění. Dodnes však tato deska dokáže rozdávat živou posluchačskou radost, aniž by vzbuzovala pocit zastaralosti, v tomhle ji také lze k debutu LED ZEPPELIN připodobnit. Ovšem, oni samotní naproti tomu na svém vlastním albu použili blues (při vší úctě k němu) hlavně jako trampolínu k odrazu do skutečně nadoblačných výšin, a to je ten rozdíl, na který chci poukázat.

Teď zpět k tomu co nepoužili. Opět to markantně vyniká při srovnání s jinými bandy, co v té době táhly do kopce káru hudebního vývoje. Především, při vší žánrové rozevlátosti a nespoutanosti zůstali velmi purističtí ve výběru nástrojů. Nenajdeme na tomto albu použity smyčce (až na dvě výjimky, která opět ukazují Pageovu invenci v kompozicích Dazed And Confused a How Many More Times), dechy (výjimka je, tentokráte si zafoukal na Robert Plant na harmoniku ve skladbě You Shook Me), ani nějak širokou škálu akustických klávesových nástrojů a perkusí (zde se pouze jako host na tabla ve skladbě Black Mountain Side objevil Keňan Viram Jasani). Soubor prostě vsadil na vynalézavou práci s velmi úzkým počtem instrumentů, zato s tak širokou škálou využití, že nad touto dovedností přechází sluch. Současně se též neuchýlili k nějakým aranžérským přeplácanostem, přezdobenostem, sound je velmi přehledný až surově naturalistický, nástrojové linky jsou přesně vykresleny, nestává se z nich houština, co má ohromit. Preciznost práce se projevila ve službě skladbě, nikoli v jejím kašírování. To je ohromná věc, kterou lze při každém poslechu obdivovat.

Čím to bylo způsobeno, jak byl tento střízlivý přístup vlastně vyvolán? Domnívám se, že poměrně zásadní vliv měla Pageova (v době nahrávání alba mu bylo 24 let) dlouholetá praxe a na jeho léta neobyčejná zkušenost v desítkách různorodých kapel, v nichž jako oblíbený studiový kytarista měl možnost působit. Věděl dobře, kam a jak svoji vlastní kapelu směřovat. Další, velice určující zkušeností byla nezávislost. Peter Grant byl přesným opakem manažerů, kteří kapelu tlačí někam, kde není sama sebou, jen aby se zalíbila vydavatelské firmě. Grant byl naprosto zásadní personou, buldozer, co neoblomně hrnul spoustu problémů pryč od kapely. Postaral se o všechno zásadní a to zcela nekompromisně. Tím se LED ZEPPELIN vyhnuli údělu mnohých úspěšných jmen, na kterých se napakovali různí podloudníci. S Grantem nic takového nehrozilo, a tak si po celou dobu existence souboru mohli užívat šťastných hvězd tvůrčí svobody a existenční nezávislosti.

Mám-li napsat k jednotlivým skladbám více, pak tohle. Vážený čtenář nechť promine, že skladby nerozebírám v albovém pořadí, podobný schematizmus je mi principielně cizí. Your Time Is Gonna Come je taková skoro úplně normální písnička. Tedy alespoň ve srovnání s ostatními. Výrazem lehce sborově posunutá do dob minulých, kdy si hippísáci bezstarostně prozpěvovali o slunci, lásce a svobodě. Je usměvavá a lehce melancholicky působící, nehledě na textovou stránku, která naštěstí není podstatná, neboť v ní nic hlubokomyslného nenajdeme. Jediné, co zaujme, je posedlost slůvkem „Time“, které se v názvech písní na desce objevuje hned 4x, což asi něco znamená. Problém s lyrikou zato není třeba řešit v organicky navazující instrumentálce Black Mountain Side. Čím méně slov, tím více uhrančivého kouzlení s nástroji. V nejkratší skladbě na albu se daří vytvořit tajuplnou atmosféru a její mírně mystický nádech je další vítanou barvou na paletě hudebního obrazu. Navíc, společně s Dazed and Confused a How Many More Times je tato skladba určitým předznamenáním budoucího vývoje a směřování souboru.

Communication Breakdown tvoří jednu ze dvou charismatických a nekompromisních metelic na desce. Spolu se singlovkou Good Times, Bad Times se vlastně jedná o jediné dva tracky, které beze zbytku naplňují označení hard rock. Zde je image kapely krajně tvrděšutrózní, jen to řinčí, duní a rachotí. To se náhle změní v dynamickém zvratu, jenž má podobu další bluesové klasiky I Can't Quit You Baby. Song je v podání kapely předveden jako naturální úkaz stojící podél cesty, jako menhir ukazující coby otlučený boží prst do nebe, přičemž je pevně zakotvený v zemi. Dává pevný bod v rozvířeném vesmíru této desky. Oproti tomu tradiční folk song autorky Anne Bredon z konce 50. let Babe I'm Gonna Leave You v provedení našich chlapů posluchači pevnou půdu pod nohama sebere a pěkně si sním v nárůstech dynamik rytmických kadencí pohazuje. 

Vzápětí přichází závěrečná dlouhá kompozice, vrcholný opus How Many More Times, který je monumentálním zakončením alba. Jak se u dobrých nahrávek na konec nikdy netěším, tak tady mám pořádný důvod, abych se ve finále naopak v pohodě usmíval. Ta skladba je mimořádně uhrančivá. Jakoby nám chtěli všichni pánové ukázat, že doteď to bylo jen takové kočkování, a teprve tady nám předvedou, zač je toho trsátko, palička, klapka, basobrnk, i mikrofon. Už vlastní úvod vedený zvláštním exotickým děrvišským tanečním krokem dovede aktivovat v mysli i ty mozkové zákruty, co většinou odpočívají. Zvukomalebnost a mnohovrstevnatost nálad je v eposu o hledání svého místa v čase doslova nebetyčná. Skladba má v sobě tu vzácnou vlastnost, kdy umí zcela srozumitelně vyprávět příběh, vnímáme jeho vývoj, vrcholy a pády, bez dechu sledujeme zápletku a čekáme na rozuzlení. Trvá jenom osm a půl minuty, uteče však velmi rychle, tak jako celá deska. Po tomto strhující zážitku je třeba pomyslnou jehlu nasadit zpět do první drážky A strany a nevěřícně hudební epopej Led Zeppelin vyslechnout opakovaně. Přinejmenším proto, aby si člověk uvědomil, zda sní či bdí, neboť bezprostřednost fantazijního zážitku je natolik silná, až může ztrácet pevnou půdu pod nohama.

Během mnoha a mnoha vyslechnutí alba se v mysli vynořují různorodé imaginativní představy. Taktéž se nelze ubránit jistým reminiscencím a asociacím. Dosti neodbytně se na povrch derou, kupodivu, Jim Morrisonovští The DOORS. Čím to, táži se. Otázka je však řečnická, poněvadž odpověď je nabíledni. Je to zase, jen a pouze blues. Pralátka, kterou jako houba nasákly obě skupiny, a vlastně i všechny další v tomto textu zmíněné. Z každé odkapává v jiných odstínech a rytmech, každá abstraktní metodou drippingu vykresluje jinak laděné obrazy, ale ten stejnorodý otisk je znát velmi výrazně.

První album LED ZEPPELIN je Muzika vyrostlá ze země, každý song je hrubě otesaný kámen, porostlý lišejníkem, vytlučený rytmy bouří, úhozy ostrých poryvů větrů, švihanci dešťů na ostrovních skalách. Je z nich vystavěno hudební obydlí, do něhož se lze schovat, složit hlavu, přečkat nepokoj, nabrat sílu. Jeho okny je vidět celý vesmír, jeho dveřmi vcházejí všechny pozemské i mimozemské entity. Jak je komu libo, kdy je komu třeba. A dodávat více naopak není třeba. Prostě tu je první nejlepší album LED ZEPPELIN všech dob, jak v rámci diskografie, tak v rámci veškeré hudby světa.

Zvuková poznámka. Původní excelentní zvukový charakter nahrávky, ať v technickém, tak dojmovém smyslu, byl následně mnohokráte podroben remasteringu. V průběhu času se pokusů „vylepšit“ zvuk vyrojily desítky a vcelku očekávatelně nevedly k ničemu pozitivnímu. I když se neudál nějaký fatální průšvih, to si naštěstí Page uhlídal, a ani ke stáru nepodlehl tak časté tendenci ke zprasení soundu, je zbytečné si taková vydání pořizovat. Z plastické zvukové krajiny se na nich postupně stává 2D placka, sice jen částečně a v dílčích projevech, zato zcela zbytečně a nepřínosně. Po absolvování srovnání se všemi možnými autorizovanými i neautorizovanými masteringy mohu zodpovědně a výslovně doporučit různá prvovydání do roku 1990, která nejlépe zachovávají autenticitu studiového mistrovství rockového kvartetu tak, jak bylo zaznamenáno během pár týdnů na přelomu září a října 1968.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Atlantic 32XD-520, dynamický rozsah DR11

reagovat

hejkal @ 27.07.2025 12:29:25 | #
Pekne si to napísal. A aj to Free sa mi páčilo. A tiež rola Granta. 

zdenek2512 @ 27.07.2025 12:46:02 | #
Dokonalé, lépe by to nepopsal Jiří Černý. K How Many More Times, skluzy po strunách jsou úžasné.

Antony @ 27.07.2025 22:45:37 | #
zdenek2512 & hejkal
Děkuji, pánové. Recenzi jsem psal v roce 2021, dneska jsem tam doplnil dvě drobnosti, nebylo co měnit.

jiří schwarz @ 28.07.2025 06:22:53 | #
Antony, tohle není recenze, tohle je svébytný opus na téma LZ I. Zdeňku2512, takhle by to Jirka Černý nenapsal, byť do svých textů také vnášel hodně osobních postřehů. Podobně (aspoň placama) by to mohla napsat jen Judith, kdyby se obírala touto érou vývoje rocku. Trochu jsi tím "přebil" nedávnou recenzi vmagistra, možná akademicky vlažnou, bez povšimnutí toho, jak přelomové album to bylo (větší impact pro radia i fanoušky mají alba II-IV), cítím tvou potřebu se k albu postavit jinak, osobněji. Hodně zajímavé rozjímání.

Antony @ 28.07.2025 08:31:53 | #
jiří schwarz:
Díky za reakci.
Ano, také jsem přesvědčen, že s mistr Jiří Černý je lakoničtější a dovede v krátkosti vystihnout vše potřebné. Já si u jedničky dovolil shrnout pocity z kapely obecně a obšírně, bylo to ve mně jako v koze.. Recenze na dvojku je (trošku) střízlivější. Snad ji brzy nahodím. Na vmagistra jsem chtěl především navázat, byl mi inspirací.

Judith @ 28.07.2025 11:01:02 | #
Držet takovýhle text v zajetí (šuplíku) hraničí s týráním, to za prvé. Dobře, že je na svobodě, a doufám, že další se brzy připojí. Za druhé bych ráda navázala na úvahy o bluesových kořenech hard rocku. Blues se mnohdy v této souvislosti používá jako odpověď, pro mě je to spíš otázka: co LZ (a jiní) s blues udělali, že najednou zní zajímavě? Vyzobávám tedy a rozvíjím: ponechali si syrovost a expresivitu výrazu, stejně jako základní hudební strukturu. Dodali obří porci energie, dravosti a taky vynalézavosti. Díky ní jsou pořád zřetelně profilovaní a čitelní, každá ploška je ale nadupaná až k prasknutí. Kde by bluesman šetřil energií na dva tři akordy či úhozy, Page s Bonhamem přetékají, srší, svádějí pozornost k drobným průlomům dovnitř monolitu a nechávají posluchače, aby žadonil o víc - jelikož žánr v podstatě stále ctí a nerozvolňují hrany přespříliš. Ale osobitost z nich přímo tryská, v tom si nemůžou pomoct. Když sotva ochmýřený Plant procítěně zpívá "každičký den makám, abych donesl pár drobných, a ty mě jenom odstrkuješ", je v tom až kouzlo nechtěného. Takhle to s vážnou tváří dlouho nepůjde, ze zlomených nářků "dal jsem ti všechno" se brzy stane trefnější příslib, co všechno... jen počkej, zlato, uvidíš! Protože blues hraje a zpívá o vyčerpaném životě, který už víc nemůže. Hard rock může a chce, k tomu navíc sakra dobře umí. Ve svých velikánech neztrácí charisma a feeling, mnohem víc toho ale přidává.

Antony @ 28.07.2025 11:36:53 | #
Judith:
Ano, jedno ze zamyšlení, které takto zosnovaná hudba vyvolává, je určitě - co nám to kurňa s tím blues provedli?! Zcela se ztotožňuji jak s výkladem, tak s poukázáním na (zdánlivý) rozpor mezi věkem a postojem. Skutečný rozpor by byl pravdou, kdyby šlo o vnější pózu, kdežto Plantovi to posluchačsky dokážu věřit. Jinými slovy, nelze interpretům do 40 let zakázat blues, neb nejsou dostatečně ukrmácení (překlep ponechán) životem. Spíš to beru tak - vokaž mlaďochu, jak se s tím popasuješ, vokaž, co v tobě je. V ňom, klukovi Plantojc, to je.
Šuplík přetéká, potřebuje vyprázdnit, abych do něj mohl zase strkat nové výplody. No jo, taková su já, matinko.

25.07.2025 vmagistr | #

Kdykoli poslední dobou poslouchám "jedničku" Led Zeppelin, přemýšlím o tom, jak nesmírně splašená doba tu desku zplodila. Dobrá, mít debutové album na pultech obchodů cca půl roku po první zkoušce se podařilo třeba Cream nebo The Jimi Hendrix Experience, Led Zeppelin ale koncem roku 1968 ani zdaleka neměli jejich umělecký kredit. Navíc do té doby stihli ještě americké turné - tedy věc, která pro lecjakou bluesrockovou kapelu té doby znamenala div ne vrchol kariéry.

To, s jakým spěchem se všechno v prvních letech existence "Zepelínů" odehrávalo, podle mě nevyhnutelně ovlivnilo už skladbu debutového LP. Jimmy Page a spol. na své první turné, které absolvovali jen kvůli smluvním závazkům (a ještě ne tak úplně svým), dali dohromady repertoár "od Bacha po Vlacha" - něco blues, něco psychedelie, něco stále populárnějšího a perspektivnějšího hard rocku. Už tehdy se Page uchýlil k mnoha autorským "zlodějinám", které se propsaly i do obsahu následně nahrané desky - ale kdyby na ni tehdy nedošlo, šlo by o jeden z mnoha příběhů, který by možná ani nikdo nezapsal.

Při poslechu alba je mi vcelku jedno, co si kde Page vypůjčil přiznaně a co nepřiznaně. Baví mě vytvrzené rockové pecky Good Times Bad Times a Communication Breakdown, podle mě s ohledem na žánrový vývoj vizionářské až běda, baví mě taky temnější kousky jako Babe I´m Gonna Leave You, Dazed and Confused nebo How Many More Times (kdyby se sir Arthur Conan Doyle narodil o osmdesát let později, pes baskervillský by se na Dartmoorských blatech jistě proháněl za zvuků právě z téhle pecky). A baví mě i bluesové standardy You Shook Me a I Can´t Quit You, nad jejichž vytavenými verzemi museli uznale pokývat hlavou i ve Fleetwood Mac nebo u Savoy Brown. Jakž takž snesu i hammondkový kus Your Time Is Gonna Come (i když v refrénovém zacyklení na konci už občas začínám být netrpělivý), takže jediným zbytným číslem je pro mě Jimmyho akustická instrumentálka Black Mountain Side.

Texty (tedy alespoň ty prokazatelně autorské) jsou na zeppelinovské "jedničce" bluesové až na půdu. Buď je na odchodu ze vztahu on (Your Time Is Gonna Come) nebo ona (Good Times Bad Times), případně si spolu někde v závětří užívají pořádně žhavou čtvrthodinku (Communication Breakdown). Spousta dvojznačných frází, spousta napětí... chybí už snad jen záletný bluesman otrávený žárlivým manželem. 

Debut Led Zeppelin mám hodně rád, ne že ne. Bluesovou atmosférou a temnou psychedelií si je jistý v kramflecích a kytarovým potenciálem prorazil pořádný kus tunelu do rockových sedmdesátek. V diskografii téhle kapely mám ještě prominentnější oblíbence, takže na plný počet to nebude, ale to vcelku nic neznamená. 
reagovat

hejkal @ 26.07.2025 05:05:55 | #
Prvé dva albumy Led Zeppelin sú pre mňa vrcholom ich diskografie, hoci ani trojka nezaostáva. Black Mountain Side je aj pre mňa najslabším momentom, ale odpustil som jej. :)

zdenek2512 @ 26.07.2025 09:48:19 | #
Když jsem si o Led Zeppelin přečetl v Pop Music Expresu, tak jsem je chtěl slyšet a když jsem si koupil magnetofon za peníze z brigády, tak první tři desky patřily k prvním, které jsem si nahrál. Tahle kapela je pro mě láska na celý život. V současné době je poslouchám většinou v autě z rádia Beat a když si je pustím na aparatuře, tak volím méně profláklé desky, jako Presence, Houses Of Holy a In Through The Out Door. Vůbec nejradši mám živáky jak How The West Was Won. Led Zeppelin I. patří k mým nejoblíbenějším už pro skladby jako You Shook Me, Dazed And Confused (už kvůli hře smyčcem na kytaře) , How Many More Times a zbytku. Díky za připomenutí co bych si měl pustit.

jiří schwarz @ 26.07.2025 21:52:20 | #
Rád si vždycky přečtu o jedné ze svých "nej" kapel. Pamatuju si, jak mě to v mých 15 či 16 zasáhlo, taky jsem měl nahraný jejich první 4 alba na kazetách. Neopakovatelná, pro mě šílená, magická, intenzivní atmosféra. Po letech hodnotím, že I je nejčistěji rock'n'bleusové album LZ.
Moc nerozumím, cos měl, vmagistře, na mysli s tím repertoárem "od Bacha po Vlacha", zdali se to týká tohoto alba a když ne, tak čeho. Ne moc dávno jsem na YouTubu sledoval koncert LZ z konce 60tek, asi 1969, hráli repertoár z I. alba. Stejný dotaz by byl, kde vidíš v té muzice psychedelii.

vmagistr @ 27.07.2025 08:40:07 | #
Jiří: ta repertoárová poznámka "od Bacha po Vlacha" se týká skladeb, které hráli na skandinávském turné v září 1968. K několika skladbám, které mívali v repertoáru ještě původní Yardbirds  (Train Kept A-Rollin', Dazed and Confused, For Your Love), přihodili něco přihodili něco chicagského blues (I Can't Quit You Baby, You Shook Me), k tomu jednak akustickou instrumentálku (White Summer), jednak vytvrzený folkový cover (Babe I'm Gonna Leave You), pořádně vytavenou "elvisovinu" (As Long As I Have You) nebo čistě hardrockový kus (Communication Breakdown). Část z toho pak skončila na debutovém albu. A tu psychedelii (pravda, už spíš doznívající) vnímám v zeppelinovském pojetí skladeb jako Babe I'm Gonna Leave You, Dazed and Confused nebo How Many More Times.

Antony @ 27.07.2025 11:00:20 | #
Chtěl jsem reagovat, ale uvědomil jsem si, že na debut LED ZEPPELIN mám již pár let napsanou recenzi. V tomto dost rozsáhlém textovém útvaru jsem se vypsal ze všeho, co k desce i ke kapele v sobě nesu. Nahodím do příslušné sekce.

28.01.2020 horyna | #

Po doplnění a vlastně kompletním zařazení starých Black Sabbath s Osbournem do sbírky, jsem začal prakticky velice rychle uvažovat i o nákupu několika z prvních desek vládců hard-rocku, kapely Led Zeppelin. Dvacet let jsem si vystačil s 2cd výběrem a postupně na něj přibalil i dle mého dvě nejlepší díla kapely, řadové desky IV. a Houses of the Holy. Poslední trojice následující po Houses mne nikdy zvlášť nezaujala, a krom několika výborných jednohubek přidaných právě na výběr, obsahují dle mého i materiál nižší kvality. To však neplatí v případě desek, s nimiž kapela startovala a prakticky přes noc se i uchytila. Jednička, rockově nabuzená dvojka i folkověji laděná trojka, patří mezi klasiku žánru a s poslechem každé z nich se dodnes divím, proč jsem je do sbírky nepřiřadil o mnoho let dříve.

Otevírák Good Times Bad Times samozřejmě dobře znám. Jde o jeden z nejlepších úvodníků, jaký kdy L. Z. na svou desku zařadili. Kytarově čitelný Page a bohatá Bonhamova práce na škopky, plus hned od prvních vteřin charismatický Plant, spolu ladně kočírují tuto bravurní nabuzenou píseň. Hned dvojka Babe I'm Gonna Leave You patří mezi mé top skladby skupiny. Miluji Jimmyho vybrnkávání na španělku a především Robertův procítěný hlas. Opakování slova Babe, přechody mezi katarzním kytarovým motivem, narůstající dynamika, neskutečně silové Bonhamovo bušení a extatické výkyvy v Robertově vokální technice, z ní dělají neopakovatelný hudební monument. Po Dixonově standardu You Shook Me, přichází další obrovský monolit, šest minut blaha v blízkosti psychedelické písně Dazed and Confused. Klenot klenotů, ojedinělý, temně pojat kus atmosférického děsu, plný klouzající a místy pořádně kvílivé Jimmyho hry, famózních přechodů na Johnově baterii i děsuplných pazvuků vyluzovaných z Robertova hrdla. Nádhera. Your Time Is Gonna Come je velice pěkná, spíše nenápadná, až duchovním klidem dýchající skladba. Klávesy Johna Paula Jonese tu znějí vznešeně a obřadně. Netypická odlišná věc, která na desku ovšem perfektně zapadá. Na ni navazuje instrumentální Black Mountain Side, která díky tablům přizvaného Jasanise dýchá východními kulturami. Pumelici Communication Breakdown jsem nikdy neholdoval. V mládí jsem ji až nesnášel, ale můj vztah se postupem let umírnil a dnes přijímám tuto syrovou drsňárnu i díky bublající baskytaře a ječícímu Plantovi už o dost snáze. Blues jako řemen předvede další Dixonův cover I Can't Quit You Baby a monstrózní parádička podepřená výborným Pageovým riffem How Many More Times je posledním zástupcem na desce. Její strukturované pojetí, množství tempových změn, atypických nálad, zvuků a dynamických přemostění, z ní činí nejprogresivnějšího adepta z celé devíti-skladbové kolekce.

Čtveřice talentovaných muzikantů v roce 1969 vypustila bestii ze řetězu, a světu tím předložila jeden z vůbec nejlepších debutů, jakým se rocková muzika může dodnes pochlubit. To je nadmíru jasné, nezpochybnitelné a vlastně i léty doložené.



PS: ještě jedna perlička. Led Zeppelin prý bývali v sedmdesátých létech označováni za TU největší kapelu světa. Konkurovat jim mohli snad jen Pink Floyd. Nevím přesně, čím se tento pojem měří, jestli počtem prodaných nosičů, či návštěvností koncertů, ale dle mého zároveň s nimi "soupeřili" ještě služebně o dost starší další giganti světového rocku - Rolling Stones. A právě ty já osobně (samozřejmě po Beatles) považuji za daleko obrovitánštější rockovou atrakci (cirkus) sedmdesátých let. Netvrdím, že kvalitnější.



reagovat

EasyRocker @ 28.01.2020 07:06:52 | #
K této čtveřici nemám co dodat - nakonec, i když tyhle žebříčky a výběry stojí vždy na subjektivním vnímání, budou pro mě vždy tak nějak těmi největšími. I když jim na paty šlape hodně konkurentů - Santana, Hendrix, The Who, Mayall. Zepelíni se zmocnili mé duše právě proto, že vůbec nezněli evropsky, ale skoro čistě americky. Na hammondový hardrock jsem moc nikdy a hodně hardrockových desek v posledním roce opustilo mou sbírku. Ne vše, ale hodně. LZ jsou mou kapelou právě proto, že bych řekl, že hardrockoví moc nebyli. Na jedničce je více blues, akustiky než pumelic jako úvodní nebo Communication Breakdown. Čistě HR je podle mě jen dvojka, jenže pak tam máte skvosty jako Ramble On. Taky inspirace Tolkienem je u mě vždy široce vítána. Ale od trojky ukázali LZ, co v nich je - každé album v podstatě jiné, zkusili snad všechno - reggae, funk, sambu, metalické šlupky, akustické balady, folk, na poslední kritizované desce skvostnou synthi perlu Carouselambra - kdo by měl odvahu něco takového udělat? Absolutně nekomerční muzika, žádné singly, a přesto neskutečné prodeje a popularita - jen um té magické čtyřky. Nemám co dodat.

steve @ 28.01.2020 07:14:56 | #
to EasyRocker:co z hardrocku jsi prodával, to by mě zajímalo? A proč? Zbláznil ses.

POsibr @ 28.01.2020 07:15:07 | #
Debut ako hrom, o tom bez debaty. Pred piatimi rokmi som dal 4*, ach, mladícka nerozvážnosť. Dnes už plný počet bez váhania. Energia a invencia, ktoré z tejto platne sálajú, sú neopísateľné, je to naozaj zážitok. Ako nesúčasník si ťažko viem predstaviť, ako to znelo v dobovom kontexte. Ale čosi mi hovorí, že to bola šleha.

Tebou vymenované kapely v poslednom odstavci určite patrili medzi hudobných velikánov (nielen) 70. rokov. Avšak debaty o "veľkosti" kapiel podľa mňa iba povedú ku diskusným žabomyším vojnám, za účasti niektorých miestnych stálic. Lebo toho neoslovilo toto, toho tamto a podobne, veď sa to tu v pravidelných intervaloch opakuje. Snáď sa mýlim. Radšej si iba užívať kvalitnú muziku.

Každopádne vďaka za pripomenutie! Aj som rozmýšľal, čo si dnes ráno vypočuť!

P.S: Babe I'm Gonna Leave You je aj jeden z mojich favoritov. Live z Danmarks Radio 1969 si počul? Nebudem sa to ani snažiť opísať, to treba vstrebávať všetkými možnými zmyslami: >> odkaz

ClassicRockLover @ 28.01.2020 07:31:43 | #
Pro mě odjakživa Led Zeppelin patří spolu s právě The Beatles a Rolling Stones do oné "svaté trojice" těch 3 nej kapel. Těžko je porovnávat mezi sebou (vlastně složitě se cokoliv porovnává), byť styčné body v jejich tvorbě a podobnosti by se jistě našly. Ale úžasné hudby je opravdu oceán, jak jsem i díky progboardu mohl zjistit (a který mi dopomohl objevit řadu skvělých nových kapel - děkuji -). K Zeppelin - první čtyři desky jsou napěchované fantastickou muzikou a patří do pokladnice rockové muziky (a další desky se nedá říct, že zaostávají, zvlášť Physical Graffiti rozhodně ne). Děkuji za super recenzi!

bullb @ 28.01.2020 07:32:33 | #
horyna vstúpil na mínové pole. Písať a hlavne počúvať L.Z. to chce odvahu. Asi tu nebude veľa diskutérov, keďže som registroval vzrušujúcu debatu o akejsi Metallica. :-)
Túto hudbu sme sali (pili hlavne lacné víno) s pubertálnymi rokmi. Niekto múdry povedal, že práve v týchto rokoch sa formujú životné postoje. Toľko stručné spomienky, z ktorých plynie len jedno:
Led Zeppelin boli a sú unikátom.
Vznikli ako hotová skupina z vynikajúcich hudobníkov.
Mali geniálneho manažéra.
atď ... nemá zmysel rozpisovať, načo toľko slov ...

Maličká reakcia na posledný odstavec (PS:) recenzenta. Spomínané kapely na rozdiel od Led Zeppelin sa hľadali a tápali, preto porovnávanie nemá význam.
Zeppelin boli od začiatku premyslený projekt. Absolútna hudba.

EasyRocker @ 28.01.2020 07:33:14 | #
steve: věci jako Nazareth, UFO, Scorpions - jak říkám, NE všechno a ne všechny desky, ale hammondovej hardrock mě nikdy moc nebral, zdaleka ne tolik, jako psychedelie, folk, kze kterýho vyrostli právě LZ. Proto bych je moc do hardrocku neřadil, jsou jím tak z 10%... můj názor.

northman @ 28.01.2020 08:16:50 | #
Recenze se mi líbí a souhlasím s textem, hráč na tabla v Black Mountain Side se jmenuje Viram Jasani, a ne Jasanis. Led Zeppelin poslouchám už přes šedesát let. V Dazed And Confused hrál Jimmy Page smyčcem na kytaru už s Yardbirds. K tomu poslednímu odstavci, "největší" nevím v jakém smyslu, rozhodně patřili spolu s Rolling Stones, Queen, Yes, Genesis, Pink Floyd k největším dinosaurům, hráli pouze ve velkých auditoriích, stadionech, nebyli klubová kapela, protože by se tam nevešli. Mám od nich rád všechno, včetně In Through The Out Door, které považuji hodně za nedoceněné. Díky za připomenutí.

northman @ 28.01.2020 08:32:00 | #
Omlouvám se přes padesát let, ne přes šedesát. Díky

steve @ 28.01.2020 08:32:20 | #
EasyRocker:Ufo přeci nejsou hammondový. A scorpions zase někdy pop. Ufo bych neprodal, starý rozhodně.

EasyRocker @ 28.01.2020 08:50:18 | #
steve: šmarjá, baví/nebaví - o ničem jiném hudba není. A nejen hudba - obrazy, sochy, filmy, knížky. Někdo vdolky, jinej holky.

EasyRocker @ 28.01.2020 09:25:43 | #
steve: a jasně, UFO nejsou hammondový, jen jsem psal, že jsem je prodal :-) Ale objektivně, ani v době, kdy jsem hardrock měl hodně rád, mě třeba Scorpions nesedli kvůli Meineho hlasu. UFO jsem docela dával, ale taky už mi teď extra neberou. Nechal jsem si jen Phenomenon.

steve @ 28.01.2020 09:30:36 | #
Chápu tě. Phenomenon je fenomenální a pro mě také další desky. Ale jak říkám, když to ty necítíš, nemá cenu se tím zdržovat.

pinkman @ 28.01.2020 09:39:29 | #
Zeppelini nás tehdy ohromili okamžitě. Desky jsme naháněli kde se dalo, ale odměna byla ta nejsladší možná. Plant byl idol nejen pro ženský, ale i pro nás chlapy. Nechápali jsme, jak někdo může zpívat tak božsky. Jeho přestupy v různých polohách jsou nenapodobitelné.
K poslednímu odstavci. Beatles bych do toho nemíchal. Jejich doba končila a nastupoval skutečně tvrdý rock, ne rocknroll. Rolling Stones beru jako mediálně známější a v Anglii podporovanější subjekt. Led Zeppelin vydělávali hlavně v Americe. Jejich návštěvnost trumfovala i Stones.

EasyRocker @ 28.01.2020 09:47:06 | #
steve: já jsem hodně na ten folk/bluesovej základ i na psychedelii, proto mě právě tak zasáhli i LZ, že ty žánry právě hodně překračovali, nedělali si s nimi hlavu:-) Ale třeba o víkendu jsem si dal Párply a Whitesnake a docela dobře mi to sedlo.

steve @ 28.01.2020 10:01:07 | #
A který desky od obou, tak schválně.....

EasyRocker @ 28.01.2020 10:09:38 | #
Od Párplů Machine Head až po Come Taste..., Whitesnake od Come an´ Get It až po Slip... :-), skoro celý 80ky

steve @ 28.01.2020 10:13:59 | #
Tak zvlášť u těch Whitesnake bych některé slabší kusy našel. To tě obdivuju, žes to přežil:)

Jarda P @ 28.01.2020 11:58:56 | #
V mém okolí jsme se z kraje 70. let dělili na zeppelínovce a párplovce, já jsem patřil spíš k těm druhým, LZ jsem řadil na 2. místo. Přece jen mám radši rock s klávesama. Po prvních 5 albech šla kvalita LZ dolů, což u DP neplatilo (aspoň u mně).Vzhledem k tomu, že už pak Page nic kloudného nevymyslel, byl by zánik LZ pravděpodobný i bez smrti Bonhama.

Martin H @ 28.01.2020 15:51:14 | #
Led Zeppelin byli největší. Dá se s tím nesouhlasit, dá se o tom polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

dolycentrum @ 28.01.2020 16:01:08 | #
to northam...Led Zep je u mna absolutne TOP a nalezita cast je aj zastupena v archive. Spominas ,ze nie su klubova kapela...nuz ako klubova kapela zacinali a mali zjazdene snad vsetky rockove kluby v Anglicku,ked ich Peter Grant importoval do USA na stadiony.Dokazali strhnut obecenstvo svojou zivelnostou a dynamikou.V Anglicku mali problem s kritikou a to boli uz v USA legendami a vypredavali obrovske stadiony.Boli prezentovani ako najhlucnejsia skupina na svete.Ako najvacsia kapela boli oznaceni vyznamom, novatorskym pristupom a agresivitou.Do klubov sa vratili opat na odporucanie managera Granta a to mali na konte uz niekolko platni a to Anglicka kritika ich stale nechcela respektovat.Dokonca Page uvazoval o nahrade za Planta. Snad len nieco malo z ich historie...

northman @ 28.01.2020 16:39:35 | #
dolycentrum: zdravím, to vím velmi dobře, že začínali jako klubová kapela. Nejlepší byl jsjich koncert někde v Angli, kde jim pořadatelé vymezil čas produkce, vystupovali na nějakém otáčivém jevišti, koncert samozřejmě přesáhl vymezenou dobu a tak dohrávali v zákulisí. :-).

stargazer @ 28.01.2020 18:20:44 | #
How Many More Times si musím pustit hned jak to pujde přes YouTube. Pro mě nej.. song z alba.
Jinak LZ I. patří bez diskuzí mezi nejlepší debut alba všech dob, stejně jako Pearl Jam - Ten, nebo Van Halen I. nebo Mahavishnu Orchestra - Inner Moutain Flame atd...

horyna @ 30.01.2020 06:33:47 | #
Všem přispěvatelům velké díky za jejich zajímavé podněty z různých stran názorového spektra.

Petr_70 @ 30.01.2020 10:03:29 | #
EasyRocker: No vidíš.. a zrovna Párpli jsou hammondový hardrock jako žádný jiný! To jsou paradoxy.. :D
Jinak souhlasím s Jardou P. Ty Párpli mám mnohem raději, bez těch kláves to prostě nějak není ono. Navíc se jim podařil comeback jako hrom, což LZ nedokázali.

EasyRocker @ 30.01.2020 10:10:19 | #
Tak oni dokázali s pouhými osmi řadovkami to, co řada kapel ani za celou kariéru. Je to spíš dítě Jimmyho Page a taky on by hlavně chtěl, ale Robert Plant se spíš soustředí na sebe, asi tuší, že už by to nebylo ono a nechce už být pod tak šíleným tlakem. U mě jsou největší nejen pro své umění, ale právě proto, že dokázali, říct prostě konec a až na tu show na památku Ahmeta Erteguna to dodrželi. Ono Bonza jsi i velmi těžko nahradit, i když jeho syn se hodně potatil. Ale podvědomě asi cítí, že už je to pryč - svoje řekli.

northman @ 30.01.2020 10:37:02 | #
Každý má na tvorbu Led Zeppelin i Deep Purple svůj pohled. Mně se tehdy líbili obě kapely,u Led Zeppelin mi to vydrželo, ale Deep Purple u mě skončili s In Rock. Reunion Perfect Strangers se mi moc nelíbí, dokonce si myslím, že tam Blackmore Page kopíruje, hlavně tím orientálním kašmírovským zvukem v titulní skladbě. Ukončení činnosti Led Zeppelin chápu stejně jako rozchod Beatles, bez Bonhama by to už nebylo ono.

dan @ 30.01.2020 10:56:26 | #
Skončit s kapelou když ještě ani nezačala pořádně tvořit a první úspěchy se začali teprve dostavovat, do smrti nepochopím. In Rock bylo první solidní album, které následovalo dalších asi patnáct ještě mnohem vybroušenějších skvostů. Northmane svoji předpojatostí a nechutí akceptovat kapelu v dalším a dalším stadium vývoje, se připravuješ o moře zážitků. Povol člověče.

EasyRocker @ 30.01.2020 11:35:03 | #
Myslím, že tu bylo dostatečně mnohokrát řečeno, že celá lidská existence, nejen hudba, se odvíjí od líbí/nelíbí, a i to samozřejmě podléhá proměnám v čase. Já už neposlouchám tak půlku z toho co před 15 roky, a za 15 let to může být zase tak. Nějaké zoufalé výkřiky, provolávání, hudrování svědčí jen o nedostatku nadhledu a lpění si na tom svém, a běda, když někdo lpí na něčem jiném. Když lidi přestanou všechno brát tak smrtelně vážně, uleví se jim.

northman @ 30.01.2020 12:59:46 | #
dan: zdravím, myslím, že ti odpověděl EasyRocker. Před padesáti lety jsem poslouchal kde, co včetně těch Deep Purple. Do dnešních dnů mi vydrželi Led Zeppelin, ale Deep Purple už ne. Mám radši jinou muziku.

yngwie3 @ 30.01.2020 13:11:25 | #
Deklarovať akúkoľvek podobnosť medzi Perfect Strangers a Kashmir, hrou a soundom Ritchieho Blackmorea a Jimmyho Pagea, je úplne scestné ...
Zatiaľ čo Kashmir je zjavne zameraný na súzvuk rocku a orientálnej hudby, Perfect Strangers je čistý rock ...

Ak niekto počuje v Perfect Strangers kopírovanie orientálneho kašmírovského zvuku, je to jeho problém ... ak ho k tomu tvrdeniu vedie fakt, že v čase od 04,15 až do záveru skladby hrá tak trocha v pozadí Jon Lord klávesové vyhrávky, ktoré znejú jemne orientálne, je to taktiež jeho problém ... ale Ritchie nikoho nekopíruje, lebo je sám štýlotvorným gitaristom ...

Btw ... v skladbe Kashmir používa Jimmy ladenie D, A, D, G, A, D, tzv. keltské ladenie a v Perfect Strangers má Ritchie štandartné ladenie E, A, D, G, H, E ...
Jimmy používal Reverb, Phaser a Full Throttle Distortion ...
Ritchie používal Distortion, Future Delay, Open Hall Reverb ale hlavne kotúčový magnetofón AIWA TP-1011, ktorý mu zabezpečoval jeho nezameniteľný sound ...
A ak k tomu pridáme fakt, že Jimmy hral na gitaru Danelectro 3021 a Ritchie na Fender Stratocaster, čo sú zvukove veľmi odlišné nástroje, záver už si môže každý urobiť sám ...

dan @ 30.01.2020 13:12:35 | #
northmane a jakou máš teď rád hudbu, třeba se chytnu za nos?

northman @ 30.01.2020 13:24:58 | #
dan: z těch starejch přetrvává Frank Zappa, Velvet Underground, Captain Beefheart, Doors, Led Zeppelin, Patti Smith, Residents, Faust, Magma, Gong a z těch novějších Thinking Plague, Art Zoyd, Univers Zero, Sonic Youth, Swans, Nirvana, Alice In Chains, VDGG, King Crimson, White Stripes, to je tak zlomek.

northman @ 30.01.2020 14:12:21 | #
dan: nevím proč by ses měl chytat za nos, každej si může poslouchat co chce. Co se líbí jednomu nemusí se líbit druhému.

Petr_70 @ 30.01.2020 18:17:08 | #
Tentokrát musím s yngwiem zcela souhlasit. Tvrzení, že Perfect Strangers je vybraný Kashmir mi přijde stejný nesmysl jako tvrzení, že Budapest od Jethro Tull jsou Dire Straits.
Ale pokud to tak někdo slyší, proč ne.. je to jeho svaté právo.

dan @ 30.01.2020 18:39:19 | #
S tím nosem to nebylo myšleno pejorativně. Ale tak, že něco z toho třeba poslouchám taky. Třeba Doors, LZ, VDGG a King Crimson. Takže žádné extrémy.

merhaut @ 30.01.2020 18:52:23 | #
"Kashmirovskou orientální vlnku", jak tomu pracovně říkám a občas ve svém písání používám, vnímám jak v Perfect Stranger, tak i ve Stargazer anebo Innuendu. Jde o pocit, náladu, ne o konkrétní stejnosled akordů či not.

Blackmore měl prý pravit něco o snaze vytvořit v Perfect Stranger určitý ekvivalent Kashmiru. Zkusím dohledat.

VaclavV @ 30.01.2020 19:13:05 | #
Souhlas. Pocitově v PS Kashmir taky cítím. Ale nevidím na tom nic špatného...

northman @ 31.01.2020 03:51:56 | #
Jimmy Page použil ten orientální sound v Kashmiru v roce 1975 a Blackmoreovi se to zalíbilo a podobně zahrál na Stargazer o rok později a za deset let na Perfect Strangers, opičil se, jestli to mělo jiný sled akordů, jiné ladění, jiné efekty je mi celkem putna, ten sound je podobnej a Jimmy Page byl první kdo to začal používat a už vůbec nic to nemění na tom, že Kashmir se mi líbí a to co udělal Blackmore ne. Jak napsal EasyRocker je to o tom líbí /nelíbí.

EasyRocker @ 31.01.2020 06:04:53 | #
Jj, je tam podobná melodie, takže to dává podobnej pocit, náladu. Krádež bych v tom neviděl, spíš si Ritchie chtěl udělat vlastní derivát. Rock je vybrakovanej, všechno už někdo vymyslel a použil. A někdy i 10x, jak se ukazuje.

Jarda P @ 31.01.2020 06:34:10 | #
Kdyby se měli tvůrci oprostit od všech vlivů, už by nikdy nikdo nic nestvořil, protože už bylo vše vymyšleno a nahráno.
Přirovnávat Stargazek ke Kashmiru mi přijde padlé na hlavu.

25.06.2015 Martin H | #

V průběhu roku 1968 nastala situace, která znamenala konec důležité anglické skupiny The Yardbirds. Tu postupně opustili všichni členové až na kytaristu Jimmyho Page, který musel nějak řešit nasmlouvané skandinávské turné. Obrátil se na baskytaristu a hráče na klávesové nástroje Johna Paula Jonese, který na jeho nabídku kývnul. K těmto dvěma zkušeným studiovým hudebníkům se přidali do té doby nepříliš známí členové skupiny Band Of Joy, zpěvák Robert Plant a bubeník John Bonham. Tato čtveřice krátce působila pod názvem The New Yardbirds, aby velmi brzy zvolila údernější označení – Led Zeppelin. Zbytek už je rocková historie.

Čtveřice velice brzy zjistila, že si rozumí jak hudebně, tak i lidsky. Jakmile získali šikovného manažera Petera Granta, zamířili do studia, aby své hudební představy uchovali natrvalo. V lednu roku 1969 spatřilo světlo světa album s hořící vzducholodí Hindenburg na obalu. Základem jejich hudby se stává samozřejmě blues, ovšem hrané tak hlasitě a agresívně, až se ta původní bluesová podstata mnohdy vytrácí a je nahrazována hardrockovou ostrostí a břitkostí. Skladby na albu mají mohutný, mnohdy až orchestrální zvuk. Hned první skladba, Good Times Bad Times, je neskutečná, ohromně vzrušující jízda. Lepší začátek si posluchač nemůže přát. Následující píseň Babe I'm Gonna Leave You prověří pěvecké kvality Roberta Planta. Nádherná balada se střídavými erupcemi bicích a kytary. Blues Willie Dixona You Shook Me hrál ve své době kdekdo a píseň se stala skvělou příležitostí k tomu, aby se jednotliví členové skupiny předvedli a ukázali, kde jsou jejich hudební kořeny. Pak přijde skladba, kterou Page hrával již s Yardbirds, totiž Dazed and Confused. Jeho hra smyčcem na kytaru vytváří magickou náladu, která je vzápětí rozbita Bonhamovou baterií bicích. Plant vede s kytarou rovnocenný dialog, jenž chvílemi přerůstá v hudební orgasmus. Chvílemi mám pocit, že to celé drží pohromadě jen díky Jonesově baskytaře. Poté je načase, aby si posluchač odpočinul při kousku Your Time Is Gonna Come, který zvolna přejde v křehkou instrumentální věcičku Black Mountain Side, ve které se předvede na akustickou kytaru Jimmy Page doprovázený na tabla. Jakoby si zbytek kapely potřeboval odpočinout před další peckou Communication Breakdown. Ta se hrne nezadržitelně vpřed jako dobře promazaný stroj. Ukázka, jak má vypadat a hlavně znít hard rock. A opět se loví v dílně Willie Dixona, tentokrát to je blues I Can't Quit You Baby, ve kterém Page vystřihne jedno ze svých mnoha nezapomenutelných sól. Závěrečná kompozice How Many More Times opět ukazuje dokonalou souhru všech čtyř hudebníků a podobně jako Dazed and Confused se vymyká žánrovému zařazení.

Myslím, že v historii rockové hudby je málo takových debutů, které měly určující vliv na daný žánr. První album Led Zeppelin k nim můžeme bez obav přiřadit. Vzducholoď úspěšně vzlétla.

reagovat

zdenek2512 @ 25.06.2015 13:54:45 | #
Martine, skvěle napsané,cítím to úplně stejně. Tahle deska byla první album od Led Zeppelin, které jsem si tehdy počátkem sedmdesátých let nahrál, od té doby patří k mým nejoblíbenějším deskám. Dazed & Confused s Jimmyho sólem se smyčcem a skluzy v How Many More Times jsou okamžiky kdy mi naskakuje husí kůže. Led Zeppelin jsou pro mě nejlepšími interprety tvrdého rocku s nádechem blues a hned po Beatles nejslavnější kapela.

yngwie3 @ 26.06.2015 10:26:20 | #
Ja teda neviem, ale ako si mám vysvetliť toto:


1/ zdenek2512 @ 25.06.2015 15:54:45
Led Zeppelin jsou pro mě nejlepšími interprety tvrdého rocku s nádechem blues a hned po Beatles nejslavnější kapela.


2/ zdenek2512 @ 21.01.2015 11:31:08
Led Zeppelin mám hodně rád, ale byli pouze pokračování Yardbirds, daný žánr definovali Cream a Jimi Hendrix.


Vidím v tom dosť veľký rozpor ... ale možno sa mýlim ...

luk63 @ 26.06.2015 10:43:58 | #
Já v těch dvou vyjádřeních rozpor nevnímám. Mohlo by to znít i takto: Led Zeppelin byli pouze pokračování Yardbirds. I tak jsou pro mě nejlepšími interprety tvrdého rocku s nádechem blues, i když daný žánr před nimi definovali už Cream a Jimi Hendrix. Mám je hodně rád a vnímám je jako, hned po Beatles, nejslavnější kapelu. Ale třeba ti to Zdeněk2512 vysvětlí jinak... :-)

yngwie3 @ 26.06.2015 10:53:16 | #
Mýlil som ... ďakujem za vysvetlenie ...

itchycoo @ 16.03.2018 07:09:33 | #
A opět příklad, kterak "náš kradák" Page načerpal svoji invenci u jiných.

Navrhuji moderátorům opravit a uvést korektně autorství skladby Dazed And Confused na všech místech Progboardu, kde se vyskytuje její název v popisu alb.

The Yardbirds a Led Zeppelin ji ukradli Jakeovi Holmesovi (vyšla na jeho LP desce The Above Ground Sound Of Jake Holmes).

Listuji čerstvým číslem UNI magazínu (3/18) a na straně 31 se píše: ""... podle Holmese (rozuměj, Dazed And Confused) nevypráví o špatném tripu, nýbrž o nepovedené milostné aféře."

A dále se v textu Michala Bystrova píše "... po letech Jake napsal Jimmymu, zda by mu nechtěl odevzdat část tantiém. Legenda nereagovala. V roce 2010 dal Holmes kapelu k soudu. A vyhrál - od té doby musejí Led Zeppelin u této písně uvádět jeho jméno."

Voytus @ 16.03.2018 07:50:49 | #
itchycoo: On z toho Page ale stejně vybruslil po svém: Na nových reedicích je uvedeno stále "Page" s dodatkem "inspired by Jake Holmes". Nicméně, doplnit to tam můžu.

itchycoo @ 16.03.2018 07:59:06 | #
@Voytus
Díky, pokud to není moc práce, bylo by to korektní.

Page je "klasickej píčus"! Určitě žádná inspirace, ale prachsprostá krádež (nikoliv naposledy, že).

Bystrov v předmětném článku uvádí "... Už tehdy (balada Dazed And Confused) nesla všechny rysy pozdějších verzí Yardbirds a Led Zeppelin, včetně basové linky, přízračné atmosféry a paranoidního textu..."!

adam @ 16.03.2018 09:26:48 | #
Je to tam inspired by Jack Holmes lebo sa tak dohodli na sude.
A to ze Zeppelini su najvacsi vykradaci spolu s Deep Purple bolo zname uz vtedy ale prachy su prachy....

itchycoo @ 16.03.2018 10:01:41 | #
Page jeho plagiátorské hřích dohnaly i v případě Stairway to Heaven (obšlehnuto od Spirit, resp. Randyho Californii), hudby k Bring It On Home a textu z písně You Need Love v Whole Lotta Love (zcizeno Williemu Dixonovi).

Za ta léta si ale vydělal tolik, že ho šikovní právnící ze všeho "vysekali" na mimosoudní dohody - a tak si někteří naivové stále myslí, jakej to byl skladatel.

Přitom, Jimmy si chrání hudební archívy Led Zepp jako ostříž a nemilosrdně nechává smazat veškeré nevydané koncertní nahrávky z fanouškovských webů... to jsou k smíchu!

Petr_70 @ 30.01.2020 18:10:28 | #
Tentokrát musím s yngwiem zcela souhlasit. Tvrzení, že Perfect Strangers je vybraný Kashmir mi přijde stejný nesmysl jako tvrzení, že Budapest od Jethro Tull jsou Dire Straits.
Ale pokud to tak někdo slyší, proč ne.. je to jeho svaté právo.

19.01.2015 POsibr | #

Druhá polovica 60.-tých rokov minulého storočia - psychedelický rock je po dosiahnutí svojho vrcholu už na ústupe, resp. sa začína objavovať, dá sa povedať, jeho sofistikovanejšia podoba, ktorou je prog rock; blues rock naberá tvrdšie kontúry a začína sa stierať hranica medzi ním a tvrdším rockom. A práve v dejinách rockovej hudby je toto obdobie mimoriadne plodné a dôležité, heavy metal nadobúda pomerne jasné obrysy, profiluje sa rola gitaristu ako ťažiskového hráča v rockovej skupine. Na svojom prvom turné, ešte ako The (New) Yardbirds, je štvorica hudobných a rockových individualít. Čoskoro sa zatvárajú do štúdia a už pod novým názvom, ktorý čoskoro dobyje svet, vydávajú rovnomenný debut – Led Zeppelin.

GOOD TIMES BAD TIMES – skladba nielenže dôstojne otvára album, pri jej počúvaní si človek musí uvedomiť s čím, s kým má dočinenia. Šikovná výkladná skriňa skupiny, nikto sa nestratí, najviac mi v nej rezonujú gitara – Page, a bicie – Bonham.

BABE I'M GONNA LEAVE YOU – balada, z gitarového folk rocku dopĺňaného bluesovým servírovaním od Planta sa vykľuje hardrockový „duel“ medzi gitaristom a bubeníkom a tieto pasáže sa plynulo prelínajú v celej dĺžke skladby. Zo Zeppelinovských balád mi najviac imponuje Plantov vokál práve v tejto (snáď ešte Since I've Been Loving You...)

YOU SHOOK ME – pôvodným interpretom je Muddy Waters, verzia od Led Zeppelin je charakteristická tým stieraním sa hraníc medzi blues rockom a trebárs hard rockom, čo som spomínal v úvode. Inštrumentálna časť – gitara a najmä premiéra tichého mága skupiny J. P. Jonesa na organe je fantastická. Plant sa predvádza aj hrou na ústnej harmonike, nenapodobniteľná rytmická zložka v podobe Bonhamovho bubnovania je dezertom.

DAZED AND CONFUSED – neviem, či viem byť objektívny keď spomínam túto skladbu, ktorá má na albume u mňa výsostné miesto a patrí medzi moje najobľúbenejšie od skupiny vôbec. Basová gitara, ktorej tóny si človek po počutí bude vedieť vybaviť aj o polnoci u mňa patria k obľúbeným od Jonesa. Pageova rýchlohra, wah-wah a hra so slákom sú nezabudnuteľné, rovnako ako Bonhamovo bubnovanie, pri ktorom dodnes mávam pocit, že mal akosi viacej rúk ako iní bubeníci. Plant do toho spieva, plače, kvíli, vzdychá, a že to tam pasuje o tom ani nemusím.

YOUR TIME IS GONNA COME – melódiou jedna z najveselších, optimistickejších skladieb od skupiny. Nemôžem si pomôcť, keď počujem organ J. P. Jonesa automaticky si predstavujem gospel a vytrháva ma z toho len Bonhamove vytrvalé tuc, tuc, tuc, tuc. Voľajako mi to do koloritu LZ nepasuje, nie je to však zlé počúvanie.

BLACK MOUNTAIN SIDE – ak mi k skupine nesedí predošlá skladba, tak táto už vôbec. V žiadnom prípade nie je zlá, no indický rock a zvuky sitary (aj keď tam žiadna nie je) mi k rockovej explózii akosi nesedia. Ostáva mi len konštatovať, že to je pre mňa jeden z nepochopených prejavov Pageovej skladateľskej geniality...

COMMUNICATION BREAKDOWN – a naspäť do vyjazdených koľají, rýchle, dynamické, rokrenrolové... Skladba začne a skončí ani to človek nečaká a pre mňa to je jedna z tých skladieb kde pekne počuť aké sú členovia skupiny individuality no zároveň ako krásne to spolu vedia zahrať.

I CAN'T QUIT YOU BABY – blues rock, ktorý je skôr blues, ako by bol rockom. Page ukáže, že je správny bluesman (to sólo...), toto sú akísi tvrdší Yardbirds, tu s viac pasujúcim, Plantovým vokálom.

HOW MANY MORE TIMES – ďalšia kompozične nepredvídateľná chuťovka akou je napríklad Dazed and Confused. Striedanie (rockových) žánrov a nálad, opäť (aj) sláková gitara, opäť nezabudnuteľná basa a Bonham-chobotnica. Trošku mi to viacej inklinuje ku „klasickému“ rocku/blues rocku, zatiaľčo v Dazed cítim výraznejšie podfarbenie psychedéliou. Samozrejme je rovnako fajn, ako prvá menovaná, tú mám však o čosi radšej.
reagovat

Jardo @ 21.01.2015 06:34:11 | #
Nesmrteľný album, esencia umenia zvaného hudba. Čo viac dodať.

Súhlasím, že bluesrock a hardrock patria k sebe - počuť to tu ukážkovo.
Vďaka za fajn čítanie.

Progjar @ 21.01.2015 08:07:41 | #
Pri pohľade na rok vydania, to musel byť vtedy totálny šok. Veď len 7 rokov predtým prišli Beatles s popevkom Love Me Do. A teraz toto?

Geniálne!

P.S. Najnovšie mám Jimmyho remastre 2014. Ako to slušne napísať - orgazmus? Ženy máte smolu, toto je viac!

Le Fantak @ 21.01.2015 08:19:06 | #
Proč zrovna takový šok? Neříkám, že to ve své době nebyla moderní hudba, ale jmenujme třeba Jimiho Hendrixe, Cream, The Allman Brothers Band - všechny tyhle skupiny už v té době vydávaly, takže o žádnou ojedinělou práci nešlo. Z roku 69 mě mnohem víc překvapují desky jako In The Court Of The Crimson King nebo Tommy.

vmagistr @ 21.01.2015 09:13:20 | #
Le Fantak: Každý na někoho navazuje. Hendrix a Cream podle mě rodící se hard rock hodně silně ovlivnili (a přidal bych k tomu ještě Vanilla Fudge), ale Led Zeppelin tu rockovou evoluci dokázali hned svým prvním albem posunout zase o kousek dál.

P.S.: Allman Brothers Band své debutové LP vydali až cca 10 měsíců po zeppelinovské jedničce.

Petr_70 @ 21.01.2015 09:23:28 | #
Le Fantak:
Kromě tebou jmenovaných "69" bych tam určitě zařadil Hot Rats Franka Zappy...
Jinak debut LZ byl myslím i v době vzniku hodně srovnáván s první sólovkou Jeffa Becka Truth. I mezi příznivci vznikly dva tábory, kterýže debut je lepší... :)

zdenek2512 @ 21.01.2015 10:31:08 | #
K těm deskám, které způsobily šok v těch letech rozhodně patří první dvě alba Velvet Underground z let 1967 a 68 ( White Light White Heat a debutové album s Nico), album United States Of America z roku 1968, první alba Mothers Of Invention (Freak Out, Absolutely Free), Strictly Personal a Trout Mask Replica od Captain Beefhearta a v neposlední řadě první tři studiové desky Pink Floyd. Led Zeppelin mám hodně rád, ale byli pouze pokračování Yardbirds, daný žánr definovali Cream a Jimi Hendrix. Led Zeppelin byli v té době v rocku taková paralela České filharmonii v oblasti artificiální hudby

adam @ 21.01.2015 10:49:49 | #
by som v tom roku vypichol asi in a silent way od milesa davisa ako velky zlom a tiez asi i Uncle Meat od zappu

Voytus @ 21.01.2015 11:20:13 | #
Black Mountain Side je adaptací staré anglické lidové písně Black Waterside, kterou Page převzal od Berta Jansche, člena jazz-folkové skupiny Pentangle. Tedy žádná Indie. Page jen přidal tabla, což tu Indii může připomínat, ale píseň má kořeny v Anglii >> odkaz

POsibr @ 21.01.2015 12:18:26 | #
Voytus: dik za reakciu, v niecom ta vsak musim poopravit. :) Blackwaterside je pôvodom irska, nie anglicka ludovka a ano Page sa inspiroval Janschom pri BMS, ale sam priznal, ze sa snazil o indicky zvuk, resp. ladenim gitary napodobnit zvuk sitary (tabla to len pekne dokresluju, ten orientalno/dalekovychodny motiv). snazil som sa najst nejaky dokaz aby som to podlozil nuz:

Jimmy Page was in the studio recording with Al Stewart when they discussed Bert Jansch’s version of “Blackwaterside”. Page learned to play the song with on “open” tuning (DADGAD). Jimmy Page later said, ” I used to call DADGAD my C.I.A tuning–Celtic-Indian-Arabic – because that’s what it was.”

Page rozhodne nebol prvy, ktory sa tieto motivy snazil zakomponovat do skladieb, spomeniem napr. Harrisona a Norwegian Wood, The Who, ci spoza oceanu The Doors.

Voytus @ 21.01.2015 13:22:33 | #
Tak to díky za upřesnění. DADGAD je v irské hudbě vcelku časté ladění, Jansch to hraje v dropped D. Sám se na tu věc dlouho chystám, možná zkusím i ten DADGAD - Kashmir je také v tomhle ladění a hraje se velmi snadno. Zkoušel jsem řadu těchto otevřených ladění, ale kdo má pořád přelaďovat kytaru :-).

Voytus @ 21.01.2015 14:02:18 | #
Další zajímavou fůzí východní a západní hudby jsou Devil's Anvil >> odkaz
A třeba doplnit, že jedním z prvních propagátorů indické hudby na západě byl Yehudi Menuhin, který natočil i několik alb s Ravi Shankarem >> odkaz

gunslinger @ 21.01.2015 14:44:37 | #
Voytus dadgad je skvelé ladenie... zopár nádherných skladieb nahral v tomto ladení aj Rory Gallagher.

adam @ 21.01.2015 14:48:14 | #
ja mam jednu gitaru ladenu normalne a jednu na dadgad a netreba furt preladovat. :-)

Voytus @ 21.01.2015 14:59:06 | #
Však je Gallagher další z Irů. S jednou partou hrajeme irské lidovky, docela se to mezi lidmi chytlo - ale zatím se držím standartního ladění, ono to bohatě stačí. Za to neznám snad nic lepšího, než hrát blues v otevřeném G.

gunslinger @ 21.01.2015 14:59:56 | #
adam hej.. na intráku máme 2 gitary jedna je moja kde preladujem dadgad a otvorené d, čo je iba preladenie tretej struny zdola s g na f* a spolubývajúci má bežné ebgdae.

Jardo @ 21.01.2015 16:01:04 | #
Za rok 1969 pridám ešte moje srdcovky - obidva albumy Colossea, legendárnu a nenahraditeľnú Janis Joplin a predovšetkým veľdielo menom Ssssh s neprekonateľným Alvinom.

Voytus @ 21.01.2015 16:18:58 | #
gunslinger: Na otevřené D toho musíš podladit víc, jináč dosáhneš maximálně D6/9 (leda, že bys sundaval éčka) ;-).
Taky mám těch nástrojů víc, ale všechno to s sebou tahat. Víceméně si vystačím se základním, ovšem hlavně díky studii Nicka Drakea před nějakým časem jsem se naučil tyhle vylomeniny přelaďovat hodně rychle. U Page je ještě zajímavé ladění v Rain Song - DGCGCD, je tam pak velmi jednoduchý prstoklad (ve standartním to nedám, na to nemám prsty :-)).

Voytus @ 21.01.2015 16:20:16 | #
Gunslinger: Sorry, teď jsem si to přečetl znova a pořádně, první část komentu beru zpět :-).

15.07.2014 Akana | #

Musel to být opojný pocit, když ti čtyři ve studiu sledovali, co jim roste pod rukama, a stejně takový šok pro posluchače, kteří poprvé vložili placku s Hindenburgovým doutníkem na gramofon a podlehli té dosud neslýchané těžkotonážní masáži. Tohle bylo opravdu něco zbrusu nového, ale přitom dostatečně povědomého a fungujícího, aby si to okamžitě našlo zástupy uhranutých fanoušků. Význam slůvka rock nezvratně posunul své těžiště (pravda, Led Zeppelin nebyli jediní, kdo se o to zasloužil) směrem k drsnějším, tvrdším texturám.

Blues jako pralátka určená ke zpracování je jasný základ, ale fantastické tvůrčí propojení čtveřice muzikantů ho rozvíjí dosud netušenými a vzrušujícími směry. Dodnes z toho naskakuje husí kůže. Jimmy Page doluje z kytary ultimátní riffy, novátorská sóla i abstraktní halucinace. Zpěv Roberta Planta zřetelně koření v blues, ale vynalézá úplně nové polohy, které se brzy stanou vzorem pro všechny budoucí hardrockové a metalové "ječáky". Úder Johna Bonhama se stal pověstným, takového prolnutí razance a lehkosti před ním ještě nikdo nedosáhl. John Paul Jones, naoko trochu zastrčený (protože neexhibující), je tím jediným, kdo to všechno mohl pospojovat svými mazanými basovými linkami. Ale teprve všichni dohromady se mohli stát neopakovatelnou supernovou, která navždy změnila tvář rockového univerza.

Přestože album vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu a v témže roce, kdy se Led Zeppelin dali dohromady, slyšíme z něho hotovou kapelu s jasnou vizí a dechberoucím zápalem. Dva bluesové covery (obě od Willieho Dixona) sice napovídají, že vlastního repertoáru ještě nebyl dostatek, ale oba si Led Zeppelin podávají nejen znalecky a procítěně, ale i s vlastní rozpínavou fantazií, která třeba You Shook Me mění v psychedelicky rozmáznutý trip. Nesmiřitelnými riffy v písních Good Times Bad Times, Dazed and Confused nebo Communication Breakdown pánové právě porodili hardrock jako žánr, ale spíš jen tak mimochodem, na cestě k rockovému Absolutnu.

S jistotou a stoprocentním výsledkem se vrhají do epických kompozic (Babe, I'm Gonna Leave You, kde už vykukují i folkové inspirace, How Many More Times), u kterých přes jejich promyšlenou strukturu ani na vteřinu nepochybujeme, že je to pořád rock'n'roll a ne ušlechtilá nuda. Dvojnásob to platí o valícím se monstru jménem Dazed and Confused, vrcholném to číslu alba. Malinko nevýraznější se mi jeví jen Your Time Is Gonna Come s trochu obyčejnou refrénovou halekačkou, ale to je jen malé škobrtnutí v jinak pro rockovou historii naprosto zásadní erupci originality, vášně a ojedinělé souhry talentů. A ke všemu je to jen první kapitola.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

28.06.2013 EasyRocker | #

Je jednoduše nemožné nenabídnout pohled také na kapelu, která se pro mě v rocku stala č. 1 - legendární Led Zeppelin. Rozhodl jsem se, že večer provedu exkurs první trojicí alb mýtické trojice...

"Good Times, Bad Times" je razantní nástup za užití razantních riffů a tvrdých Bonhamových úderů, který se stal hitem již v době vydání. Následuje procítěné podání tradicionálu "Babe I´m Gonna Leave You", který se z komorní akustické polohy s perfektní gradací mění v rockovou bouři a prochází několika podobnými změnami nálad... Plant představuje již hotový projev blues/rockového frázování a já jsem na kolenou. Pamatuju si, že již před léty, když jsem album slyšel poprvé, na mě mocně zapůsobila právě tato skladba... "You Shook Me" není nutno představovat - bluesový standard, který má v podání LedZep přece jen těžší podobu než např. předvedl o rok dříve na debutovém albu Jeff Beck. Kapela ctí tradici žánru a přesto Page dostává vedle hammondek prostor k ostré kytarové zvukomalbě, když se tónově "přestřeluje" s Plantem... "Dazed and Confused" je velmi známou skladbou a představuje těžkopádné, psychedelické podání bluesrocku kapely, které se v koncertním podání natáhlo na dvacet i více minut trvající kolos. Nálada ústředního motivu je těžká, bezútěšná, i když se skladba rozbíhá i do rychlejších temp. Oproti tomu je "Your Time Is Gonna Come" téměř pravým opakem - zpěvná, melodická píseň, sázející na "stadionový" refrén. "Black Mountain Side" je citlivou ukázkou Pageovy práce s akustickou kytarou a perkusemi zvýrazněné rytmiky. "Communication Breakdown" je rychlou, razantní hitovkou, oproti skladbě úvodní ještě přidávající na tempu. Znovu oproti předchozí skladbě neuvěřitelně razantní proměna a doslova facka do tváře... S "I Can´t Quit You Baby" přichází další těžký bluesový motiv, kde kapela nikterak nevybočuje ze žánrových mantinelů a hlavní slovo si bere jednoznačně Page. "How Many More Times" je závěrečný, více než osmiminutový monolit, kde obdobně jako v "Dazed and Confused" objevují psychedelické vložky, i když finále je rychlejší a razantnější... Obdobně jako v těchto dvou skladbách experimentovali na své prvotině také Black Sabbath... Jednička LedZep je jednozačně na pět hvězd, protože jejich vstup do světa rockové elity byl skutečně razantní, čtyři dávám v rámci tvorby a s vědomím existence skvostů jako III, IV, Houses of the Holy či Presence...
reagovat

10.04.2012 Petr Gratias | #

První (eponymní) studiové albu legendárních Led Zeppelin vnímám jako skutečně mimořádný hudební nástup, který v širším slova smyslu předjímá novou dobu, novou hudbu a nové vnímání hudby. Určitě si Jimmy Page a lidé, kterými se obklopil nemysleli, že by nějakým progresivním způsobem měli změnit svět hudby… Myslím, že pracovali se svými nejlepšími hudebními principy a postoji ve snaze docílit obecného uznání. Page, otráven z vývoje rozpadajících se Yardbirds a rozezlen nad neplněnými smluvními závazky chtěl svými přirozenými ambicemi dokázat, že vystoupí ze stínu Yardbirds a že je schopen postavit novou kapelu, která bude stát na betonových základech. Měl šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů a tak zde máme možnost posoudit vzájemnou kooperaci v tom nejlepším slova smyslu…..
Pro mě začali existovat Led Zeppelin v r. 1969 díky Pop Music Expressu a několika natočenými skladbami na kotoučových magnetofonech, které starší kytaristé úporně kopírovali, ve snaze se co nejúžeji přimknout k téhle muzice a nalézt recept, jak závratné kytarové party vpravit do své mysli a do svých prstů. Nejprve jsem ovšem získal za 100 Kč singl Good Times Bad Times / Communication Breakdown a tomu jsem totálně propadl. Cesta k albu byla otevřená širokými veřejemi a tak přes albové verze jsem se propracoval k digitálnímu CD a užívám si ho dodnes jako před tolika lety…..

GOOD TIMES BAD TIMES – úderný nástup. Nekompromisní tvrdý zvuk výtečně šlapající kapely. Bonhamovy bicí nástroje mají důraznost a ryčnost a přitom, zbytečně nekomplikují rytmickou strukturu a jedinečným způsobem se doplňují s Jonesovou melodickou basovou linkou. A je zde samozřejmě famózní Jimmy Page. Nádherné spojovací můstky a akordické proměny a především výtečně vypreparované kytarové sólo s řadou výjezdů a sjezdu s pořadně zaostřeným tónem, stejně jako Robert Plant a jeho syrový a sytý a výbušně emocionální vokální projev. Jeho hlas je pro instrumentální trio opravdovým požehnáním, jak bude přesvědčovat nejen zde, ale i v dalších skladbách. Přestože název HARDROCK se narodil oficiálně v r. 1970, pro mě je hardrockem jako zvon právě tahle skladba a už to tak zůstane! Díky, pánové!

BABY I´M GONNA LEAVE YOU – krásné playbacky akustických kytar. Rozlamované akordy v sestupných harmonických strukturách. Tohle je setkání melancholie s nostalgií. Jestliže se někdy podařilo mistrovským způsobem někdy někomu vyjádřit obsah smysl loučení a ztráty, pak se to povedlo právě tady. Je tady smutek, hořkost, bezradnost, starost, bolest….. Tohle demonstruje jednak Plant svým mistrovským vokálním podáním, stejně jako harmonie a posléze nástup dunivé rytmiky s řadou breaků a masivní útočností, která se hrne vpřed jako nerozstřelitelná skála. Údernost a nekompromisnost si zde podávají ruce s akustickou melancholičností. Myslím, že spojit akustickou baldu s hřmotným rockem v této poloze v Británii nikdo do té chvíle nesvedl. Vedle dalšímu z díků téhle partě musím vyseknout poklonu i Anne Bredon, která bývá jako autorka někdy vytěsňována… Nádherný záběr v superjemném dynamickém odstínu rozlamovaných akordů v sestupech a v náhlém mollově majovém akordickém závěru. Krása…..

YOU SHOOK ME – Led Zeppelin sáhli po bluesové klasice. V dané době bylo zvykem, aby rockové kapely, které propojovaly důrazný rock spojovaly svoje ambice s blues. Nehledě nato, že Page i Plant měli k téhle hudby vždycky blízko. Rok předtím ovšem předběhl Page jeho starý kamarád, souputník a konkurent Jeff Beck. Přiznám se, že se mi dodnes líbí obě verze, jak Beckova tak tahle. Každá má svoji osobitost a každá přináší vynalézavé postupy, jak se ze starým blues vyrovnat. Těžký zadek Bonhamových bicích se sune jako pomalá želva a já si mohu vychutnat Jonesovy hammondky, které výtečným způsobem jako dokonalý studiový sideman dokázal zahrát s jedinečnou erudicí, ale i Plantovu foukací harmoniku. Page ovšem přichází ke slovu a jeho zkreslený tón se tříští v prostoru v mnoha kaleidoskopických obrazcích. Nádhera, stejně tak vnímat i Plantůlv vokální projev, který bluesově sjíždí do spodních poloh za asistence Pageovy kytary a pak zde máme dnes už pověstný souboj kytarových tónů s Plantovými hlasivkami a jeho naříkavým a mysteriózním projevem. Tomu ovšem říkám odevzdání se hudbě na plný plyn!

DAZED AND CONFUSED – houpavý rytmus a sestupné akordické variace se s Plantem doplňují ve famózním formátu a máme tu dravý rockový riff s výrazným nástupem a s částečně ovládanými emocemi, kdy se dramatický projev jedinečným způsobem dotýká mojí duše. I na tohle album dosáhla britská psychedelie šedesátých let a určitě to nebude naposledy. Tajemné destruktivní tóny v astrálném nekonečnu se strašidelným hallem jsou velmi účinné. Stejně jako tepot bonhamovské baterie a výrazné basové téma. Prudký nástup a kapela jako o život se řítí vpřed jako rychlík temným tunelem plným ozvěn a míhajících se světel. V devětašedesátém roce už britská scéna žila řadou divokých hudebních ambicí ve stylu Who, Jimi Hendrixe, Ten Years After, posmrtných Cream, ale docílit takového hudebního modelu znamenalo uvolnit ventil pořádně přetopeného kotle…..

YOUR TIME IS GONNA COME – nádherné téma na kostelní varhany. Církevní obřad, liturgické zamyšlení, vznešenost gotické katedrály? Asi všechno v jednom. V následné časti se promění Jonesova hra na preludium, kam se vejde Pageova akustická kytara, neomylně dusající Bonhamova rytmika a vypravěčsky umírněný hlas Plant. Interpretace zní umírněně a nic na tom nemění ani údery do korpusu akustické kytary, ale v textu se odehrávají varovné signály, které popouštějí emoce v pomstychtivém pojetí. Page využívá i pedálovou steel-kytaru a její spojení s akustickými kytarami je velmi účinné a zdařilé a my si užíváme skladbu v nekonečném fade-outu, který přechází do další skladby…..

BLACK MOUNTAIN SIDE – a už ji tu máme. Nádherný příklad hry na akustcikou kytaru, v níž se snoubí britské folkové tradice s arabskou, indickou, ale i staroanglickou hudbou. Dobře vymyšlené kytarové schéma doprovází na indické bubínky tabla Viram Jasani, v Londýně žijící indický hudebník, kterého přizval Page do téhle jedinečné instrumentální skladby, vymykající se dosavadnímu hudebnímu materiálu a přinášející meditativní uvolnění..

COMMUNICATION BREAKDOWN – ale jsme zpátky na dravé rockové půdě. Další silný riff, který je páteří skladby a opakující se schéma pro bubenickou jízdu a baskytarovou linku nabízí jedinečný terén. Page opět rozjíždí svoje jízdu na plný plyn, kdy člověk nabývá místy dojmu, že mu nebude stačit počet polí na jeho gibsonu. Ale je tu i Plant, jeho dramatický vokál odrazoval v řadě pozdějších cover kapel zařazovat tuhle skladbu, protože při ní si vylámali zuby všichni rockoví shouteři a už nebyli schopni zazpívat další skladbu. Přerušené spojení má zcela nepokrytý sexuální podtón, čemuž nijak neodporuje obsah textu, ale i emocionální Plantův projev, který bych se nebal charakterizovat jako výraz opravdového orgasmu při milování s nadrženou mulatkou. Dravé, syrové, přesvědčivé a plně emocionální od začátku až do konce!

I CAN´T QUIT YOU BABY – Willie Dixon byl miláček kapely. Další jeho skladba posloužila k vytvoření opravdu osobité coververze. Tohle je elektrické blues jak zvon. Má v sobě eleganci projevu, svoje mystérium (Radim Hladík při něm určitě hledal inspiraci při dotváření alba Meditace… černošské blues Radim nemusí, ale bělošské ho vždycky fascinovalo a tady se domnívám, že se to potvrzuje). Naříkavý nástup Planta otevírá prostor pro náladotvorné pojetí, v němž rytmika šlape v základním gardu a kytara si pohrává s jednotlivými libůstkami a nádhernými bluesovými skluzy. Plant má prostor pro svoje emocionální vyjádření. Myslím, že začínající bluesový kytarista zde nachází hodně inspiračních zdrojů pro svoje tónové variace i práci se zvukem. Kdo by takto nechtěl umět hrát? Zrychlené výměny a důrazné akordické záseky se prolínají s jemným rozvolněním a procítěním. Blues jako řemen bez jakýchkoliv pochybností!

HOW MANY MORE TIMES – výrazný rockový riff prorůstá cellu skladbou a hřmotné bicí s nálety činelového šustění prorůstají celou kompoziční strukturou, která není nijak rafinovaná, ale přesto sofistikovaná a ve výsledku velmi účinná a přesvědčivá. Led Zeppelin tady pracují jako výtečně namazaný megastroj v továrně. Drásavé kytarové sólo v prostoru ukazuje pageovské pohrávání si s detaily a modulace tónových obrazců má famózní vibrace, což se ve stereofonním poslechu nádherně propojuje a navíc se mu sem podařilo dostat i vrcholné dílo evropského impresionismu Bolero Maurice Ravela, sice jen v několika taktech, ale zcela čitelně. Psychedelické kouzlení se zvuky a perkusivní údery bicích možná trochu nahánějí strach z té jeskynní prostorovosti a plantovské vokální vstupu vytvářejí pozici ceremoniáře před nějakým tajným obřadem.. Akcentované údery demonstrují dravost a nespoutatelnost a pochodové rytmy a sekané akordické doprovody s vypreparovanými basovými unisony jsou jedinečné. Emocionální výkřik jako z rozpáraného hrdla se klene prostorem, kterému vzápětí sekunduje instrumentace pořádně zhuštěného soundu výtečně sehrané kapely. Mocný závěr zastřešuje tuhle virtuální monumentální stavbu. Par excellence!

Dodnes považuji první zeppelinovský projekt za zásadní rockový opus, která nezastaral a má pořád nespoutanou energii, vyváženou několika akustickými vstupy. Zamrzelo mě jediné: že po řadě let zcela nečekaně zaútočil famózní baskytarista Jack Bruce proti Jimmy Pageovi a prohlásil, že Led Zeppelin ukradli původní bluesrockový koncept Cream a že na něm léta cizopasili…. Mrzí mě to. Miluji jak Cream tak Led Zeppelin,ale vzájemná řevnivost ani v letech rockových dědoušku neutuchá. Hudba ale za to nemůže.
Jinou volbu než pět hvězdiček ani nemám! Díky – Jimmy, Johne Paule, Roberte a Johne, dokázali jste moje teenagerovská léta pojmenovat a zarámovat, máte tu u mě!



reagovat

luk63 @ 10.04.2012 12:48:43 | #
První, co jsem od LZ vlastnil, byl singl Immigrant Song / Hey Hey What Can I Da. Pak jsem sehnal alba 4 a Physical Graffiti. Jedničku jsem poznal až se supraphonským vydáním a svým hodně bluesovým zbarvením mě moc nenadchla. Časem jsem jí však přišel zcela na chuť a Petrovu rezenci jsem si dneska taky vychutnal. Dodat není co...

Petr Gratias @ 10.04.2012 13:06:11 | #
Zdravím Luku63....
díky za Tvoje postřehy.
Já jsem měl od Led Zeppelin jako první album jejich Dvojku a potom Trojku.... Ta Jednička přišla až za nimi, i když jsem skladby jaksi neuceleně znal. Hlavně díky singlům a neorganicky natočeným záznamům na magnetofonech....
Ano, pamatuji si, že v r. 1982 Supraphon vydal Jedničku s průvodním textem na vnitřním obalu. Třebaže hardrock v té době byl už "mrtvá hodnota" (na venkovských tancovačkách ale ještě přece jenom zabíral), všude byl nastartován metal a taky nová vlna, tahle záležitost ovládla české prostředí a za 80 Kč se po třinácti letech od premiéry v Británii objevila i u nás. Pokud se dobře pamatuji, tak jsme to tenhdy na nějakém mejdanu řádně oslavili, protože to bylo poprvé, co u nás oficiálně kulturní místa vzala na vědomí tuhle světovou kapelu (Deep Purple si svou premiéru odbyli Ochutnávkou v r. 1978.... ani jejich slavná díla In Rock nebo Machine Head nebyli u nás schopni vydat!!!)
Skoro bych napsal, že tím, co pro kluky mé generace narozené v padesátých letech byly knihy Vinnetou, Robinson Crusoe, Dva roky prázdnin, Hrdinný kapitán Korkorán, Tři mušketýři... tak tím pro nás na hudební platformě o něco později stejně významně zapůsobili Led Zeppelin, Deep Purple, Cream, Uriah Heep, Pink Floyd....
(záměrně v mé případě vynechávám Beatles, aby se neřeklo že je pořád podsouvám jako ikonu...)
Taky se přiznám, že jsem se dosud nesetkal s bikým, kdo by zeppelinovskou Jedničku odmítl a to mě mimořádně těší!
Zdravím!

gunslinger @ 10.04.2012 14:28:59 | #
čo skladba to bomba , skvost.. keď som začal hrať na gitaru tak som tento album počúval skoro každý deň lúštil som sóla v COMMUNICATION BREAKDOWN a nedokázal som pochopiť ako to ten Gitarista robí I CAN´T QUIT YOU BABY smutná bluesovka najvyššieho kalibru.HOW MANY MORE TIMES riffovačka jak sviňa jediná skladba ktorú so sám rozlúštil.YOUR TIME IS GONNA COME nádherná akustická skladba. za vrchol považujem však DAZED AND CONFUSED to epické sólo neviem ani opísať. možno mi tu vadí jedna vec... a to absencia skladby White Summer. ktorá je v albumu Yardbirds - little games Page ju zvykol hrávať na koncertoch ale to vy už určite viete.
jeden z albumov kvôli ktorým som sa vážnejšie začal venovať (aj počúvať) hudbe

Jarda P @ 11.04.2012 05:34:25 | #
Kdybych se dostal k jedničce poprvé prostřednictvím desky ze Supraphonu, asi by se zařadila mezi prvními pěti na poslední místo díky hroznému ořezanému zvuku. Naštěstí jsem ji měl nahranou na kotoučáku dávno předtím z originálu ato bylo jiné kafe. Každopádně patří tato deska k jednomu z nejzdařilejších debutů všech dob.

b.wolf @ 11.04.2012 18:56:36 | #
Neskutečný debut, prostě neskutečný. Tak našlapané album se podařilo jen málokomu. Díky za vyčerpávají recenzi, P. Gratiasi. Jedním slovem skvělá deska.

11.02.2008 Jaromiros | #

Pro mě samotného je to nejsilnější album z první čtyřky,byť jen o pověstný chlup.Vlastně zde poprvé jsem jako dvanáctileté dítko ze zapůjčeného vinilu a větnamského gramofonu mého otce nechal uniknout zvuk z jiného světa:)samozřejmě jsem tehdy o LZ nevěděl zhola nic a jejich hudba mi připadala děsně stará a ta ohraná praskající černá placka taky,nicméně skladba Babe i'm gonna.... .Tak tato věc bylo první co mě od nich dostalo, nikdy před tím sem nic tak silnýho a kompozičně promakanýho neslyšel nechápal sem jak je možný z téměř idylickýho vybrnkávání na začátku proměnit se na dravou hlubokou řeku v korytu sevřeným pevnými skalami do toho mlhy v horském údolí podkreslením fantastické kytary, asi Pageovy.Hrál sem to pořád a stále byl fascinován.Nicméně po 20-ti letech jsem slyšel to samé,nedalo mi to a jedničku LZ si sehnal.Jednou ráno přišel vítr....
Prvně tak nějak dobrý, odpoledne se přihnala vichřice na druhý den samozřejmě
pochopení o čem že to vlastně všechno je,
ale tak to určitě ještě není.
Někdy ani nevěřím že to nahráli za deset dní,ale píše se to.Taky poslouchám kvanta muziky snad většinu známé,nicméně takto silný debut jsem dosud nezaznamenal, snad Doors, jenomže jejich prvotina nemá v sobě tolik hudební pestrosti jako L.Z.Alespoň mně to tak připadá.Dnes za bezkonkurenční považuji Dazed and Confused a to i ohledně součastnosti. Nevím nevím, kdo nebo co dokáže překonat veledílo - pokud vůbec.
Nemá ani cenu pět ódy na jednotlivé skladby,každá z nich je opravdovým klenotem, který se bude asi navždy přenášet pokoleními nás k rocku náchylnějších a doufejme že nikdy nespadne v čase budoucím.
reagovat

19.12.2007 hejkal | #

Čo dodať a neopakovať predchádzajúcich pisateľov?
Možno iba to, že pre mňa najlepšia doska od Led Zeppelin nesie číslovku I.
V učebniciach rockovej hudby 20. storočia (Ono sa to ešte neučí na hudobnej v základke? Ako je to možné?) bude pri kapitole Hard rock na prvom mieste práve Led Zeppelin.
A tak to má byť.
reagovat

merhaut @ 12.01.2019 16:55:26 | #
Dnešní oslavenec: 50 LET LED:-)

stargazer @ 22.10.2022 07:23:23 | #
LED ZEPPELIN - JEDINÝ ZPŮSOB, JAK MŮŽETE LÉTAT....reklamní slogan k tomuto debutu.

31.08.2007 kneekal | #

První ze svaté zeppelínovské čtveřice bezesporu patří mezi nejzásadnější debuty historii a mezi nejzásadnější desky obecně.

Deska všehovšudy velmi známá, a tak snad není třeba nějak blíže komentovat, ale tak jen pár poznámek. :)

Přiznám se, že moc nemusím Your Time Is Gonna Come. Má sice vlezlý skandovací refrén, pěknou předehru na varhany a akustické vyhrávky, ale to ani ono mě nezbaví pocitu, že na tuhle poměrně syrovou desku se tenhle song moc nehodí.

No a druhá poznámka. LedZep I bývá často oslavována jako stěžejní dílo, které posunulo rock o kus dál. Určitě ano, ale pro mě zůstává tou první stěžejní deskou, která měla sunout rock někam dál velmi podobná (a nutno poznamenat, že starší) prvotina Jeff Becka Truth. Škoda, že oproti LedZep I se těší nesrovnatelně menší popularitě. Ale tak to už v muzice bývá...

Plný počet. Zde není, co řešit... *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Led Zeppelin I umístila na 29. místě.
reagovat

10.07.2007 miguel7 | #

Se zeppelínama jsem začínal asi před 7 lety a do té doby jsem poslouchal jen a jen queen. Sháněl jsem všechno co se týkalo queen ale všude jsem také narážel na nějaké led zep.,které uváděli kvíni jako své vzory. Ze všeho nejdřív než jsem začal poslouchat led zep, jsem začal číst knihu o nich od jejich cestovního manažera, neboť jsem je nemohl sehnat. Naprosto mne uchvátila a už po první stránkách jsem začal jejich muziku shánět ještě usilovněji. První co mi přišlo do ruky bylo remasters na kazetě a šlo to.Po týdnu poslouchání jsem byl nadšenej, po dvou týdnech jsem šel utratit své těžce našetřené kapesné(bylo mi 15) za led zeppelin I. No...
První úder good times už s mnohem lepším zvukem na cd, si pamatuji do dnes. Připadalo mi to jako zlom v životě, který se od té doby vyvíjel už jen podle pravidel hard rocku, rocku, blues...a můj styl oblékání, názorů, se začal mněnit z nagelovaného kluka v dlouhovlasého hubeňoura ve svetrech a úzkých džínech.
Nějakou dobu jsem neposlouchal nic jiného než jsem si našetřil na další, a letní brigády tomu napomohly.
Tohle album mám radši než dvojku, připadá mi pestřejší a nářezu comunication se snad nic nevyrovná.Nemám nějaký spisovatelský talent ale pokusím se stručně popsat skladby.

good times...-výborný razantní úvod, chytlavé
babe im gonna...-pro mě klasická nářezová balada
you shock me-pořádně syrové blues, ukazují že jsou páni improvizace,a hlavně perfektní závěr,z čeho má ten plant hlasivky proboha!
dazed and confused-tohle už nikdo nikdy takhle nezahraje, neskutečně energické sólo na kytaru,šílené smyčce, a ty pády bicí před hlavním motivem-první část je opravdu nářez, která nemá chvilku oddychu
your times...aaa nádherný melodický příjemný oddych. Tady se předvedl jonesy, a kouzelné vybrnkávání
black mountain side-tohle je vynikjicí,taky jsem se to musel naučit na kytaru.Bere mě ten hlavní houpavý motiv
comunication...-song na mlacení hlavou nahoru a dolů,zbožňuji ten černobílý videoklip, natočený snad v pravěku, ale smete se svojí agresí všechno
i cant quit...-emotivní blues,ke konci dobře graduje
how manny more times-sakra velké finále,ještě že na cd vychází plná a ne zkrácená jako na LP, o dost bych přišel
reagovat