Dead Can Dance / Aion

Páté album Dead Can Dance s názvem Aion (slovo vyjadřující věk, ale také celé trvání světa nebo vesmíru) je završením jedné vývojové fáze, v níž se duo Gerrard-Perry nechalo nejvýrazněji ovlivnit ranou renesanční liturgickou hudbou a především různými formami světských písňových forem.

Pěkným příkladem takového přístupu je přepracovaná verze italské "Saltarello", původně ze 14. století nebo o dvě století mladší, neodbytně vtíravá, katalánská melodie v "The Song of The Sibyl".

DCD album natáčeli na dobové nástroje, mezi nimiž jsou nejvíce slyšet rozmanité druhy dud a houslí. U Lisy se také začíná výrazně prosazovat její inspirace především bulharským folklorem a gregoriánským chorálem, což se naplno projeví na následujících průlomových albech Into The Labyrinth a Spiritchaser vydaných na začátku deváté dekády minulého století.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

---

Smith, Patti / Horses

Ještě předtím, než Patti Smith se svojí doprovodnou kapelou Patti Smith Group natočila jedno ze zásadních punkových alb historie, testovali písňový materiál na hojně navštěvovaných koncertech newyorského klubu CBGB.

S přípravou studiových verzí jim vypomohl producent John Cale; specialista, jehož si vedení mnoha uměleckých oddělení hudebních labelů ráda sjednávala na práci s nezkušenými debutanty.

Patti později přiznala, že se jí, i kapele, studiová rutina notně zajídala a často propadala beznaději. Výsledek ale rozhodně stál za to.

Mnohem dříve, než Smith nahrála svůj debut, získala potřebný nadhled a odstup mj. v roli hudební publicistky a uznávané básnířky, což se projevilo dokonalým přepracováním klasických skladeb Gloria (původně irský bard Van Morrison) a Land of a Thousand Dance (od neworleanského r&b zpěváka Chrise Kennera) v nespoutané deklarace punkové estetiky.

Neméně významné jsou i písňové zpracování vlastních, náležitě provokativních a nekompromisních textů v Kimberley (o náboženském ponižování), Redondo Beach (tragické vyústění lesbického vztahu) nebo Break It Up (napsanou jako epitaf na náhrobek Jima Morrisona).

K tomu, aby o své pravdě přesvědčila i posluchače, využívá prostý, řádně hlasitý a úderný rock'n'roll, který zkombinovala s recitací (ejhle, zárodky rapu posbíraného v černošských ghettech).

Album Horses nikdy necílilo na vysílání v rozhlasových pořadech, k tomu se skoro desetiminutové skladby Land a Birdland opravdu nehodí.

Horses bylo přijato s nadšením mezi mladými fanoušky. Mělo a stále má ohlas mezi mnoha kapelami a interprety - z těch dřívějších například REM, The Smiths nebo zpěvačky Siouxsie Sioux a skandalistka Courtney Love.

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Horses
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti

---

Gabriel, Peter / So

Nejdříve jsem zvažoval připojit následující text pouze jako reakci k některému z předchozích pojednání věnovaných albu So nesporné světové hudební ikony Petera Gabriela. Nakonec jsem rozhodl zveřejnit text jako samostatný materiál, který může českým rockovým fanouškům přiblížit některé málo známé okolnosti vzniku gabrielovského přelomového sólového počinu a přehodnotit náhled na tzv. osmdesátky v hudbě, jako na dobu, která je údajně poznamenána stagnací.

Pokud se moderátoři rozhodnou text hodnocení smazat a přiřadit ho jako reakci - nebudu jim to mít za zlé.

Příprava v pořadí pátého řadového gabrielovského studiového počinu So zabrala tvůrcům celý rok. Album, a především z něho vybraný singl Sledgehammer, jehož inovativní videozpracování běželo na kanálu hudební televize MTV tak často, že budilo dojem zdánlivé nekonečné smyčky, posunuly Petera Gabriela na zcela jinou uměleckou a hudební úroveň, včetně zaslouženě odpracovaného zvýšeného zájmu médií, fanoušků, promotérů a samozřejmě také y toho plynoucí finanční profit.

Obrovskou zásluhu na fenomenálním úspěchu Gabrielovy LP desky, a dobytí "prvního fleku" amerického singlového žebříčku, měl především kanadský producent a zvukový mág Daniel Lanois (kupodivu po tolika letech stále bez profilu na progboard.com).

Stovky hodin nahrávání a následných prací na konečném mixu, které by splňovaly Gabrielovy muzikantské tužby a sny, Lanoise vyčerpaly.

Ostatně, na tu dobu, kdy souběžně pracoval na třech projektech (The Joshua Tree od U2, sólový debut Robbieho Robertsona a Gabrielovo album So) si vzpomíná: "Cítil jsem se v kontrolní kabině jako špičkový chirurg při mnohahodinnovém zákroku, během nějž odstraňuje mozkový nádor a s nesmírnou pečlivostí od sebe odděluje napadenou (nepoužitelnou) část a ponechává pouze tu zdravou, aby pacient přežil a mohl dále dýchat a vyvíjet se. Jestliže existuje nějaký Olympijský tým v mixování hudebních stop, tehdy jsem se stal jeho významným členem. Obklopen desítkami metrů dvoupalcových magnetofonových pásů jsem mezi všemi těmi hudebními smyčkami spal, jedl a také snil."

Gabriela seznámil s Danielovou dosavadní producentskou prací Peterův přítel a kmenový kytarista David Rhodes, kterému se líbily nahrávky Harolda Budda, natočené Lanoisem za vydatné spolupráce Briana Eno.

První zakázkou se stala hudba pro soundtrack k filmu Birdy podle románu spisovatele Williama Whartona, v režii Alana Parkera.

Gabriel byl s Danielovým producentským pojetím a zvukovou kvalitou záznamu spokojen a požádal jej o spolupráci na dalším projektu, z něhož se později vyklubalo tentokrát písničkové album So.

Nahrávalo se v přebudované stáji Peterova domu v lázeňském městě Bath; s úchvatným výhledem z relativně maličké kontrolní místnosti do okolních kopců.

Veškeré základy vznikaly pouze v triu, bez basisty a bubeníka, což byl v té době stále netradiční a minimálně využívaný tvůrčí přístup.

Šlo vlastně o zcela obrácený postup nahrávání rockového alba, kdy se nejdříve zaznamenají rytmické základy a na ně se staví celá nástrojová a pěvecká nadstavba.

Rhodes a Lanois zpočátku hráli pouze na kytary, Gabriel zpíval a doprovázel se na klávesy. V té době ještě nebyly skladby a texty dokončeny a Danielova role producenta se dočasně proměnila na nejdůvěrnějšího Peterova průvodce tvůrčím procesem a spoluhráče. Teprve mnohem později byly do snímků přimíchány zbývající nástrojové party.

Rhodes bydlel nedaleko od studia, což umožnilo, aby se trio mohlo kdykoliv sejít a nahrávat podle potřeby. Tehdy si Peter, David a Daniel začali říkat Three Stooges, podle meziválečného amerického komediálního tria, jímž během desitek let existence postupně prošlo několik herců, z nichž nejznámější byli Moe Howard (1897–1975), jeho bratr Curly Howard (1903–1952) a Larry Fine (1902 - 1975).

Novodobí gabrielovští Three Stooges zahajovali každodenní studiové práce v Real World Studios se stavařskými žlutými ochrannými přilbami na hlavě a všemožně se u toho škádlili a různě vtipkovali, z čehož vznikl slogan "Let's hit it with a sledgehammer!"

Hitová skladba Sledgehammer je postavena na rytmickém základu, který Gabriel pečlivě a poměrně dlouhou dobu připravoval na automatickém bubeníkovi. Doba věnovaná přípravě se rozhodně vyplatila, a to nejenom v případě jedné písně.

Tvůrci využili nabídnutou příležitost, jakou jim dávala minimalistické sestava a pečlivě dotáhli do dokonalosti veškeré hudební a zvukové nápady. Navíc se mohli kdykoliv vrátit k uchovaným původním nástrojovým záznamům a znovu je přeskládat podle nových nápadů a připomínek.

Ze všech nahrávek zařazených na albu doslova prýští prostá hudební radost opentlená různými slovními blbůstkami. Gabriel tak po letech konečně zapomněl na mladicky přemoudřelé texty z genesiovských počátků v Looking for Someone (album Trespass) nebo nesrozumitelné slovní obrazy ze Supper's Ready na LP desce Foxtrot.

Pro všechny, nejenom ve studiu, to musel být šok a současně úleva, když od jedné z nesporných hvězd anglického progrocku slyšeli slogany typu "I've been feeding the rhythm;" "Show for me and I'll show for you" nebo "This si the new stuff I go dancing in". A to se na jejich smysly ještě chystalo zaútočit v úvodu zmíněné video k písni Sledgehammer.

Další pozoruhodnou skladbou je duet Don't Give Up, nazpívaný společně s Kate Bush, v němž Peter zpracoval reálnou životní situaci, s níž se někdy setkal každý z nás. Občas zkrátka nastane doba, kdy se vše v životě nedaří a povzbudí vás kohosi citlivě volená slova.

Píseň doprovází jednoduché videozpracování, v němž se oba zpěváci k sobě postupně pomalu otáčí, jako dvě čokoládové figurky na anglosaském svatebním dortu. Sentimentální skladbu, jež nemá s rock'n'rollem zhola nic společného, ozdobila působivá basová vsuvka Tonyho Levina.

Deska se v dalších letech dočkala rozšířené výroční edice a prakticky polovina písní z ní (včetně Red Rain a In Your Eyes) se pravidelně objevuje jako součást playlistu na koncertních show Petera Gabriela.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

---

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want?

Možná bych v případě Watersova posledního CD zvažoval ubrat na tak štědrém udělování hvězdiček. Za padesát let na scéně přišel tenhle uhrančivý, v posledních letech stále více zahořklejší kritik zlořádů světa (nově mu leží v žaludku i židovský stát a ve své tvorbě to nechává zaznít) s hudbou a texty k řadě zdařilých projektů, které si bez jakýchkoliv pochybností to nejvyšší ohodnocení zaslouží.

Pět hvězd pro novinkovou Is This the Life We Really Want? vedle nich by působilo poněkud nepatřičně a vlastně by zbytečně ubíralo významu Rogerovým autorským perlám minulosti, jako byla silná pinkfloydovská trilogie sedmdesátých let, završená The Wall, ale také námětově nesmírně závažné Radio K.A.O.S nebo jedinečné Amused To Death, rozšířené o tehdy neslyšené zvukové možnosti.

Pokud je chápáno přidělování maximálních hodnot, jako výraz fanouškovské podpory konkrétního interpreta, troufám si vyslovit přesvědčení, že jako takové zcela pozbývá smyslu.

Waters v roce 2017 nemá tah a sílu, jako v dobách, kdy patřil mezi hlavní žánrové dříče. Na rozlučkovém albu (skutečně?!) hraje evidentně na jistotu, včetně v jeho kariéře nadužívaných rekvizit v podobě rozbitého skla, odposlechnutých záznamů rozhovorů, kytarového doprovodu a doprovodného zpěvu.

Místy jsem se vážně obával, že se zařadí i cinkání pokladny a vytí Marriottova Seamuse (nechť mají oba mír v duši a pokoj na onom světě).

Album je produkční a tvůrčí sázka na rutinu, ale koho skutečně zajímá desátá kopie postupů z The Wall? Podobně by dopadly kopie obrazu Mony Lisy.

P.S.
Jako hudba na prázdninovou cestu do dovolenkového letoviska dobré. Poctivé dvě a půl, které s přihlédnutém ke kontinuitě Watersovy tvorby snižuji na dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

---