Dead Can Dance - Aion (1990)

Páté album Dead Can Dance s názvem Aion (slovo vyjadřující věk, ale také celé trvání světa nebo vesmíru) je završením jedné vývojové fáze, v níž se duo Gerrard-Perry nechalo nejvýrazněji ovlivnit ranou renesanční liturgickou hudbou a především různými formami světských písňových forem.

Pěkným příkladem takového přístupu je přepracovaná verze italské "Saltarello", původně ze 14. století nebo o dvě století mladší, neodbytně vtíravá, katalánská melodie v "The Song of The Sibyl".

DCD album natáčeli na dobové nástroje, mezi nimiž jsou nejvíce slyšet rozmanité druhy dud a houslí. U Lisy se také začíná výrazně prosazovat její inspirace především bulharským folklorem a gregoriánským chorálem, což se naplno projeví na následujících průlomových albech Into The Labyrinth a Spiritchaser vydaných na začátku deváté dekády minulého století.
reagovat

northman @ 09.05.2018 11:57:53
Ve druhé polovině osmdesátých let jsem stejně jako ti, kteří hledali v moderní populární hudbě něco jiného sledoval alba, která vydávala společnost 4AD. To co bylo na deskách Wolfgang Press, X-Mal Deuchland, Cocteau Twins a taky dead Can Dance bylo dost podobné. Podle mě se tomu vymykali americké skupiny Pixies a Throwing Muses, tyhle dvě skupiny se mi líbily nejvíce. Po nich následovala Dead Can Dance, protože Liza Gerrad je skutečně výborná zpěvačka, jejich album Spleen An Ideal jsem tehdy považoval za jejich nejlepší. Po poslechu Serpent Egg jsem je přestal sledovat, protože se začali opakovat, pro mě nežádoucí jev. Tuhle desku jsem neslyšel a jestli je to jak píšeš musí být dost zajímavá. Díky za popis.

itchycoo @ 09.05.2018 12:44:02
@northman - mám to podobně. Z prvních pěti alb DCD je jednoznačně nejlepší Spleen And Ideal a z novějších pléduji pro Spiritchaser a živák Toward The Within.

Teprve, když se Lisa a Brendan rozešli jako životní partneři (v době přípravy Into The Labyrinth), tak se jejich tvorba stává opět zajímavou, včetně souběžně uváděných sólových počinů.

jirka 7200 @ 12.05.2018 23:59:14
Moje nejoblíbenější album DCD, i když je mám rád tak nějak celkem všechno. Síla těchto dvou umělců se projeví jen při společné práci - sólovým projektům jednoho či druhého vždy něco chybí.

Rovněž jejich tvorba obsahuje těžko popsatelný duchovní rozměr, z toho důvodu se Dead Can Dance stali během let kultovní záležitostí.

Právě poslouchám desku Aion dua Dead Can Dance. Už od prvního Lisina omamného nápěvu prostupujícího skrze píseň The Arrival and the Reunion se moje tělo a především mysl naprosto oddaně a bez zábran přenáší o několik století nazpět do temných dob středověku a tiše bloumá mezi zdmi a pokoji mně blíže nespecifikované panské usedlosti.

V osamění a zcela nepozorován se procházím v tichém šeru starobylého hradu, nebo jsem snad blíže k současnosti a jedná se nějaký překrásný zámek? Jeho komnaty působí studeně a odtažitě, zároveň však vznešeně a přepychově. Jeho skuteční obyvatelé se pohybují těžkopádně a potutelně kují pikle. Muži v lehké zbroji řevnivě diskutují, přou se a soutěží mezi sebou o titul největšího náfuky, kterému v měšci cinká nejpočetnější množství zlaťáků. Dámy koketně přihlížejí naparujíc se se svými róbami, tituly a postelovými úspěchy. Služebnictvo přináší na stoly stále další a další porce krmě. Ta mizí před očima těch, kteří se už neudrží na nohou a nemohou podkuřovat ostatním, a tak se raději snaží urvat alespoň něco pro sebe.

Je to zvláštní doba, romanticky krásná, přesto zcela nepředvídatelná. Zítřek nevěstí žádné jistoty, pokud nejste zámožným velmožem či panovníkem, ale ani ti nejsou ušetřeni intrik a pomluv. Úkladná spiknutí, otravy a příbuzenská nevraživost je tu na denním pořádku. A možná je to jenom dobře, když si podobné představy necháme do mozku transformovat pomocí hudby, či jiných prostředků svévolně a tělesně neúčastněně. Těžko si totiž dovedeme představit, jak my sami bychom se s naší mentalitou dokázali v takové době prosadit a vypořádat se s ní.

Kapela Dead Can Dance mě umísťuje každou svou skladbou, každým albem do trochu jiné epochy, jiného slohu a doby. Někdy jsou to dokonce rané východní civilizace putující napříč mým vědomím, vzdálené a neprozkoumané světy, etnika i náboženství. Přesto mají návštěvy ve všech těchto destinacích společného jmenovatele a tím je dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard. Bez nich by to možné nebylo, nebo alespoň ne tak intenzivně.
reagovat

PaloM @ 07.05.2018 11:38:45
Bez tých dvoch hlavných aktérov by to proste nešlo.
Aká to bola doba? Trošku napovedia scény z výborného filmu Liečiteľ (Ranhojič) >> odkaz
Okrem debutu, ktorý je pre mňa príliš monotónny a urevaný, zvyšok som vstrebal naplno.
Vďaka za pripomienku. DCD je jeden z dôkazov, že aj 80.-te roky boli skvelé pre muziku.

john l @ 07.05.2018 13:32:17
DCD zůstali vůči osmdesátým rokům naprosto imunní. Tahle doba neměla na vývoj jejich muziky pražádný dopad, až je to zvláštní.
Jinak dobrá recka horyno, Aion jsi slohově zařadil přesně. Pro mě jedna z nejpovedenějších desek.

PaloM @ 08.05.2018 10:58:17
john l - či DCD zostali imúnni voči osemdesiatkam, je vec názoru a u mňa určito ide o uhol pohľadu.
Takže nehovorím o imunite, ale jednoznačne o veľmi originálnych spolutvorcoch indie scény zo značky 4AD.
Podstané nie sú slová, ale že sa nám ich hudba páči :-)

horyna @ 08.05.2018 14:26:28
Chlapci díky za reakce. DCD jsou nejcharizmatičtější právě v osmdesátkách. V této, pro naši muziku "nepěkné" době (i když discofil a popař by tvrdili opak), vydávali jeden skvost za druhým.

Kurnik to byla doba, frčela Madona, Sandra, Modern Talking, Pet Shop Boys..., no na koho jsem zapomněl? Asi to mělo taky svoje kouzlo, hlavně na kolotočářských poutích, tam to setrvalo dodnes🤣😅

PaloM @ 09.05.2018 06:30:06
Madonna mala dobré koncerty.