Gabriel, Peter - So (1986)

So je komerčne najúspešnejší a najslávnejší Gabrielov album.Tie piesne pozná snáď každý,tak by som napísal iba pár zaujímavostí.

Album sa nahrával v skromných podmienkach v stodole,ktorú postupne prerobili na štúdio.Celý album bol nahrávaný na dva magnetofóny Studer A 80 a bol použitý aj vtedy pomerne vzácny a drahý syntetizátor Farlight CMI.Celkové náklady boli 200 000 libier.

So vyšlo 19 mája 1986 a ja som sa k nemu dostal zhruba o dva roky neskôr.To je pre mňa typické.Vtedy som bol unesený z Europe-The Final Countdown a album So som nejako prehliadol.Kamarát mi ho potom nahral z LP platni na kazetu Philips.Keď som ho prvýkrát počul,bol som ako obarený.Celkovo pôsobil veľmi ucelene,konzistentne a pritom každá pieseň popisovala zvlášť nejakú tému alebo príbeh.Dojímala ma skladba Mercy Street inšpirovaná americkou poetkou Anne Sexton,ktorá si svoje depresie kompenzovala a zmierňovala písaním
básní.Rovnako som bol namäkko z duetu Don't Give Up,kde sa zaskvela Kate Bush.A ľúbostný song In Your Eyes,to už nemám slová...O rok na to som si zohnal aj soundtrack Passion,ktorým som sa ale dosť ťažko prehrýzal a doteraz som ho poriadne nespracoval.

Tiež si pamätám ako na sklonku 80-tych rokov bola LP platňa So vo výklade predajne Opus v našom okresnom meste spolu s Tinou Turner.Päťnásobný platinový album So.Ach to boli časy...
reagovat

EasyRocker @ 05.06.2020 16:10:52
Naprostý souhlas, nostalgie, u výšky jsem se toho něco naposlouchal, tehdy jsem Petera hrozně žral a zhltl jsem i koncert v Praze o rok později...

Danny @ 06.06.2020 19:25:02
Brano:
Zajímavé informace i osobní cesta k albu. Já jsem ho poprvé slyšel u mé tehdejší přítelkyně v hrozné kocovině po totálně prohýřené noci s kamarády. Ona měla doma skvělou muziku, byla hodně krásná... Ráno jsem k ní zašel na snídani. Nevím, jestli měl ten stav na poslech nějaký vliv (občas se mi pod vlivem alkoholu líbí věci, že až později žasnu, co jsem byl schopný poslouchat) vzpomínám si ale, že jsem byl z alba úplně unešený. Vůbec jsem nevnímal, že jsem unavený a ne moc bdělý a hltal jsem každý tón.

Souhlasím, skvělé album. Nakonec, já mám od Gabriela rád asi úplně všechno. To, že se mi něco líbí třeba o fous víc, nehraje žádnou roli. Díky za připomenutí, jdu si ho pustit, dlouho jsem ho neslyšel.

PaloM @ 07.06.2020 10:19:22
Mal som LP platňu, čo vyšla v licencii u nás. Minulý rok som si kúpil CD, lebo piesne mám rád a chcem to mať v zbierke.
Braňo, vďaka za pripomienku.

Brano @ 07.06.2020 12:25:52
Ďakujem za Vaše reakcie,komentáre a osobné spomienky na tento výnimočný album.

jiří schwarz @ 07.06.2020 21:52:38
Ano Brano, Tvá recenze nerecenze jsou zajímavé poznámky k albu. Taky jsem si kdys opatřil čs. vydání na vinylu. Ale žel, nikdy jsem ho moc neposlouchal. Zdálo se mi fakt pokažený zvukovym milieu konce 80. let, i jeho smutkem, jehož věrozvěsty byli Depeche. Pete má nádhernej témbr, a je to asi skvělej člověk. Ale mnohem raděj jsem ho měl v dobách počátků Genesis. Na téhle desce pro mě zbyly k pravidelnějšímu poslechu jen první 2 písně (Red Rain miluju).

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, In Your Eyes, Big Time – pětice dobře známých songů a zároveň singlů z Gabrielova alba So. Spoustu let jsem tuhle desku z důvodu ne úplně oblíbených (komerčních) songů házel do kategorie "vlezlý pop". Až nedávno jsem si Gabriela začal studovat intenzivněji, zejména jeho první sólové nahrávky po opuštění nedostižných Genesis, a rázem přišel na fakt, že i s touto moderní deskou dnes nemám sebemenší problém.

Jistě je to také věkem - když je člověk starší, není už tolik vyhraněný jako zamlada a má daleko volnější ruku v přijímání věcí, které včera zatracoval. Co z toho, že byla deska komerčně velice úspěšná, že se právě zde Peter vydal odlišnou cestou, a že se dle mnohých "odborníků" začal podbízet trhu? Jistě, kus pravdy na tom bude, ale nejsou snad i tady chytře napsané songy, nádherné melodie, intimní atmosféra, gabrielovsky "jiný" svět touhy a elegance? Myslím, že vše, čím se tento zpěvák doposud prezentoval, na So najdeme také, jen v malinko pozměněné a pro novou dobu upravené podobě.

Při poslechu Red Rain si okamžitě vzpomenu na styl komponování i zvuk prog-rockového klenotu kapely Queensrÿche, alba Promised Land. Jestli mě kdysi iritoval taneční charakter druhé Sledgehammer, dnes jej vnímám zcela opačně, vlastně až revolučně progresivně. Poslouchám Levinovu hru na basu a Gabrielovy vokální záchvěvy a pokyvujíc hlavou říkám si jen - paráda. Kaťulkou doprovázená Don't Give Up patří k nejněžnějším číslům v rockové branži a čtvrtá That Voice Again pro změnu zase k nejinovativnějším věcem desky. Já mám nejraději dojemnou Mercy Street, při které se mi tají dech a ježí chlupy na těle. Její slova, hudba i atmosféra plují v jedné celistvé symbióze a úspěšně dokazují, kolik krásy se může v hudbě ukrývat. Dalším parádním odvazem je dechovou sekcí prorostlá pecka Big Time. I přesto, že každá skladba je tak trochu solitérem, drží deska perfektně při sobě a poslouchá se jedna radost.

Když se člověk mrkne na Wikipedii na výčet hostů, kteří se zúčastnili samotného nahrávání, bude mít co dělat, aby ty jména vůbec spočítal. Tato deska zní přesto svěže a kompaktně. Její opratě i to, jak moc komunikuje se svou dobou, má na svědomí především producent Daniel Lanois. To on pomohl Peterovi při tesání jeho dalšího monumentálního díla. A možná toho vůbec největšího.
reagovat

Egon Dust @ 23.04.2019 11:17:20
Výborne napísaná recenzia. Presne si stotožnil moje dojmy, presne rovnako som sa LP začal pozerať aj ja. Keď si vezmeme do úvahy, že Supraphon vydal tento klenot, asi presne nevedeli na aké témy sa sústreďuje táto LP. Srandujem. Vedeli, dokonca to bolo sleevenote k LP napísané v češtine. Napr. štýl skladby ako ´´We´re do what we´re told´´ je akoby soundtrack ku knihe -filmu 1984. Silné sociálne témy robia tento album autentickým.

Gabriel na tomto albume dokázal to o čo sa Bowie chcel pokúsiť a to zhudobniť knihu 1984. I keď nie je to sústredené len tým smerom atmosférický je to ďaleko silnejšie než daný ´´Diamond dogs´´. Hlavne treba vyzdvihnúť muzikantov na albume. Pekný kus práce. Komercia???? Zaslúžený úspech. Komercia je Backstreet Boys a z rocku možno Bon Jovi. Gabriel je stále veľmi kvalitný umelec.

pinkman @ 23.04.2019 11:35:38
Souhlasím s horynou v tom, že pokud jste tuto desku nezachytili v době jejího uvedení na trh, tudíž nemáte přímou posloupnost s předešlými Gabrielovými alby, může vám její obsah činit velkou potíž. Nezlobte se na mě, ale já si myslím, že předešlá čtyři lp jsou z uměleckého měřítka hodnotnější. O jejich revolučním dopadu nemluvě.

Martin H @ 23.04.2019 13:00:10
Marku, pěkná recenze. Shodou okolností mám desku So v poslední objednávce, tož sa těším.
Zda je to komerční, nebo ne, tak na to už dávno nehraju. Vše podřizuji optice líbí - nelíbí. A v poslední době se mi líbí hodně desek, nad nimiž jsem dřív znechuceně mávl rukou. Pořád je co objevovat.

horyna @ 23.04.2019 13:28:27
Ahoj Martine: v mládí jsem na faktor – komerce celkem dal a spoustu muziky mě tahle saň dokázala otrávit. K některé jsem se přes počáteční odpor ani pořádně nedostal. Dnes už na to taky kašlu a poslouchám, aniž bych přehnaně věřil tomu, co se o ní píše.

Brano @ 23.04.2019 13:37:20
Prvýkrát som počul SO asi v roku 1987 a odvtedy ma drží.Z Mercy Street som bol okamžite namäkko.SO je dokonalý a nadčasový album.Slabé miesto tu nenájdete.Horyna,dík za recenziu.

EasyRocker @ 23.04.2019 13:39:10
Krásná recenze na mého letitého oblíbence, kterého občas až nekriticky obdivuji. Ale on si o to svou čarovnou hudbou sám říká :-)

Pegas @ 23.04.2019 15:45:05
Od Gabrieal jsem spoustu slyšel, ale neznám ho detailně. Tohle je jediná deska, kterou mám, koupil jsem za pár korun box, kde je ještě na dvou CD koncert z roku 1987. V mládí mě to také nezajímalo a nebylo to pro mě rockové, stejně jako Toto a další kapely, které jsem považoval za popík a dnes si je užívám.

PaloM @ 23.04.2019 16:39:51
LP So som samozrejme mal, vyšla ešte za komoušov u nás. Celosvetovo jej dosť pomohla MTV (Sledgehammer, Don't Give Up). Kvalita tu je a trvá.
Marek, dík za spomienku.

Nejdříve jsem zvažoval připojit následující text pouze jako reakci k některému z předchozích pojednání věnovaných albu So nesporné světové hudební ikony Petera Gabriela. Nakonec jsem rozhodl zveřejnit text jako samostatný materiál, který může českým rockovým fanouškům přiblížit některé málo známé okolnosti vzniku gabrielovského přelomového sólového počinu a přehodnotit náhled na tzv. osmdesátky v hudbě, jako na dobu, která je údajně poznamenána stagnací.

Pokud se moderátoři rozhodnou text hodnocení smazat a přiřadit ho jako reakci - nebudu jim to mít za zlé.

Příprava v pořadí pátého řadového gabrielovského studiového počinu So zabrala tvůrcům celý rok. Album, a především z něho vybraný singl Sledgehammer, jehož inovativní videozpracování běželo na kanálu hudební televize MTV tak často, že budilo dojem zdánlivé nekonečné smyčky, posunuly Petera Gabriela na zcela jinou uměleckou a hudební úroveň, včetně zaslouženě odpracovaného zvýšeného zájmu médií, fanoušků, promotérů a samozřejmě také y toho plynoucí finanční profit.

Obrovskou zásluhu na fenomenálním úspěchu Gabrielovy LP desky, a dobytí "prvního fleku" amerického singlového žebříčku, měl především kanadský producent a zvukový mág Daniel Lanois (kupodivu po tolika letech stále bez profilu na progboard.com).

Stovky hodin nahrávání a následných prací na konečném mixu, které by splňovaly Gabrielovy muzikantské tužby a sny, Lanoise vyčerpaly.

Ostatně, na tu dobu, kdy souběžně pracoval na třech projektech (The Joshua Tree od U2, sólový debut Robbieho Robertsona a Gabrielovo album So) si vzpomíná: "Cítil jsem se v kontrolní kabině jako špičkový chirurg při mnohahodinnovém zákroku, během nějž odstraňuje mozkový nádor a s nesmírnou pečlivostí od sebe odděluje napadenou (nepoužitelnou) část a ponechává pouze tu zdravou, aby pacient přežil a mohl dále dýchat a vyvíjet se. Jestliže existuje nějaký Olympijský tým v mixování hudebních stop, tehdy jsem se stal jeho významným členem. Obklopen desítkami metrů dvoupalcových magnetofonových pásů jsem mezi všemi těmi hudebními smyčkami spal, jedl a také snil."

Gabriela seznámil s Danielovou dosavadní producentskou prací Peterův přítel a kmenový kytarista David Rhodes, kterému se líbily nahrávky Harolda Budda, natočené Lanoisem za vydatné spolupráce Briana Eno.

První zakázkou se stala hudba pro soundtrack k filmu Birdy podle románu spisovatele Williama Whartona, v režii Alana Parkera.

Gabriel byl s Danielovým producentským pojetím a zvukovou kvalitou záznamu spokojen a požádal jej o spolupráci na dalším projektu, z něhož se později vyklubalo tentokrát písničkové album So.

Nahrávalo se v přebudované stáji Peterova domu v lázeňském městě Bath; s úchvatným výhledem z relativně maličké kontrolní místnosti do okolních kopců.

Veškeré základy vznikaly pouze v triu, bez basisty a bubeníka, což byl v té době stále netradiční a minimálně využívaný tvůrčí přístup.

Šlo vlastně o zcela obrácený postup nahrávání rockového alba, kdy se nejdříve zaznamenají rytmické základy a na ně se staví celá nástrojová a pěvecká nadstavba.

Rhodes a Lanois zpočátku hráli pouze na kytary, Gabriel zpíval a doprovázel se na klávesy. V té době ještě nebyly skladby a texty dokončeny a Danielova role producenta se dočasně proměnila na nejdůvěrnějšího Peterova průvodce tvůrčím procesem a spoluhráče. Teprve mnohem později byly do snímků přimíchány zbývající nástrojové party.

Rhodes bydlel nedaleko od studia, což umožnilo, aby se trio mohlo kdykoliv sejít a nahrávat podle potřeby. Tehdy si Peter, David a Daniel začali říkat Three Stooges, podle meziválečného amerického komediálního tria, jímž během desitek let existence postupně prošlo několik herců, z nichž nejznámější byli Moe Howard (1897–1975), jeho bratr Curly Howard (1903–1952) a Larry Fine (1902 - 1975).

Novodobí gabrielovští Three Stooges zahajovali každodenní studiové práce v Real World Studios se stavařskými žlutými ochrannými přilbami na hlavě a všemožně se u toho škádlili a různě vtipkovali, z čehož vznikl slogan "Let's hit it with a sledgehammer!"

Hitová skladba Sledgehammer je postavena na rytmickém základu, který Gabriel pečlivě a poměrně dlouhou dobu připravoval na automatickém bubeníkovi. Doba věnovaná přípravě se rozhodně vyplatila, a to nejenom v případě jedné písně.

Tvůrci využili nabídnutou příležitost, jakou jim dávala minimalistické sestava a pečlivě dotáhli do dokonalosti veškeré hudební a zvukové nápady. Navíc se mohli kdykoliv vrátit k uchovaným původním nástrojovým záznamům a znovu je přeskládat podle nových nápadů a připomínek.

Ze všech nahrávek zařazených na albu doslova prýští prostá hudební radost opentlená různými slovními blbůstkami. Gabriel tak po letech konečně zapomněl na mladicky přemoudřelé texty z genesiovských počátků v Looking for Someone (album Trespass) nebo nesrozumitelné slovní obrazy ze Supper's Ready na LP desce Foxtrot.

Pro všechny, nejenom ve studiu, to musel být šok a současně úleva, když od jedné z nesporných hvězd anglického progrocku slyšeli slogany typu "I've been feeding the rhythm;" "Show for me and I'll show for you" nebo "This si the new stuff I go dancing in". A to se na jejich smysly ještě chystalo zaútočit v úvodu zmíněné video k písni Sledgehammer.

Další pozoruhodnou skladbou je duet Don't Give Up, nazpívaný společně s Kate Bush, v němž Peter zpracoval reálnou životní situaci, s níž se někdy setkal každý z nás. Občas zkrátka nastane doba, kdy se vše v životě nedaří a povzbudí vás kohosi citlivě volená slova.

Píseň doprovází jednoduché videozpracování, v němž se oba zpěváci k sobě postupně pomalu otáčí, jako dvě čokoládové figurky na anglosaském svatebním dortu. Sentimentální skladbu, jež nemá s rock'n'rollem zhola nic společného, ozdobila působivá basová vsuvka Tonyho Levina.

Deska se v dalších letech dočkala rozšířené výroční edice a prakticky polovina písní z ní (včetně Red Rain a In Your Eyes) se pravidelně objevuje jako součást playlistu na koncertních show Petera Gabriela.
reagovat

Tento umělec se u mě vznesl už při prvním nesmělém kontaktu (album III) skoro až do nebes, a zůstal na jednom z nejčestnějších míst vlastně až dodnes. Jeho žhavé emoce, dokonalá rytmika a rozvrstvení mě vždy nesmírně omámily a pohnuly tolik žádané emoce. Samozřejmě si prošel i érou osmdesátek, a tohle album má u mě zvláštní nostalgický nádech.

Vstupem z jiné planety je dešťový hi-hat efekt od hostujícího Stewarta Copelanda, startující nesmrtelný úvodní napjatý hymnus Red Rain. Hitovost, ruce směřující vzhůru, ale i křehkost, napětí a do každého mikrometru vybroušené detaily, tak, jak jsme od Petra zvyklí. Ano, zvukové osmdesátky, sestřelilo mě to ihned a nenávratně.

Sledgehammer je gabrielovsky podaná moderna, plně se oddávající dobovému trendu včetně samplovaných dechů, hudebně i zvukově, připojen byl i neotřelý, klasicky v duchu tohoto umělce graficky dokonalý videoklip. Krásný výkon Tonyho Levina.

Ze spolupráce s další dobovou hvězdou, slavicí Kate Bush, vznikl sedmiminutový magický a neskutečný intimní svět, nazvaný Don´t Give Up. Slzy se mísí s rebelií a odhodláním, vytesaným do názvu tohoto skvostu. Více není co dodat - tohle je pastva pro uši, ne pro pero.

Magický počátek s baskytarovým virtuozem Tonym Levinem a melodické osmdesátkové drahokamy sypoucí se do všech prostor, to je That Voice Again. V silném refrénu jsou ale zbytky zármutku a smutku, vzdálený otisk Gabrielovy minulosti.

Pídíte-li se po esenci Peterovy zahloubanosti a citlivé noty, nemůžete od prvních sekund pominout Mercy Street. Intimní, křehká, až ambientní nálada s dokonalou slupkou rytmických doteků a ruchů, je pro něj typickou prací, známou i z dalších alb.

A protože skladby za sebou bývají logickými protipóly, je tu dobově přímočará rytmická funky hitovka Big Time. Myslím, že tady Peter vyšel vstříc času ještě více než na Sledgehammer, považuji ji za nejslabší položku alba.

Veškeré, i když jen drobné pochybnosti rozprašuje atmosférický ledově trýznící skvost We Do What We´re Told s mluvícími bubny Manu Katché, nepředstavitelná novovlnně ambientní variace, mizející do závěru. Nezemské vokály.

This is the Picture (excellent birds) zahajuje neodbytný Tony Levin a Manu Katché, od počátku úřadují elektronické hody z rukou Petera, ale i Davida Rhodese, Simona Clarka či proslulého zvukového alchymisty Daniela Lanoise (David Bowie, U2), který album nesmírně pozitivně obohatil.

Vykoupením z experimentálních nadzemských poloh je zase více než pozemský hit In Your Eyes, dodnes v mnoha obměnách zařazovaná i na koncerty. Poněkud subtilní úvod vystřídá skvostné vokální i rytmické představení ve vrcholovém Peterově slohu. Spalující vášeň se vybíjí ve skvostně vybičovaném konci se sborovými hlasy.

Nepopírám osmdesátkovost, přístupnost, v podobě jistých skladeb i jistou dobovou ochotu vyjít vstříc rádiím a gabrielovským lektvarem nakazit co možná největší počet posluchačů. Je na tom ale nakonec něco zlého? Takový pop si budu pouštět každý večer naplno. Je to jako tři čtvrti hodiny rozkoše, na které se podílel skutečně elitní zástup hostů.
reagovat

Martin H @ 01.09.2017 17:58:47
V šestnácti letech jsem na rakouském vysílání viděl videoklip k písni Red Rain. Ta naléhavost ve zpěvákově hlase mě doslova přikovala k obrazovce. Jméno Petra Gabriela mi v té době nic neříkalo, o Genesis jsem ještě ani netušil. Samotnou desku So jsem konečně slyšel až počátkem 90. let, ale asi jsem ji nedokázal dost ocenit, neboť mě v té době spíš zajímali Hendrix a Cream. Easy, možná teď nastala ta správná doba, abych si ji skutečně vychutnal. Dík za připomenutí.

PaloM @ 01.09.2017 19:07:56
Zo všetkych jeho sólo albumov pokladám trojku a So za najlepšie, no každé z iných dôvodov. Cením si jeho prínos vo world music.

northman @ 02.09.2017 04:26:43
PaloM: zkusím hádat Kate Bush

Petr_70 @ 02.09.2017 10:29:09
Rád čtu EasyRockerovy recenze. mj. i proto, že kromě jejich nesporných kvalit, píše nezaujatě vůči osmdesátým rokům neboť si myslím, že i v této dekádě se objevila celá řada velmi kvalitních počinů v oblasti moderní populární hudby.
Tohle album Petera Gabriela je toho nesporným důkazem.
V podstatě každá skladba na albu je něčím zajímavá, ale kdybych měl vyzdvihnout jednu jedinou, byla by to Mercy Street - zvukomalebné elektronické obrazce jimiž jakoby procházelo ovčí stádo se zvonky na obojku někde ve vysokohorských pastvinách.. Takhle to umí zaranžovat asi jedině Peter Gabriel.

Balů @ 02.09.2017 11:16:54
Já se přiznám, že Osmdesátky jsou pro mne hodně černobílé, co se hudby týče.
Asi je to tím,že v sedmdesátkách jsem už měl jasno co mne baví a chci poslouchat.

V osmdesátkách mne právě drželi v pozornosti umělci jako P. Simon, K. Bush,
P. Gabriel, Sting, K. Crimson, W. Report, C. Corea, D. Straits, B. Dylan
a začal jsem objevovat černé bluesmany.

Petr_70 @ 02.09.2017 12:33:28
Jen bych dodal, že v "osmdesátkách" vydal svá zásadní alba např. Tom Waits. Uvedl bych "Rain Dogs" a především vynikající "Swordfishtrombones".

Bylo toho samozřejmě mnohem víc a na dlouhé psaní... záměrně jsem zmínil nekomerčního umělce.

Balů @ 02.09.2017 13:04:34
S Waitsem souhlas a také se připomněl jeden letenský rocker s albem Etc...2

EasyRocker @ 10.09.2017 10:13:30
Díky zpětně za poklonu, návrat z dovolené :-)

Ač si mnozí mile rádi slovně „kopnou“ do osmé dekády minulého století, není pochyb o tom, že se jednalo o období naší novodobé historie, které má i z hudebního hlediska hodně co nabídnout. Když pomineme ten fakt, že z velké části ovlivnilo soudobou experimentální elektronickou hudbu, můžeme zde najít i alba, která mají za účel se prostě líbit, tedy líbit se bez toho, aby se stala mezníkem v hudební historii či byla označována za umělecká díla. Jedním takovým příkladem by mohla být deska „So“ někdejšího člena britských Genesis Petera Gabriela, která nabízí velmi vkusný pop otevřený velmi širokému spektru posluchačů.

Na „So“ je skvělé právě to, že perfektně spojuje vynikající muzikanty s jednoduchými popovými písněmi, které jsou natolik důsledně zaranžovány, že toto album neurazí snad ani toho nejortodoxnějšího progresivistu. Basové linky Tonyho Levina, který je členem Gabrielovy kapely dodnes, vnáší těmto jinak velmi prostým kompozicím punc nádherné křehkosti, kterou pak dále doplňují decentní smyčce, méně decentní dechy a zejména pak hlasové spojení Petera Gabriela a vynikající Kate Bush. V menší míře se zde projeví i jazzový bubeník a perkusista Manu Katché, ačkoli mám pocit, že jeho nezpochybnitelné – snad možná až geniální – hráčské schopnosti mohly být využity mnohem pestřeji, aniž by narušovaly soudržnost alba jako celku.

Za vůbec nejsilnější albový zářez považuji hned úvodní „Red Rain“, ve které si mimo jiné zahostoval i Stewart Copeland, bubeník v té době již nefungujících The Police. Copeland má na svědomí právě ten známý efekt padajícího deště – tj. specificky znějící hi-hat v pozadí. V souvislosti s tímto se mi jeví jako opravdu zvláští, že jsou mnozí z hostujících hudebníků na tomto albu nějak dále muzikantsky provázání. Třeba Jerry Marotta, který obstaral zbytek bicích partů (tedy kromě hi-hat) pro „Red Rain“, působil v kapele Tonyho Levina... Dále by se dala zmínit spolupráce Manu Katchého se Stingem, se kterým Stewart Copeland dlouhodobě působil v novovlnných The Police.
„Red Rain“ je pro 80. léta naprosto typickou záležitostí – svou vzdušností a velmi chladně znějící produkcí by se dala označit za ukázkový příklad tehdejších hudebních trendů. Tzn. Sterilní syntezátory, spousta kytarových krabiček, reverb a hall u každého nástroje, jednoduché bicí zdůrazňující druhé a čtvrté doby, snad až zbytečně rozmáchlá instrumentace apod. Nezajímavé není ani to, že byl „Red Rain“ údajně inspirován Gabrielovým snem, kdy plaval v moři se sklenicí červeného vína / plaval v moři s rudě zabarvenou vodou. Existuje spousta dalších verzí tohoto snu, který měl Gabriela inspirovat, všechny se však drží na úrovni pouhých spekulací.
Z dalších skladbiček se sluší zmínit nádhernou „Don't Give Up“, kde můžeme slyšet dost možná to nejvydařenější spojení hlasů Petera Gabriela a Kate Bush. Velmi decentní instrumentální složka zde dává zapomenout na pompézně pojaté „Red Rain“ a „Sledgehammer“ a v poklidné, houpavé atmosféře vokalistům pouze vkusně sekunduje.
Za pomyslný vrchol alba pak považuji „In Your Eyes“, doslova kouzelnou skladbu s vynikající prací perkusí, baskytary a kytary. Gabrielův hlas se zde dotkne úplně nových barevných poloh, snovějších než kdy dříve.

Peter Gabriel si tímto albem vysloužil obrovský komerční úspěch, který však měl své opodstatnění. V 80. letech se myšlení lidí jistým způsobem transformovalo a tato deska na tyto změny adekvátně reagovala. Soubor slušně znějících popových písní, který by neměl být – a jistě také nebude – zapomenut.
reagovat

Od albumu So som príliš nečakal, pretože som o ňom čítal veľa v duchu komerčný úspech a podobne. Našťastie platí, že v prípade mena Peter Gabriel sa komerčný úspech rovná zároveň aj kvalite. Nie, nie je to taká sila, aká bola na jeho prvých albumoch, ale má jeho hudba je aj tu plná emócií. V podstate mi na celom albume nesedia len dva songy - Sledgehammer a Big time. Čiže práve tie najúspešnejšie z komerčného hľadiska na tomto albume. Nie sú to zlé songy, ale je z nich cítiť istú vypočítavosť. To však našťastie necítiť zo zvyšku albumu. Nájdeme tu nádherné clivú (hlavne vďaka Peterovmu vokálu) Red rain a neskutočne rozprávkovo nádhernú a krehkú Don´t give up (s famóznou Kate Bush). Ešte musím spomenúť v podobnom duchu ladené melancholické kusy In your eyes a Mercy street. To sú ozaj skvosty, nabité emóciami. Takže Gabriel ma nesklamal ani týmto počinom. Veľmi pekná hudba.
reagovat

Toto album bych oznacil za to nej co vydal.
Nedavno jsem zkupoval celou serii kterou
vydal nove ve formatu SACD a s chuti jsem
si tohle album poslechl. Nasledovalo
to co se mi stava pravidelne ve vlnach
plujicich let - zacal jsem si opet album poustet
neustale dokola. Hold kdyz nekdo udela neco tak
skvele vyvazeneho a pohodoveho tak se neni cemu divit kdyz cas pro tento kus neznamena nic :-)
Vrele doporucuji.
reagovat

Pro mě absolutní vrchol tvorby Petera Gabriela, ať bylo album jakkoliv komerčně úspěšné, jako, že asi bylo, ale věřte, že v roce 1986 jsem o podobných věcech nepřemýšlel a ani dnes nehraje počet prodaných nosičů v mých hodnoceních žádnou úlohu. Po naprosto nepovedeném debutu se na následujících třech albech Gabriel pomalu, ale jistě připravoval a nadechoval k tomuto dílu, které unese srovnání s nejlepšími alby Genesis a které má jen velmi málo slabších míst. Takhle to alespoň cítím a slyším já.

Od úvodní, temné, Red Rain, našlapané hitovky Sledgehammer (v sobotu v noci jsem po návratu z „koncertu“ viděl v Noci s Andělem po delší době – snad posté – vynikající klip), dojemné citovky se skvělou Kate Bush, Don´t Give Up, se snad ještě dojemnějším klipem, kde se objímající Kate s Peterem točí dokola (i tvrdému rockerovi se dere slza do oka, formátu nedbaje), pro mě nejméně výraznou, Red Rain se podobající That Voice Again a druhou slabší In Your Eyes, tajemnou, záhadnou Mercy Street a fantastického odvazu, celé čtyři a půl minuty neuvěřitelně gradující rockové Big Time s dechy i Hammondkami.

O dvou bonusových skladbách se nevyjadřuji, rád bych si tohle album uchoval v paměti tak, jak ho znám už dvacet let. Radši se zmíním o fantastické atmosféře, která na mě dýchne pokaždé, když album slyším a také o pohodě a uvolněnosti. Někdy se prostě povede tak nějak všechno dohromady, já alespoň mám u podobných děl stejné pocity – autory hudby políbí všechny múzy světa, zúčastnění muzikanti podávají nevídané výkony a navíc – a to je asi nejdůležitější – všichni jsou naprosto bez jakýchkoliv osobních problémů, v obrovské pohodě a to je pak na výsledku slyšet.

Pepa, 16.10.06

reagovat

Po prvním poslechu kdysi velké zklamání, později zmírněné kvalitou a naléhavostí skladeb Red Rain a That Voice Again, celkovým dobrým zvukem alba a koneckonců i zpěvem, který se posunul od nezkroceného bouřliváctví k chraplavé hebkosti, méně odvazující a méně vzrušující, ale na poslech libozvučné a vřelé, cituplné a přesvědčivé. Bohužel mne také napadá, že předchozí způsob zpěvu trochu s hlasivkami "zacvičil" a že Peter už nevyzpívá to, co dříve. Živý zážitek z koncertu v Budapešti mne v tom jen utvrdil. Při některých skladbách (Big Time, Sledgehammer) se ale dodnes nezbavím pocitu, že zkrátka "business is business", což mne právě u Petera, který pro obavy z komerčních tlaků na hudbu opustil jednu z nejprogresivnějších světových kapel, trošku neladí. Nicméně, oprostím-li se od nostalgie, deska je více než dobrá, bez diskuse hitová, ale nic mne nenutí poslouchat ji příliš často.
reagovat

Kvalitní album prakticky plný hitů. Pro mě osobně nepatří mezi mistrovský díla, ale oproti komerčním popovým kapelkám to mistrovský kousek rozhodně je :-) Zdá se mi, že tohle album je taková směsice Popu, rocku a afrických rytmů. Kdo má rád lehčí rock-pop, tak je to mistrovský kousek.
reagovat