Smith, Patti - Horses (1975)

Ještě předtím, než Patti Smith se svojí doprovodnou kapelou Patti Smith Group natočila jedno ze zásadních punkových alb historie, testovali písňový materiál na hojně navštěvovaných koncertech newyorského klubu CBGB.

S přípravou studiových verzí jim vypomohl producent John Cale; specialista, jehož si vedení mnoha uměleckých oddělení hudebních labelů ráda sjednávala na práci s nezkušenými debutanty.

Patti později přiznala, že se jí, i kapele, studiová rutina notně zajídala a často propadala beznaději. Výsledek ale rozhodně stál za to.

Mnohem dříve, než Smith nahrála svůj debut, získala potřebný nadhled a odstup mj. v roli hudební publicistky a uznávané básnířky, což se projevilo dokonalým přepracováním klasických skladeb Gloria (původně irský bard Van Morrison) a Land of a Thousand Dance (od neworleanského r&b zpěváka Chrise Kennera) v nespoutané deklarace punkové estetiky.

Neméně významné jsou i písňové zpracování vlastních, náležitě provokativních a nekompromisních textů v Kimberley (o náboženském ponižování), Redondo Beach (tragické vyústění lesbického vztahu) nebo Break It Up (napsanou jako epitaf na náhrobek Jima Morrisona).

K tomu, aby o své pravdě přesvědčila i posluchače, využívá prostý, řádně hlasitý a úderný rock'n'roll, který zkombinovala s recitací (ejhle, zárodky rapu posbíraného v černošských ghettech).

Album Horses nikdy necílilo na vysílání v rozhlasových pořadech, k tomu se skoro desetiminutové skladby Land a Birdland opravdu nehodí.

Horses bylo přijato s nadšením mezi mladými fanoušky. Mělo a stále má ohlas mezi mnoha kapelami a interprety - z těch dřívějších například REM, The Smiths nebo zpěvačky Siouxsie Sioux a skandalistka Courtney Love.
reagovat

northman @ 22.03.2018 13:37:26
Patii Smith púatří k zásadním postavám světového rocku a tahle deska je podle mě základním pilířem rocku sedmdesátých let. Skladby Birdland a Land mají výborné texty. Patti je vlastně zpívající básnířka. Dozvěděl jsem se některé detaily, které nyní vidím Break On Through a Break It Up. Díky.

tykeww @ 22.03.2018 16:41:08
Skvělá deska, co mě moc baví! Na CD mám na konci zařazený jako bonus živý záznam coveru My Generation od The Who, přijde mi to jako skvělá a autentická ukázka tehdejší scény okolo CBGB.

S Patti Smith jsem se seznámil stejně jako většina mých vrstevníků prostřednictvím článku Jiřího Černého v Melodii a následně na jedné z jeho Antidiskoték. To, co nám Jiří Černý pouštěl, pocházelo z alba Horses, a byla to skladba Birdland, něco naprosto úžasného na tehdejší dobu, kdy punková smršť představovaná v Británii Sex Pistols a Clash smetla překomplikovaná art rocková monstra a ovládla rockovou scénu.

Desku Horses produkoval bývalý klávesák, houslista a příležitostný zpěvák Velvet Underground, který měl zkušenosti z produkce vlastních desek i debutového alba Cristy Poffgen alias Nico. Úvodní skladba předělávka slavné Glorie od irské skupiny Them a legendární začátek slova „ Ježíš zemřel pro naše hříchy, ale ne pro moje“. Tahle skladba je úžasná temnou náladou a fantastickým zpěvem Patti Smith. Po krátké rockové skladbě Redondo Beach následuje pro mě vrchol alba skladba Birdland s vynikajícím textem, který nám tehdy Jiří Černý přečetl. Free Money, Kimberly a Break It Up jsou svým způsobem normální rockové písničky, po nich následuje další vrchol alba třídílná skladba Land, stejně smutná i temná jako skladba Birdland. Jedna část nese název alba. Album uzavírá žalozpěv Elegie, kterou Patti zpívá jen za doprovodu kytary a klavíru. Album Horses pro mě představuje spolu s následujícím albem Radio Ethiopia vrchol tvorby Patti Smith. Málem bych zapomněl, v doprovodné skupině hraje na baskytaru český rodák Ivan Král.

Jedna z nejlepších desek rockové historie si zasluhuje pět hvězdiček.

reagovat

Jarda P @ 10.08.2016 11:12:26
Pro mě Patti začíná až albem Radio Ethiopia. Debut je sice ceněný, ale nelíbí semi.

O Patti Smith jsem jako člen Jazzové sekce četl v jednom Jazz-Bulletinů, kde mě zaujal titulek – „Jsem polní maršál rock and rollu…“. Tehdy jsem objevil tuhle osobitou písničkářku, rockerku, výtvarnicí, herečku, básnířku a performerku. V době, kdy album Horses vyšlo jsem ale poslouchal tolik jiné hudby, že se pro ni nenašel u mě ve sbírce prostor. Zaujat Pink Floyd, Yes, Van Der Graaf Generator, Mahavishnu Orchestra, Return To Forever nebo Weather Report… jsem tuhle hudbu odložil do suterénu, ale nezapomněl jsem na ni. V Levných knihách jsem ji objevil za pouhých 99 Kč (zapečetěný obal) a tak jsem si řekl, že do toho půjdu a nechám to na sebe působit….
Musím konstatoat, že po výtvarné stránce mě velmi zaujal obal. Pattie Smith je velmi fotogenická a obecně zvláštní provokativní, ale charismatický typ. Po výtvarné stránce je foto opravdu třída!

GLORIA – klavírní melancholie a pak hlas, jako ze záhrobí. Velmi zvláštní, dutý, ponorný, v každém případě když jednou slyšitelný, už asi nezapomenutelný… Skladba pochází z repertoáru skupiny Them a jejich frontmana Vana Morrisona. Tahle skladba mí živelný rockandrollový témbr. Nikdo se zde s ničím nepárá a jde se přímo na věc. Omílání akordů může působit jako hudební nuda, ale je zde velký background a napětí, které předznamenává punkovou revoluci. Píše se ale rok 1975 a v kurzu jsou náročnější styly. Musím konstatovat, že interpretace má velký feeling a tah na branku. Myslím, že se skladba mohla stát velkou inspirací kytarovým kapelám, které startovaly na počátku devadesátých let. Rockový hit, který strhne k zemi a člověk se nechá unášet uhrančivým projevem a lokomotivním tempem….

REDONDO BEACH – začátek vypadá na reggae, nebo nějaký derivát karibské hudby, jehož móda spadá do osmdesátých let. Kytarista Lenny Kaye a baskytarista Ivan Král hrají přesně podle intencí téhle hudby. Ja Dee Daugherty na bicí předjímá styl, který v Black Uhuru představovali Sly Dunbar a Robbie Shakespeare. Zpozadí slyčím velmi krotké varhanní přiznávky Richarda Sohla. Ke skladbě samotné se toho víc říct nedá, ale myslím, že uhrančivá Patti Smith v interpretaci ukazuje, že i v tomhle žánru je doma…

BIRDLAND – krásný baladický podíl. Klavírní téma Richarda Sohla se spojuje s deklamativním interpretačním podílem frontmanky kapely. Z jejího podání cítím hereckou průpravu. Její dikce výraz jsou poučeny blues, ale hovořit o skladbě jako o blues není zcela namístě. Jde spíš o vyjádření pocitů. Myslím že zpívaná i recitovaná poloha Patti Smith velmi sluší. Má smysl pro dramatickou zkratku a dokáže procítit bezmála každé slovo svého textu, který se stává poezií. Kaye si pohrává s tóny elektrické kytary, ale připomíná spíš malíře, který ředí barvy a hledá ten správný odstín pro virtuální obraz. Některé postupy mohou připomínat Doors „v sukních“ – ta morrisonovština je zde přítomna jako zaklínadlo. Dynamické odstínění interpretace a instrumentální podíl jsou v jedinečné kooperaci. Velmi silná skladba.

FREE MONEY – klavírní úvod se opět těsně snoubí s interpretací, ale rocková údernost přichází bez varování a máme zde další model šlapavé, dusavé a pumpující varianty bigbítové platformy. Kulometné přechody se hrnou jako vichřice a Patti Smith s hřmotným doprovodem hrne vpřed jako v divoké záplavě. Ano, tady taky cítím onen předpunkový nástup. Interpretace, kytarová drsnost ostře řezané akordické begleity…

KIMBERLY – kytarová přímočarost trochu vztekle odsekává doprovody a Patti Smith nabídne další skladbu. Přiznám se, že tenhle model hudby už mě tolik neuspokojuje. Všechno jde v reggae postupech s bigbítovými principy automaticky dopředu a nekoná se zde nějaké instrumentální překvapen. Máme zde varhany, akustickou, elektrickou kytaru, důraznou Královu baskytaru…. V něčem se skladba přibližuje modelům písní Velvet Underground o som let zpátky, ale nahrávka nezní tak pochmurně

BREAK IT UP – divadelní ztvárnění nabídne skladbu, který střídá rock se šansonem s kašírovaným patosem v podání i v aranžmá. Dokážu si představit ztvárnění téhle skladby jako divadelní představení, nebo jako jeho součást. Lenny Kaye se tady na sólovou kytaru zatím nijak nepředvedl, třebaže jeho přítomnost tuším a někdy i trochu „slyším“. V závěrečném pojetím se mi hudba mění v chaos bez nějakého vnitřního řádu, ale na druhé straně se zde dějí v obsahu textu nějaké zásadnosti a hudba má s atmosférou vnitřně souznít….

LAND (Horses) (Land Of A Thousand Dances)
(La Mer)de – deklamativní způsob podání zvolna graduje. Tohle je předobraz punku. Klasické stručné kytarově úderné a lehce předvídatelné doprovody. Hudebně se zde vlastně neději nic zázračného nebo rafinovaného. Bytostná potřeba vyzpívat se ze svých trablů, traumat, starostí. Klavírní doprovody na chvíli vytěsní škrabavé kytarové akordy, ale prudká jízda se už zase za chvíli odvíjí jako ojnice parní lokomotivy. Určitě pozdní inspirace alternativních kapel osmdesátých let na československé scéně s různými kostýmy, účesy a maskami.. Ve skladbě hraje pohostily na kytaru představitel newyorského undergroundu Tom Verlaine, s Pattie Smith další spřízněná rozervaná intelektuální duše…

ELEGIE – poslední skladba dokáže zaujmout nejen ortelnými klavírní akordy, ale i kvílivou kytarou. Mému vkusu a založení zatím ze všech interpretovaných skladeb je právě tato nejbližší. Instrumentace vykazuje větší živost a propracovanost a interpretačně tváře Patti Smith nabízejí hodně odstínů, během kterých si člověk uvědomí lidský existencialismus

Bonus:
MY GENERATION – inspirace The Who je zcela jasná. To si uvědomuji když slyším Patti Smith s kapelou v přídavku naživo. Živelná a živočišná rozpoutanost jde ruku v ruce s Pattiinou exhibicí s jejími hlasivkami. Syrově odzbrojující a emocionálně bez zábran až do kakofonického závěru destrukčních zvuků pod bubenickými přechody. Tady ten příměr s Jimem Morrisonem v žádném případě není mimo….

Při poslechu alba, hlasových dispozic uchopení tématu se mi prolínala různá jména: Nico, Laura Nyro, Tanita Tikaram, Joan Armatrading, Tracy Chapman… ale Patti Smith má dost vlastní osobitosti, aby se vzdálila nějakému plagiátství… Hudebně se tady toho pro mě moc neděje, ale přesto má album svou výpovědní sílu, všechno stojí a padá s přítomností Patti Smith. Přiznám se, že na mě album udělalo svůj dojem, ale zároveň nemám potřebu se dále zaobírat její další produkcí. Albu udělím čtyři hvězdičky. Rocková uhrančivost a zejména interpretace mají svou sílu a mohu si myslet, že lepší debut si tahle newyorská rockerka ani přát nemohla.


reagovat

PaloM @ 28.03.2013 07:42:11
No, Petr, potešilo ma vidieť tu od teba recenziu na Patti Smith. Počas celého života ma jej diskografia minula, ale asi pred dvomi rokmi to prepuklo, a naplno. Ortodoxného progrockera Patti hudobnou zložkou asi ťažko zaujme, no sú tu aj ďalšie veci. Energia, vášeň, precítená interpretácia. Jej prejav som zhltol aj s navijákom, verím jej každú notu. Nemôžem žiaľ povedať, že ja každé slovo, a to iba s realitou priemernej znalosti angličtiny.
Našťastie, máme tu výrazné pomôcky, ktoré mne osobne veľmi priblížili osobu Patti Smith, a tým uľahčili pochopenie jej hudobnej kariéry.
Odporúčam prečítať si knihu, český preklad jej autobiografie Just Kids - Jsou to jen děti, vydavateľstvo Dokořán >> odkaz
Jej v podstate tragický osud ma dojal.
A ešte dojímavejšie je jej rozprávanie na profilovom DVD Dream of life >> odkaz
Ak si náhodou ešte nevidel a nečítal, verím, že ako publicistu o rockovej muzike ťa zaujmú osudy Patti Smith a mnohých známych osobností - hudobníkov, básnikov, výtvarníkov od konca 60. rokov v New Yorku podnes.

zdenek2512 @ 28.03.2013 08:29:30
Zdravím Petře, opět hezká recenze s rozborem všech písní. Poprvé jsem slyšel na Antidisko Jiřího Černého i s jeho překladem písně Birdland. Mě tenkrát uchvátila mám pro ženy zpěvačky slabost, protože málokterý chlap dokáže tak nádherně vyjádřit smutek, lásku a bolest jako právě ženská. Patti je vedle Janis a Diamandy Galas moje nejoblíbenější zpěvačka.Tohle album je podle mě jedna z nejlepších debutových desek a zaslouží si plný počet.

Potemnělé spojení špinavého rock and rollu s prokletou poezií, taková je prvotina Patti Smith s názvem Horses.

Desku otvírá strhující úprava Gloria s autorskou předehrou In Excelsis Deo a legendární replikou: "Jesus died for somebody sins but not mine". Track strhující od začátku do konce, umocněný klasickým spellingem G-L-O-R-I-A.

Co se coverů týče, tak opravdový zářez je punková verze My Generation, kde hoši z The Who vypadají po poslechu od Patti, jak parta uťáplých pudlíků a text "I don't need that fucking shit", tak to je přesně punkový přístup.

Zmíním i Pattin specifický zpěv, který sice není zrovna z konzervatoře, ale do zaplivaných klubů se skvěle hodí.

Z tracklistu ještě upozorním na gradující hypnotickou Land a lehounkým klavírem nastupující rockec Free Money.

To byly jen takové moje oblíbené, nedělejte z toho závěr, že se jedná o jediné skvělé skladby. Horses je totiž deska, která má své místo v historii pevně zajištěno. 10 z 10 proto-punkerů doporučuje Horses, jako zásadní dílo Patti Smith a jednu z nejlepších desek poloviny 70. let.

*****


reagovat

Jarouš @ 08.07.2015 18:27:41
Beru 100%, s jedinou výhradou: pudlíci nejsou uťáplí, ale komedianti plní života :)