Reakce na recenzi:

horyna - @ 28.01.2020

Po doplnění a vlastně kompletním zařazení starých Black Sabbath s Osbournem do sbírky, jsem začal prakticky velice rychle uvažovat i o nákupu několika z prvních desek vládců hard-rocku, kapely Led Zeppelin. Dvacet let jsem si vystačil s 2cd výběrem a postupně na něj přibalil i dle mého dvě nejlepší díla kapely, řadové desky IV. a Houses of the Holy. Poslední trojice následující po Houses mne nikdy zvlášť nezaujala, a krom několika výborných jednohubek přidaných právě na výběr, obsahují dle mého i materiál nižší kvality. To však neplatí v případě desek, s nimiž kapela startovala a prakticky přes noc se i uchytila. Jednička, rockově nabuzená dvojka i folkověji laděná trojka, patří mezi klasiku žánru a s poslechem každé z nich se dodnes divím, proč jsem je do sbírky nepřiřadil o mnoho let dříve.

Otevírák Good Times Bad Times samozřejmě dobře znám. Jde o jeden z nejlepších úvodníků, jaký kdy L. Z. na svou desku zařadili. Kytarově čitelný Page a bohatá Bonhamova práce na škopky, plus hned od prvních vteřin charismatický Plant, spolu ladně kočírují tuto bravurní nabuzenou píseň. Hned dvojka Babe I'm Gonna Leave You patří mezi mé top skladby skupiny. Miluji Jimmyho vybrnkávání na španělku a především Robertův procítěný hlas. Opakování slova Babe, přechody mezi katarzním kytarovým motivem, narůstající dynamika, neskutečně silové Bonhamovo bušení a extatické výkyvy v Robertově vokální technice, z ní dělají neopakovatelný hudební monument. Po Dixonově standardu You Shook Me, přichází další obrovský monolit, šest minut blaha v blízkosti psychedelické písně Dazed and Confused. Klenot klenotů, ojedinělý, temně pojat kus atmosférického děsu, plný klouzající a místy pořádně kvílivé Jimmyho hry, famózních přechodů na Johnově baterii i děsuplných pazvuků vyluzovaných z Robertova hrdla. Nádhera. Your Time Is Gonna Come je velice pěkná, spíše nenápadná, až duchovním klidem dýchající skladba. Klávesy Johna Paula Jonese tu znějí vznešeně a obřadně. Netypická odlišná věc, která na desku ovšem perfektně zapadá. Na ni navazuje instrumentální Black Mountain Side, která díky tablům přizvaného Jasanise dýchá východními kulturami. Pumelici Communication Breakdown jsem nikdy neholdoval. V mládí jsem ji až nesnášel, ale můj vztah se postupem let umírnil a dnes přijímám tuto syrovou drsňárnu i díky bublající baskytaře a ječícímu Plantovi už o dost snáze. Blues jako řemen předvede další Dixonův cover I Can't Quit You Baby a monstrózní parádička podepřená výborným Pageovým riffem How Many More Times je posledním zástupcem na desce. Její strukturované pojetí, množství tempových změn, atypických nálad, zvuků a dynamických přemostění, z ní činí nejprogresivnějšího adepta z celé devíti-skladbové kolekce.

Čtveřice talentovaných muzikantů v roce 1969 vypustila bestii ze řetězu, a světu tím předložila jeden z vůbec nejlepších debutů, jakým se rocková muzika může dodnes pochlubit. To je nadmíru jasné, nezpochybnitelné a vlastně i léty doložené.



PS: ještě jedna perlička. Led Zeppelin prý bývali v sedmdesátých létech označováni za TU největší kapelu světa. Konkurovat jim mohli snad jen Pink Floyd. Nevím přesně, čím se tento pojem měří, jestli počtem prodaných nosičů, či návštěvností koncertů, ale dle mého zároveň s nimi "soupeřili" ještě služebně o dost starší další giganti světového rocku - Rolling Stones. A právě ty já osobně (samozřejmě po Beatles) považuji za daleko obrovitánštější rockovou atrakci (cirkus) sedmdesátých let. Netvrdím, že kvalitnější.