Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.08.2012

Třetí album mých milovaných Led Zeppelin je pro mě velmi niterným hudebním zážitkem, který si vychutnávám přes čtyřicet let a pouštím si ho tak trochu jako ke „svátku“ a proto mi nemůže nějak zevšednět.
Poprvé jsem o něho zavadil v dobách počátku sedmdesátých let, kdy jsem dělal deskové rockotéky a přinesl mi ho kamarád, který byl sabbathovský ortodoxní rocker a poznamenal něco jako, že „tohle country on poslouchat nebude a že do hard rocku patří jenom syrový elektrický zvuk“. Nebral jsem ho vážně (spíš senovážně) a tušil jsem, že budu velmi příjemně překvapen. Pro účel veřejné hudební produkce sice album nebylo to pravé, ale i tak jsem mohl tři nebo čtyři skladby z alba nasadit a nešlo o žádné faux pas. Okouzlilo mě ovšem to akustické hraní, nálady, dynamické proměny a střídající se pocity uvolnění a napětí.
Léta je Trojka součástí mé sbírky na remasterovaném CD, třebaže jsem pozbyl onen zajímavý výtvarný motiv vinylu s otáčivým kolečkem.
Pánové Page, Plant, Jones a Bonham jsou se mnou zase v pokoji, tlumím světlo a hrají opravdu jenom pro mě….

IMMIGRANT SONG – hutný rockový riff, který musí rozpumpovat každého posluchače. Dusající Bonhamovy bicí s Jonesovou baskytarou jsou skutečný motorový kontakt nijak nedolaďovaný tuningem. Plantův řeřavý hlas má co do činění s válečným pokřikem Vikingů, před jejichž ječením prý nepřátelům tuhla krev v žilách….. Výtečný vybraný úvod alba, aby byl posluchač stržen do víru a už se motá pod hučícím jezem. Led Zeppelin neoplývají texty, které by mě mimořádně zaujaly, ale tenhle je opravdu povedený a vyvolává patřiční asociace…..

FRIENDS – úderné akustické kytary v úvodu mě dostávají svou akordickou proměnlivostí a napětím, kdy spodní základ skladby důrazně podporují rezonující basy a zvonivé výšky tónů perlí jako bubliny v jasném slunci. Page si pohrává s kytarami s jistotou mistra, který víc co chce a dokáže to deklarovat i přesvědčivým aranžmá i díky smyčcům. Bonhamovy percussion nejsou sice výrazně dominující, ale přesto jsou čitelné a je dobře, že je použil místo klasických bicích. Skladba díky smyčcům a harmonické hutnosti graduje za Plantova emocionálního zpívání a a dlouhého elektronického doznívání ohýbaného tónu…

CELEBRATION DAY – elektrická kytara je opět v akci a máme tady další riff. Není sice tak výrazný jako v první skladbě, přesto udržuje napětí a vydatně se zde topí pod kotlem. Jonesova baskytara vystupuje z tématu a dodává životodárnou vláhu. Kytarové sólo uprostřed skladby není dlouhé a s ohledem na Pageovu pověst nepatří k nejvýraznějším, ale jeho playbackované kytarové party skladbu posilují a za asistence odvázaného Plantova zpěvu se téma propadá do fade-outu…

SINCE I´VE BEEN LOVING YOU – od první tónu jasné blues. Nejdelší skladba na albu dává prostor rozvinutí nálad a instrumentálních pozic. A tak najednou sedí Jones za hammondkami, které hrají bez exhibičního nátěru spíš v jazzovém duchu, ale krásně se rozlévají nad harmonickým prostorem. Bonhamova zatěžkaná rytmika se plíží v rytmickém schématu občas akcentována důrazným nástupem, ale posílením basovým základem. Plant dostává příležitost se vymezit k blues jeho nenapodobitelným dravým způsobem. Přesto pracuje výtečně s proporcemi a jeho hlasové erupce tryskají jako horká láva posilované tremolem hammondek a ještě důraznější rytmikou. A už je to Page. Tohle je kytarové sólo par excellence, které se dá vystavět jen v nejexponovanějších emocionálních okamžicích a ten právě přišel. Zpívaná slova jsou zbytečná, stejně tak jako moje postřehy. Kytara vypráví, kreslí, vystihuje pocity a dojmy a dokáže se stáhnout do pozadí a dát prostor hutnému soundu s řadou bubenických breaků. Famózní před dvaačtyřiceti lety, stejně jako právě v tomto okamžiku. Plant ve velkém nasazení a kapela se po instrumentální stránce šplhá do nenávratných výšin. Po více jak sedmi minutách a vyvrcholení jsme u konce….

OUT ON THE TILES – výborný kytarový riff posílený řadou playbacků. Page se vytáhl a dodal jednu z nejtypičtějších skladeb Led Zeppelin. Má průkazné poznávací znaky pro kapelu rozpoznatelné a zcela jednoznačné. Jonesova baskytara je parádní, ale i přes remastering její attack je pořád jaksi zatlumen, i kdy ve vypjatých okamžicích ovládne prostor. Pohrávání si s kytarovým riffem patří k Pageovým slabůstkám a po dobře proaranžovaných postupech zde máme velmi silný autorský počin a řadou výtečných bubenických breaků zahušťovaných činelovým svištěním….

GALLOWS POLE – jaké čarovné kouzlení s akordickými proměnami, které se vracejí jako mlýnek a do toho nahazovaný procítěný vokální podíl Planta. V tomhle textu nejde o nic veselého a tak se instrumentální složka výrazně podílí na emocionálním účinku. Jones vypomáhá do akustických kytarových nájezdů svou mandolínou a za chvíli zde máme dokonce i banjo (!), které by ve skladbě asi málokdo očekával. Vynikající akordické proměny a unisono kytar a mandolíny za pikování banja. Tady Bonham hraje na bicí namísto percussion a sluší to nejen skladbě, ale i jeho rytmickému cítění. Jede se tady na plný plyn s řadou expresí ve vokálním podání i v zaranžované instrumentaci. Mám pocit jednoho velkého jamu, kde se přítomní dokázali shodnout a teď nám otevřeli dokořán dveře do jejich hudebního kvasu. Paráda!!

TANGERINE – kytara jakoby hledala harmonii. A už je tu famózní zvuk dvanáctistrunky v akustické provedení a vlastně jednoduchá melodická linka s dozvukem elektrické kytary. Ty akordické sestupy jsou nádherné a pak nečekaně Page nahraje party na elektrcikou kytaru, kterou doplnil kvílivý až bzučivý elektrický tón, ale máme tady také steel-kytaru, přesto nejsme v Nashvillu, ale podle názvu spíš v Maroku. Vždycky mě mrzelo, že je tahle skladba jaksi krátká a více nevynikne její barevnost a rozmanitost, stále na ní ujíždím…

THAT´S THE WAY – tohle je ovšem krásné odbočení. Akustické kytary a steel-kytara jsou podmanivé v nekonečnosti prostoru (mám pocit té nespecifikovatelné atmosféry instrumentálních pasáží z Alan´s Psychedelic Breakfast na Atom Heart Mother, ale také některým sekvencím z Close To The Edge…) Krásná skladba. Vyvolává ve mně dodnes hodně nekonkrétních emocí a uvolnění v prostoru. Nevím, jestli bych dokázal hovořit o skladbě jako o tom nejsilnějším, co dosud zaznělo, ale rozhodně skladba patří mezi to nejlepší, co se podařilo Led Zeppelin na Trojku dostat. Mám rád to inspirativní kouzlení akustických kytar, kde vzniká jedinečné napětí stejně jako famózní interpretaci Planta, jenž si pohrává s jemnými nuancemi téhle křehké balady. Jones se do akustického zurčení připojuje baskytarovými melodickými postupy a Bonham cinká na zvonečky a dotváří atmosféru. Opravdu parádní kousek!

BRON-Y-AUR STOMP – Page řádí na akustické kytary v další příspěvku, při kterém jakoby v imaginární kotlíku míchal nějaký čarodějný lektvar. Vychází se tady ze základního akordu a je zapojená celá kapela, ať už je to tleskáním, pulsujícími bicími a další model aktivního jamování zde slaví velký úspěch. Fantastický smysl pro rytmické cítění je zcela evidentní a opět slyším mandolínu a Plant frázuje a protahuje svoje zpívané tóny ve famózním modelu, stejně tak jako mistrovsky ohýbané tóny akustické kytary. Myslím, že každý kytarista zkoušel vyrovnat se s tímto modelem skladby na akustickou kytaru na nějakém mejdanu. Teď nám jsem vstoupili i kastaněty nebo claves (?) a tohle akustické řádění je u konce…..

HATS OFF TO (ROY) HARPER – další bluesový dotek práce se strunami v černošském modelu uchopení téhle tematiky. Plantův hlas je zatlumený, málo zřetelný, přichází jakoby zdálky a i přesto si uchovává dravý expresivní model interpretace, který se trefuje do Pageova vytahování a skluzu strun. Tahle skladba je poctou jejich kamarádovi folkrockovému písničkáři Roy Harperovi a akustické nálety kytarových doprovodů a tetelivý plantův vokál navazuji na odkaz černošského blues domnívám se v tom nejlepším slova smyslu až do odeznění.

Zeppelinovská Trojka dokázala, že i tak hlučná a hutná kapela jako slavný kvartet dokáže i s občasnou absencí decibeláže, elektrických nástrojů a kompaktního soundu elektrického blues a hard rocku nabídnout odlišné cítění a myšlení. Neklesá do nějakých popových kompromisů a i v případě akusticky výraznějších skladeb si uchovává svůj vnitřní oheň a napětí, stejně jako nostalgii a snění konce šedesátých let. Tenhle spojovací most kapelu přenesl do sedmdesátých let a ukázal tvář kapely, které symbolizovaly takové skladby jako na začátku Baby I´m Gonna Leave You a podobně.
Není to ryze akustické album, ale to prolínání elektrické hudby s akustickou se děje velmi přirozeně a přesvědčivě a dodnes mám při jeho poslechu příjemný mráz po těle. Po Jedničce a Dvojce jsem o albu nezapochyboval ani poprvé, ani znovu a znovu, když jsem ji na sebe nechal působit…..
Pět hvězdiček bez jakýchkoliv pochybností!