Led Zeppelin - III (1970)

Led Zeppelin vol.III - magický název pro magickou desku.
Album vyšlo v říjnu 1970 a já se s ním seznámil po vánocích téhož roku, protože desku dostal spolužák pod stromek.

Ten příval emocí při prvním poslechu si dodnes vybavuji. S touto deskou jsem vstoupil na nové hudební území ve znaku Vzducholodi.

Do té doby jsem znal nejtvrdší skladbu od Beatles, a to Revolution (singl).
A teď se přede mnou otevřela stavidla velmi tvrdé ale také propracované rockové smršti, jejíž nezanedbatelnou součástí je velmi přitvrzené blues.
Album zahajuje píseň Immigrant song, která je zrcadlem dobyvačných nájezdů Vikingů na britské ostrovy: ...přicházíme ze země ledu a sněhu...zpívá se v písni. Zeppelini se stylizují do těchto nájezdníku při dobývání (koncertního)trhu v USA.
Náladu první skladby drží i další dvě propojené písně Friends a Celebration day. Po tomto silovém úvodu přichází první vrchol alba pomalé blues Since I've been loving you-zde jsou úžasné interakce mezi elektrickou kytarou, hammondkami, Plantovým vokálem a Bonhamovými bubny. Po této sedmiminutové lahůdce přichází další opus Gallows pole (šibenice), což je upravený traditionál ve kterém zazní dokonce i banjo.
Druhá strana LP začíná písní Tangerine a přináší výrazně akustickou polohu této i dalších písní. Zde se zhmotnila romantická stránka tvorby těchto hardrockových proroků.
Vyvrcholení alba je v písni Hats off to (Roy) Harper.
Zde celá kapela vytvořila poctu tomuto britskému písničkáři, se kterým v budoucnu nahraje J.Page několik skvělých desek.
Na prvních deskách se hudba LZ vyvíjela velmi dynamicky.
LedZepp I je výrazně bluesrocková
LedZepp II- zde skupina ještě přitvrdila a vytvořila prototyp hardrockového alba
LedZepp III jde ve vývoji dál zpracováním folkových a keltských odkazů.
LedZepp IV je shrnutí všech předchozích inspirací v ještě dokonalejším provedení, což se projevilo obrovským prodejním úspěchem alba.
První 4 alba vyšla v rozmezí 4 let a každé má svou nezaměnitelnou hudební tvář.

LZ jsou má první a stále trvající hudební láska.

Hodnocení 10/10 *
reagovat

balu @ 26.02.2024 11:53:36
:)
stále platí má slova z roku 2016
rok 1970 mne oslnil alby
LedZepp III
Cosmo 's factory
Paranoid
Look at yourself
a stále mi přinášejí radost!

Tuším že na Led Zeppelin jsem narazil díky skladbě Immigrants Song. Tehdy bez jakéhokoliv tušení co je to za kapelu jsem myslel že to zpívá žena. Až můj o dva roky starší metalový kamarád mě upozornil s kým mám tu čest a že to není žádný zpěv ženy nýbrž zpěv Roberta Planta. Byl jsem ohromen. Tak nádherný hlas. Delší dobu trvalo než jsem album získal na vinylu a mohl si ho tak vychutnat v plné kráse. Opravdu mě překvapilo jak jsou Led Zeppelin rozmanití a každé své album pouští jiným směrem. Blues Rocková jednička, našlápnutá dvojka, která s vámi doslova zatočí a trojka, která se víceméně drží v akustickém duchu.

Pokud jde o mě dodnes se nemůžu rozhodnout, které s prvních tří alb se mi líbí nejvíce. Je zde tolik skvělých a rozmanitých skladeb. U trojky jsem si velice oblíbil jemnou Tangerine, dupačku Gallows Pole samozřejmě nezastavitelný Immigrant Song se severskou tématikou a Out On Tiles. Pamatuji si ten záchvat smíchu když kamarád prohlásil u písničky Friends, abych si představil jak by to vypadalo kdyby tato skladba hrála v úvodu seriálu přátele. Celkem komická myšlenka. Album na mě vždy působilo velmi vyrovnaně. Střídají se tu skladby klidné a skladby divočejšího rázu. V poslední době zjišťuji že je to právě toto album, které se mi na gramofonu točí nejčastěji. Rozkládací obal s pohyblivým vloženým kotoučem je skvělý nápad a při poslechu si vždy s obalem pohrávám.

U Zeppelinů je to bez jakéhokoliv váhání pět hvězd. Jen bych se měl omluvit Robertovi za to že při prvním poslechu Immigrant Song, jsem myslel že jde o zpěvačku nikoliv o zpěváka. Před Robertem klobouk dolů. Jeho hlas mě nikdy nepřestane udivovat.
reagovat

bullb @ 02.06.2016 13:16:57
Led Zeppelin - cisári hard rocku. Tak ich mám zatriedených. Podľa počtu recenzií večne živý materiál. Pekne napísaná analýza tvorby prvých troch albumov. Aj sa som si myslel, keď som prvýkrát počul (strašne dávno) pre zmenu: Whole Lotta Love, že ide o "ženský" hlas :-)
U mňa stále je LZ II. stále o čosi pred LZ III.

angus16 @ 02.06.2016 13:38:39
Úplně první album LZ které jsem vlastnil byla dvojka protože mě tehdy dostal její údernost. Trojku jsem si zamiloval až o něco později :)

Martin H @ 02.06.2016 15:18:57
Tak já jsem si nikdy nemyslel, že Robert Plant je ženská. Ale tím se nechci povyšovat, jelikož první setkání s Led Zeppelin, jednalo se o skladbu Black Dog, proběhlo prostřednictvím vysílání rakouské televize. Ten černobílý koncertní klip radikálně změnil mé vnímání hudby.

EasyRocker @ 03.06.2016 04:52:23
Ano, císaři u mě platí. Jejich hudba ovšem hardrock výrazně přesahuje a vlastně nebyla nikdy jen hardrockem, a to si právě na těchto mistrech cením nade vše - dokázali do své hudby implantovat kdeco a kašlali na to, co na to kdo řekne. Protože jsem nikdy nebyl zapáleným fandou, ale jen občasným fandou kláves a hammondek v rocku, překonávají u mě LZ všechny ty Párply, UH a další nejméně o třídu. Pokud nepočítám prog, pak s The Who, Santanou a Jimim Hendrixem tvoří u mě takovou nezničitelnou čelní čtveřici.

Jardo @ 03.06.2016 07:51:35
Môjmu otcovi zasa jeho rodičia stále hovorili, že ako môže počúvať tak jačiacu ženskú.

bullb @ 03.06.2016 08:12:41
EasyRocker: Súhlasím takmer do písmena. Až na Who. Neviem prečo, ale nikdy mi neprirástli k "ušiam". Inak u mňa stále platí, že skupina speje k zopár vrcholným dielam, potom už len "ide" zo zvyku. Viď Santana. O Hendrixovi je možné polemizovať, keďže sa publikujú veci, s ktorými by určite nesúhlasil (nahrávky až do Electric Ladyland sú špičkové). Termín hard rock v prípade Led Zeppelin je naozaj zväzujúci, ale ako bolo možné inak nazvať hudbu z prelomu 60-70 tych rokov ? Napríklad, kde zaradiť Cream ?

EasyRocker @ 03.06.2016 08:24:39
bullb: souhlas, oni ty škatulky samozřejmě jsou většinou dílem novinářů a kritiků, málokdy dílem samotných hudebníků. Někdo byl v té škatulce spokojen, ale u LZ je jasné, že tam by se do škatulky hard rock vešly první dvě desky, a to ještě s odřenýma ušima. No a když bychom vzali právě III, kolik je tam skladeb, které lze nazvat jako hardrock? Tři Čtyři? Santana, to je absolutní zjevení a prolnutí několika stylů, i Hendrix (i dle jeho deníků, které mám knižně) přiznával, že si bral z mnoha stylů. O The Who nemluvě - ti zase postupně řadu stylů prošli. Cream? Tam taky asi nejde tak lehce zařadit? Je to bluesrock? Je to hardrock? Je to psychedelie? Asi od všeho trochu. Osobně bych škatule nejraději nepoužíval, překáží mi to... lidi se kvůli svázání škatulí připraví o spoustu dobré hudby.

Petr_70 @ 03.06.2016 09:41:05
EasyRocker: ".. lidi se kvůli svázání škatulí připraví o spoustu dobré hudby."

Naprosto souhlasím, s rozlišováním hudební kvality podle škatulí sem se rozešel už před mnoha lety (již v období dospívání) a poslouchám snad úplně všechno, jak se říká "od Bacha po Vlacha" (s vyjímkou ryzího punku). A mohu říci, že právě hudebníci, kteří dokázali s úspěchem "bořit" hudební hranice žánrů, patří u mne k těm nejuctívanějším...

Ovšem co se týče zde diskutovaných Led Zeppelin, nikdy mne neoslovili a asi se to už nezmění.

Voytus @ 03.06.2016 11:15:33
K LedZep jsem se dostal prostřednictvím jednoho pořadu, který kdysi běžel, tuším na Frekvenci 1 (!), pouštěli starý pecky s komentářem, tenkrát jsem si to stáčel na kazety. Od LedZep pouštěli Stairway, která mě fakt dostala (závěrečná část s ječákem mi tenkrát, coby neznalému desetiletému prckovi naháněla hrůzu). Ale na další tvorbu jsem si ještě pár let počkal, takže jako první jsem slyšel Physical Graffitti, které jsem nejdříve odmítnul jako divné a neposlouchatelné. No, ale stejně jsem jim dal další šanci a vyplatilo se. Asi právě díky Graffitti beru žánrování jen jako pomůcku, hudebník hledač se totiž pustí do čehokoli nového, protože si nikdy neřekne jen, že ho baví tohle a to bude hrát po zbytek života. Možná to byli právě LedZep, kdo mě nasměroval k tomu, čemu se dnes říká world music. Plant to navíc na svých sólovkách jen potvrzuje.

luk63 @ 03.06.2016 12:09:37
Já se s LZ seznámil v sedmi letech když v roce 1970 doputoval od bratránka ze NSR do bráchovo sbírky singl A. "Immigrant Song" a B. "Hey Hey What Can I Da" - dvě naprosto rozdílné a obě fascinující písně. Láska okamžitá a trvalá...

POsibr @ 03.06.2016 14:20:01
Led Zeppelin, tak to je hudba, ktorá pretrvá naprieč vekmi. teší ma, že si fanúšikov nájde aj dnes, aj zajtra. súhlasím, že je zbytočné hudbu nejako prehnane katalogizovať, najmä preto, že väčšina dobrých umelcov práveže stiera hranice konvenčnosti a vyhýba sa nálepkám a žánrovým hraniciam.

na III je jedna z mojich najobľúbenejších piesní LZ vôbec, Since I've Been Loving You, škoda, že Page v takýchto rýdzo originálnych (autorských) bluesrockových polohách nevyhrával častejšie. to sólo je neskutočné.

a keď už sa tu takto pekne delíme o spomienky, musím smutne skonštatovať, že ja si vôbec nepamätám môj prvý kontakt s hudbou LZ. trošku ma to mrzí, akurát si z detstva pamätám, že mi magnum opus Stairway to Heaven zarezonoval v hlave.

Třetí album Led Zeppelin je pro mě velice důležité. Bylo totiž první, které jsem po výběrovce Remasters slyšel a zařadil do své sbírky. Dodnes na něj nedám dopustit, a kdybych si měl vybrat deset alb, bez kterých se neobejdu, tak tohle bude jedno z těch, které vyberu bez váhání.

Deska začíná nezapomenutelnou písní Immigrant Song, která námětově čerpá z dob temného středověku. A stejně jako dávní severští válečníci nedbajíce na nebezpečí se hnali přes moře na svých dlouhých dračích lodích a všude, kam dorazili, nechali za sebou zkázu a smrt, tak i úvodní skladba se valí vpřed rychlostí silného větru a drtí vše, co se jí postaví do cesty. Samotného Planta bych si dovedl představit, jak stojí na přídi drakkaru, vyhlíží pevninu a svým výkřikem dává ostatním znamení k útoku. Kytarový riff, na kterém je skladba vystavěna, opět patří k těm nezapomenutelným a je podporován Bonzovým hromobitím. Následující píseň Friends je postavena na akustických kytarách doplňovaných zvuky smyčců a celou ji chápu jako jakýsi předěl mezi úvodní hardrockovou smrští a následující peckou Celebration Day. Opět výrazný riff žene píseň kupředu. Plant je zde zpočátku ztlumený, ale velmi rychle se dostane do plných obrátek a především v refrénu dokazuje, čím je jeho hlas tak důležitý pro sound celé skupiny. Následuje blues Since I've Been Loving You, ve kterém se zpěvák opět překonává a Page předvádí další ze svých geniálních sól. Celé to podbarvují klávesy Johna Paula Jonese a dodávají celé kompozici zdání tajemna. První stranu desky zakončuje svižný hard rock Out On The Tiles.

Otočíme na druhou stranu a ejhle… Jako mávnutím kouzelného proutku se nálada promění, pryč jsou hardrockové a bluesrockové výboje, elektrické kytary víceméně mizí a ke slovu se dostává jemnější tvář Led Zeppelin. I když tradicionál Gallows Pole v zeppelinovské úpravě je taky pěkná jízda. Skladba začíná akustickou kytarou, ke které se později přidá mandolína, a dokonce i banjo. Nakonec i na tu elektrickou kytaru dojde. Nad tím vším poletuje Plantův hlas, který ve mně vyvolává zdání skřítka zabloudivšího mezi nás z říše královny Mab. Ještě že je tu Bonham, který svým přesným bubnováním drží tu nádheru pohromadě. Následuje další poklad, píseň Tangerine. Jakoby country, ale zahraná tak, jako by tam spíš než divoký západ pronikalo kouzlo orientu. Ta píseň je vybroušeným diamantem a vyvolává ve mně pocit absolutního štěstí. Tento pocit zůstává i u další písně That's The Way, křehké baladě postavené na zvonivých akustických kytarách, nad kterými se vznáší Plantův hlas. A že bez proudu se dá hrát pěkně od podlahy, nám skupina dokáže skladbou Bron-Y-Aur Stomp. Celou tu nádheru završí další tradicionál Hats Off To (Roy) Harper, pocta folkrockovému písničkáři Roy Harperovi a zároveň černošským bluesmanům.

Tímto albem skupina Led Zeppelin jakoby chtěla celému světu ukázat, že nehodlá ustrnout ve vývoji a že i nadále bude do svých písní vnášet podněty z jiných hudebních oblastí, než je hard rock a blues. Page a spol. zahájili skvělé dobrodružství a zatím netušili, kam až je jejich vzducholoď na své cestě zanese.

reagovat

Jardo @ 07.11.2015 12:47:17
Mimoriadnej obľube sa u mňa tešia práve Out on the tiles a Gallows pole, teda piesne, ktoré stoja v tieni ostatných a veľká škoda, že ich veľmi nehrali ani na koncertoch.

Martin H @ 07.11.2015 19:24:35
Gallows Pole hráli Page s Plantem v polovině 90. let v rámci svých koncertů. Jinak to album podle mě nemá žádné slabé místo a těžko vybírat, která ze skladeb je moje nejoblíbenější. Znáš to, vždy bude záležet na momentální náladě. Nyní u mě vede Celebration Day a Tangerine.

bullb @ 08.11.2015 10:02:49
Z úvodu recenzie som dedukoval, že ide o ďalšieho "mladého" fanúšika LZ. Veľmi ma to teší. Recenzii niet čo vytknúť. Môj osobný povzdych: jedna láska je vždy prvá ... a to je LZ II, nie LZ III.

Když prvními dvěma alby Led Zeppelin rozkopli dveře s nápisem hard rock, neudělali tu chybu, že by je za sebou hned zase přibouchli a spolu s hordami epigonů se pohodlně uvelebili uvnitř. Nechali otevřeno, takže luft vanoucí z čerstvého rockového naleziště jim stále ovíval tváře, ale už se začali rozhlížet po jiných, neprozkoumaných komnatách. Pro třetí, opět jen očíslované album, si vybrali tu se jmenovkou folk rock. Ta samozřejmě už dávno nebyla zapečetěná, jenže Led Zeppelin, se zkušenostmi, které dosud nabrali, dokázali jejímu zařízení dodat nový šmrnc. Část fanoušků i kritiků brala jejich částečné vyměknutí jako zradu či přinejmenším krok zpět, ale čas ukázal, že to pro kapelu (i pro pozdější sólovou dráhu Roberta Planta) byl krok logický, osvěžující i plodný.

První strana desky ještě kované bigbíťáky děsit nemusí. Immigrant Song je esenciální hardrocková pecka s dokonalým riffem a i Celebration Day a Out on the Tiles by klidně mohly být na předchozích albech a nikdo by ani nemrknul. Since I've Been Loving You, dlouhodobě vděčné koncertní číslo s velkým prostorem pro Pageovo sólování, je formou klasické blues, ale způsob, jakým ho čtveřice zatížila, protáhla a zpomalila, mu dodává úžasné napětí. Ani tahle skladba se dosavadní tvorbě kapely (v níž se ostatně jemnější folkové vlivy v menší míře už objevovaly) nevymyká. Jedině druhá Friends zní trochu podezřele. Stojí na akustické kytaře podpořené Bonhamovými perkusemi a pohroužené do Jonesových smyčcových aranží, které poprvé prozrazují pokukování Led Zeppelin po Orientu.

Ve chvíli, kdy (alespoň pomyslně) obrátíme desku, už ale z hardrocku nezbylo skoro nic. Jimmy Page elektrickou kytaru jen sem tam pohladí a mění ji za akustiku, steelku nebo banjo a John Bonham, i když není vyloučen ze hry, se aspoň snaží krotit svůj úder. Bezedný folkový pramen se otvírá a Led Zeppelin z něho nabírají jak inspiraci k vlastním skladbám, tak rovnou celé tradiční nápěvy. To je hned případ Gallows Pole, prastaré písně, jejíž původ je zahalený v historických mlhách, a kterou rockoví vlasáči dokázali přepracovat s citem i razancí vyšponovanou především v gradujícím závěru.

Druhá převzatina Hats Off to (Roy) Harper album uzavírá, svým obsahem směšuje několikero bluesových evergreenů a svým názvem vzdává hold folkařskému kamarádovi, který jistě k akustickým choutkám rockerů poskytl nejeden podnět. Ani mezi tím se nedočkáme žádných masivních riffů ani Plantových výškových rekordů. Tangerine je lehce do country hozená balada, That's the Way s absencí bicích je ještě jemnější a Bron-Y-Aur Stomp, pojmenovaná podle domku, kde kapela desku dávala dohromady, má sice větší švih (je to přece „dupák“), ale z akustických pozic nesleví ani o píď.

Část obdivovatelů jedničky a dvojky se tudíž musela cítit trochu ošizená. Ale muzikanti by měli být před svým publikem vždycky o něco napřed, mít pro ně v rukávu nějaké to překvapení a neohlížet se na to, jestli s ním uspějí nebo ne, pokud mu oni sami věří. Krok, jehož se Led Zeppelin na tomto albu odvážili, je jedním z těch, které z nich dělají opravdu velkou kapelu. Trojka je stejně vzrušující, inspirativní a nestárnoucí jako jejich dosavadní počiny a všechno, co na ní nalezli, se jim v dalších letech ještě nejednou hodilo.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Hikoki777 @ 12.02.2015 17:41:59
Krásně napsáno. Cítím to stejně.
Díky

Třetí album milovaného britského uskupení pro mě představuje jeden ze čtyř vrcholů tvorby, které pro mě dále představují alba IV, Houses of the Holy a Presence (dvojalbum "Physical Graffiti" má u mě jen o málo nižší status).

"Immigrant Song" se severskou tématikou je, jako v případě prvních dvou alb, razantním rozjezdem alba a velkým hitem. Už druhá genialita "Friends" ovšem ukazuje s plnou parádou druhou tvář téhle desky - akustickou, v tomto případě až psychedelickou tvář LedZep. Absolutně procítěný projev Planta a místy až strašidelná atmosféra... "Celebration Day" se oproti tomu drží opět spíše v razantnější, hadrockové rovině první skladby, jakkoli je její tempo pomalejší. "Since I´ve Been Loving You"... co dodat? Když jsem byl s přáteli v roce 2009 na paleontologických vykopávkách v americké Montaně a uprostřed pustiny u Snap Creek na mě "vykoukla" tahle skladba, uvěedomil jsem si, jak neuvěřitelně kultovní status má kapela za oceánem. Baladická, blues nasáklá záležitost, kde excelují hlavně Page & Plant a přetékají emoce. Famózně vystavěné kytarové sólo. "Out on the Tiles" je oproti tomu precizně vystavěný hardrock s důraznými Pageovými riffy, unikátně rytmizovanými - i na trojce cítíme nápadnou změnu nálady. "Gallow´s Pole" - suverénní, vypjatý Plant v tradicionálu, přelévajícím se zejména v různých akustických polohách, naznačujících počátek klidnější fáze alba. Tu představuje i "Tangerine", pozoruhodný příklad písničkové tvorby kapely. "That´s The Way" je pak precizní práce s akustickými kytarami a pro mě jeden z nejsilnějších momentů alba. Naprosto suverénní Plant a rozvláčná nálada mě odnáší až kamsi do Kalifornie ´69... V akustickém tónu pokračuje i "Bron-y-Aur Stomp", jakkoli je sevřenejší, rockovější a rychlejší. "Hats Off to Roy Harper" je nečekaný, vyjpatě bluesrockový černý závěr s excelujícím Plantem.

Pro mě první z děl, které představují absolutní vrchol tvorby LedZep. Akustické plochy v době vydání zdaleka ne všichni posluchači přijali, pro mě naopak znamenala předzvěst vrcholně akustických skladeb kapely.
reagovat

Třetí album mých milovaných Led Zeppelin je pro mě velmi niterným hudebním zážitkem, který si vychutnávám přes čtyřicet let a pouštím si ho tak trochu jako ke „svátku“ a proto mi nemůže nějak zevšednět.
Poprvé jsem o něho zavadil v dobách počátku sedmdesátých let, kdy jsem dělal deskové rockotéky a přinesl mi ho kamarád, který byl sabbathovský ortodoxní rocker a poznamenal něco jako, že „tohle country on poslouchat nebude a že do hard rocku patří jenom syrový elektrický zvuk“. Nebral jsem ho vážně (spíš senovážně) a tušil jsem, že budu velmi příjemně překvapen. Pro účel veřejné hudební produkce sice album nebylo to pravé, ale i tak jsem mohl tři nebo čtyři skladby z alba nasadit a nešlo o žádné faux pas. Okouzlilo mě ovšem to akustické hraní, nálady, dynamické proměny a střídající se pocity uvolnění a napětí.
Léta je Trojka součástí mé sbírky na remasterovaném CD, třebaže jsem pozbyl onen zajímavý výtvarný motiv vinylu s otáčivým kolečkem.
Pánové Page, Plant, Jones a Bonham jsou se mnou zase v pokoji, tlumím světlo a hrají opravdu jenom pro mě….

IMMIGRANT SONG – hutný rockový riff, který musí rozpumpovat každého posluchače. Dusající Bonhamovy bicí s Jonesovou baskytarou jsou skutečný motorový kontakt nijak nedolaďovaný tuningem. Plantův řeřavý hlas má co do činění s válečným pokřikem Vikingů, před jejichž ječením prý nepřátelům tuhla krev v žilách….. Výtečný vybraný úvod alba, aby byl posluchač stržen do víru a už se motá pod hučícím jezem. Led Zeppelin neoplývají texty, které by mě mimořádně zaujaly, ale tenhle je opravdu povedený a vyvolává patřiční asociace…..

FRIENDS – úderné akustické kytary v úvodu mě dostávají svou akordickou proměnlivostí a napětím, kdy spodní základ skladby důrazně podporují rezonující basy a zvonivé výšky tónů perlí jako bubliny v jasném slunci. Page si pohrává s kytarami s jistotou mistra, který víc co chce a dokáže to deklarovat i přesvědčivým aranžmá i díky smyčcům. Bonhamovy percussion nejsou sice výrazně dominující, ale přesto jsou čitelné a je dobře, že je použil místo klasických bicích. Skladba díky smyčcům a harmonické hutnosti graduje za Plantova emocionálního zpívání a a dlouhého elektronického doznívání ohýbaného tónu…

CELEBRATION DAY – elektrická kytara je opět v akci a máme tady další riff. Není sice tak výrazný jako v první skladbě, přesto udržuje napětí a vydatně se zde topí pod kotlem. Jonesova baskytara vystupuje z tématu a dodává životodárnou vláhu. Kytarové sólo uprostřed skladby není dlouhé a s ohledem na Pageovu pověst nepatří k nejvýraznějším, ale jeho playbackované kytarové party skladbu posilují a za asistence odvázaného Plantova zpěvu se téma propadá do fade-outu…

SINCE I´VE BEEN LOVING YOU – od první tónu jasné blues. Nejdelší skladba na albu dává prostor rozvinutí nálad a instrumentálních pozic. A tak najednou sedí Jones za hammondkami, které hrají bez exhibičního nátěru spíš v jazzovém duchu, ale krásně se rozlévají nad harmonickým prostorem. Bonhamova zatěžkaná rytmika se plíží v rytmickém schématu občas akcentována důrazným nástupem, ale posílením basovým základem. Plant dostává příležitost se vymezit k blues jeho nenapodobitelným dravým způsobem. Přesto pracuje výtečně s proporcemi a jeho hlasové erupce tryskají jako horká láva posilované tremolem hammondek a ještě důraznější rytmikou. A už je to Page. Tohle je kytarové sólo par excellence, které se dá vystavět jen v nejexponovanějších emocionálních okamžicích a ten právě přišel. Zpívaná slova jsou zbytečná, stejně tak jako moje postřehy. Kytara vypráví, kreslí, vystihuje pocity a dojmy a dokáže se stáhnout do pozadí a dát prostor hutnému soundu s řadou bubenických breaků. Famózní před dvaačtyřiceti lety, stejně jako právě v tomto okamžiku. Plant ve velkém nasazení a kapela se po instrumentální stránce šplhá do nenávratných výšin. Po více jak sedmi minutách a vyvrcholení jsme u konce….

OUT ON THE TILES – výborný kytarový riff posílený řadou playbacků. Page se vytáhl a dodal jednu z nejtypičtějších skladeb Led Zeppelin. Má průkazné poznávací znaky pro kapelu rozpoznatelné a zcela jednoznačné. Jonesova baskytara je parádní, ale i přes remastering její attack je pořád jaksi zatlumen, i kdy ve vypjatých okamžicích ovládne prostor. Pohrávání si s kytarovým riffem patří k Pageovým slabůstkám a po dobře proaranžovaných postupech zde máme velmi silný autorský počin a řadou výtečných bubenických breaků zahušťovaných činelovým svištěním….

GALLOWS POLE – jaké čarovné kouzlení s akordickými proměnami, které se vracejí jako mlýnek a do toho nahazovaný procítěný vokální podíl Planta. V tomhle textu nejde o nic veselého a tak se instrumentální složka výrazně podílí na emocionálním účinku. Jones vypomáhá do akustických kytarových nájezdů svou mandolínou a za chvíli zde máme dokonce i banjo (!), které by ve skladbě asi málokdo očekával. Vynikající akordické proměny a unisono kytar a mandolíny za pikování banja. Tady Bonham hraje na bicí namísto percussion a sluší to nejen skladbě, ale i jeho rytmickému cítění. Jede se tady na plný plyn s řadou expresí ve vokálním podání i v zaranžované instrumentaci. Mám pocit jednoho velkého jamu, kde se přítomní dokázali shodnout a teď nám otevřeli dokořán dveře do jejich hudebního kvasu. Paráda!!

TANGERINE – kytara jakoby hledala harmonii. A už je tu famózní zvuk dvanáctistrunky v akustické provedení a vlastně jednoduchá melodická linka s dozvukem elektrické kytary. Ty akordické sestupy jsou nádherné a pak nečekaně Page nahraje party na elektrcikou kytaru, kterou doplnil kvílivý až bzučivý elektrický tón, ale máme tady také steel-kytaru, přesto nejsme v Nashvillu, ale podle názvu spíš v Maroku. Vždycky mě mrzelo, že je tahle skladba jaksi krátká a více nevynikne její barevnost a rozmanitost, stále na ní ujíždím…

THAT´S THE WAY – tohle je ovšem krásné odbočení. Akustické kytary a steel-kytara jsou podmanivé v nekonečnosti prostoru (mám pocit té nespecifikovatelné atmosféry instrumentálních pasáží z Alan´s Psychedelic Breakfast na Atom Heart Mother, ale také některým sekvencím z Close To The Edge…) Krásná skladba. Vyvolává ve mně dodnes hodně nekonkrétních emocí a uvolnění v prostoru. Nevím, jestli bych dokázal hovořit o skladbě jako o tom nejsilnějším, co dosud zaznělo, ale rozhodně skladba patří mezi to nejlepší, co se podařilo Led Zeppelin na Trojku dostat. Mám rád to inspirativní kouzlení akustických kytar, kde vzniká jedinečné napětí stejně jako famózní interpretaci Planta, jenž si pohrává s jemnými nuancemi téhle křehké balady. Jones se do akustického zurčení připojuje baskytarovými melodickými postupy a Bonham cinká na zvonečky a dotváří atmosféru. Opravdu parádní kousek!

BRON-Y-AUR STOMP – Page řádí na akustické kytary v další příspěvku, při kterém jakoby v imaginární kotlíku míchal nějaký čarodějný lektvar. Vychází se tady ze základního akordu a je zapojená celá kapela, ať už je to tleskáním, pulsujícími bicími a další model aktivního jamování zde slaví velký úspěch. Fantastický smysl pro rytmické cítění je zcela evidentní a opět slyším mandolínu a Plant frázuje a protahuje svoje zpívané tóny ve famózním modelu, stejně tak jako mistrovsky ohýbané tóny akustické kytary. Myslím, že každý kytarista zkoušel vyrovnat se s tímto modelem skladby na akustickou kytaru na nějakém mejdanu. Teď nám jsem vstoupili i kastaněty nebo claves (?) a tohle akustické řádění je u konce…..

HATS OFF TO (ROY) HARPER – další bluesový dotek práce se strunami v černošském modelu uchopení téhle tematiky. Plantův hlas je zatlumený, málo zřetelný, přichází jakoby zdálky a i přesto si uchovává dravý expresivní model interpretace, který se trefuje do Pageova vytahování a skluzu strun. Tahle skladba je poctou jejich kamarádovi folkrockovému písničkáři Roy Harperovi a akustické nálety kytarových doprovodů a tetelivý plantův vokál navazuji na odkaz černošského blues domnívám se v tom nejlepším slova smyslu až do odeznění.

Zeppelinovská Trojka dokázala, že i tak hlučná a hutná kapela jako slavný kvartet dokáže i s občasnou absencí decibeláže, elektrických nástrojů a kompaktního soundu elektrického blues a hard rocku nabídnout odlišné cítění a myšlení. Neklesá do nějakých popových kompromisů a i v případě akusticky výraznějších skladeb si uchovává svůj vnitřní oheň a napětí, stejně jako nostalgii a snění konce šedesátých let. Tenhle spojovací most kapelu přenesl do sedmdesátých let a ukázal tvář kapely, které symbolizovaly takové skladby jako na začátku Baby I´m Gonna Leave You a podobně.
Není to ryze akustické album, ale to prolínání elektrické hudby s akustickou se děje velmi přirozeně a přesvědčivě a dodnes mám při jeho poslechu příjemný mráz po těle. Po Jedničce a Dvojce jsem o albu nezapochyboval ani poprvé, ani znovu a znovu, když jsem ji na sebe nechal působit…..
Pět hvězdiček bez jakýchkoliv pochybností!

reagovat

Jardo @ 03.02.2013 16:55:54
Ahoj Petr. Veľmi pekná, zaujímavá recenzia. K tvojmu úvodu poznamenám, že poznám zasa opačný prípad z čias otcovej mladosti. Led Zeppelin sú jeho srdcovka a mal kamaráta, ktorého srdcovka zas boli sabbati. Ten kamarát nadovšetko miloval a uznával Iommiho a spol. Tak mu otec raz pustil zeppelínovskú trojku a vysvetlil, že to nie je hudba na prvé počutie, ale že do toho musí vniknúť po viacerých počúvaniach. Ten otcov kamarát - fanúšik Black Sabbath - si nakoniec, napriek tomu, že sa mu iné albumy od zeppelínov až tak nepáčili, tento skvost zamiloval a často ho počúval.

Petr Gratias @ 04.02.2013 10:07:15
Zdravím, Jardo a díky za reakci...
Ta historka je zajímavá a věřím, že se takové případy stávaly. I mnozí další zavilí "nepřátelé" akustické hudby dokázali vzít zeppelinovskou Trojku "na milost" a vyrovnat se s jejím soundem.
Vnitřně musím konstatovat, že i mě tahle příhoda jaksi potěšila a svědčí o otevřenosti dotyčného člověka... Díky a zdravím!

K albumu Led Zeppelin s poradovým číslom tri možno pristupovať rovnako, ako k jeho dvom majstrovským predchodcom.

Uvedomme si, čo sa v hard rockovom ošiali dialo v roku 1970. Každý z velikánov sa pretekal, ako je tvrdší, melodickejší a zároveň narifovaný alebo aspoň sólovo namakaný. Black Sabbath prišli so svojim temným debutom a nesmrteľným Paranoidom, Uriah Heep rovnako debutovali ráznym počinom, Deep Purple vyrukovali s klasikou In rock, Atomic Rooster po mierne psychedelickom debute stihli vytesať do temnoty Death walks behind you, Jethro Tull na svojej ceste za jedinečnosťou ponúkli neprekonateľný Benefit, Wishbone Ash všetkým vytreli zrak s ich poňatím balád na majstrovskom eponymnom debute (napr. Phoenix) a to som stále iba na ostrovoch. Rok 1970 je jednoducho v hard rockovej (ale aj v rockovej) histórii ten naj.

A čo na to Led Zeppelin? Hoci sa im osvedčilo ich „vytvrdené“ blues, nehodlali ostať naveky na jednom mieste. Ich tretí album výrazne vykročil (prvý raz) mimo zavedené cestičky (ktoré sami zavádzali) a prevliekol sa do akustického a mierne folkového šatu. V tomto smere im konkurovalo naozaj málo skupín, z blues cez hard rock po všemožné polohy hádam iba Jethro Tull, prípadne chameleón Vincent Crane a jeho Atomic Rooster (tiež čo album, to úplne iná muzika, ale stále je jasné, o koho ide). Rímska trojka však v roku 1970 prakticky nemá obdoby, jediného dôstojného a porovnateľného kandidáta vidím v podobe albumu Rides again od James Gang (tiež jedinečné elektrifikované i akustické polohy).

A čo to vlastne hrá?

Hneď na úvod je tu nesmrteľná klasika Immigrant song. Čo by som okrem Planta a jeho pokriku vyzdvihol, je hlavne jeden z absolútne klasických bubeníckych rytmov, ktorý je často používaný kade-tade a každý rockový bubeník sa ho skôr či neskôr naučí. Nasleduje prvý šok, akustická nádhera Friends. Zeppelíni znejú tak presvedčivo, ako azda nikdy, a vôbec k tomu nepotrebujú hlukovú stenu nabudených nástrojov. Úchvatné. A do toho vpáli vražedná Celebration day. To snáď ani nejde prekonať.

Kým na debute si ešte bluesové štandardy požičiavali, tu si muzikanti rovno stvorili vlastný. Since I’ve been loving you! Kto nepočul, tomu neopíšem, ako môže znieť blues a ako si Page vytesal pamätník v podobe úžasných gitarových sól. Nejaké snáď z predchádzajúceho odseku sa nechytá.

Kým neskôr už hard rockové skladby tvorili až moc rutinne, tu sa ešte každá tvrdá nota môže pýšiť nespútanosťou a energiou na úrovni spojeného úsilia všetkých atómových elektrární na starom kontinente a priľahlom okolí. Dôkazom je skladba Out in the tiles. A aj nasledujúca akustická geniálnosť Gallows Pole. Viem si ju predstaviť elektrifikovanú a bola by to vražedná hard rocková jazda, aká nemá obdobu. Ale aj akusticky je dokonalá. Z akustických skladieb mi je však najbližšia krehučká a spevná Tangerine. Vrchol raných Led Zeppelin. Vôbec, druhá strana platne už dajaké hlučanie nepripúšťa, rovnako krehká je aj That’s the way. Jarnou krajinou rozvoniava skočná Bron-y-aur stomp a celé to uzatvára srdcervúce slajdové akustické blues Hats of to (Roy) Harper.

Pre mňa síce posledný, ale zato o to kúzelnejší album Led Zeppelin, ktorý bezvýhradne uznávam.

reagovat

PaloM @ 09.01.2011 20:44:04
Láska k trojke sa prejavila aj na vyšperkovanej textovej úprave recenzie. Ako to chodí, poznal som fanúšikov, ktorým sa "III" práve pre akustiku a folkové inšpirácie nepáči. Since I’ve been loving you však vraví za všetko.

hejkal @ 09.01.2011 21:00:01
Však som si k nemu hľadal cestu dlhšie.

Zdeněk @ 09.01.2011 22:38:27
Poslední věta recenze sedí a já s ní bez výhrad souhlasím.

miguel7 @ 10.01.2011 13:56:05
Tak teď rozdýchávám ty nádherná slova mířená na "trojku". Tak to jsem nečekal:) Ale za tuhle recenzi sis spravil veškeré mé úšklebky a zpitvořené ksichtíky věnované tvému jménu, při četbě recenzí na Physical Holy:) Na tvoje recenze na 1. a 2. album jsem již narazil. škoda že oproti posledním tvým recenzím jsou stručné, ale co k nim taky víc psát že?
A co takhle nějaký koncert? Názor na DVD 2003, nebo How the West Was Won, BBC či Song Remains? Nebo dokonce nějaký Bootleg? To by mne opravdu zajímalo

hejkal @ 10.01.2011 14:26:01
To ma teší. Ad koncerty - niečo mám v merku, uvidím ako mi zvýši čas.

moonySK @ 10.01.2011 15:23:36
Hejkal, pán slova. Dúfam, že najbližšie napíšeš ďalšie recenzie na Led Zeppelin, osobne by ma zaujímala In Through The Out Door.

A takisto jedna drobnosť - ako píšeš tie hrubo vyznačené vety?

miguel7 @ 10.01.2011 15:31:29
Poslední dny díky recenzím hejkala přemýšlím o tom, jestli nejsem slepě oddán hudbě ledzep. Pustil jsem si Presence, jestli jsem se kdysi neunáhlil s 5 hvězdičkama. Neunáhlil. Myslím si že i k ledzep dokážu zastat kritický postoj (např In trhough..., Coda). Ale na prvních 7 desek mi nikdo nesmí sáhnout. Vyjímku utvořil Hejkal, ale dokázal to vše tak pěkně ospravedlnit, že ti hejkale odpouštím i ty 3 hvězdy za Physical:)

hejkal @ 10.01.2011 16:14:36
moonySK - In through zatiaľ necítim potrebu, to by mi teprv fandovia dali, tak dajako ma vôbec nezaujala. Ale v budúcnosti nevylučujem, že sa jej pozriem na zúbok bližšie. Čo sa týka grafiky, využívam HTML tagy, v ostrých "zobáčikových" zátvorkách definuješ, ako má text vyzerať a miestny "text reakce" číta html.

miguel7 - s vidinou tvojho nicku nad mojou gilotínou som sa musel seriózne venovať argumentačnej rovine. :)

hejkal @ 12.01.2011 15:03:06
Až padne progboard, nájdete ma na progarchives. Po čase som sa tam prihlásil a pridal svoju podarenú (načo skromnosť, však?) recenziu aj tam >> odkaz . A s údivom som zistil, že mi funguje prihlásenie a systém sa skvelo vylepšil, už sa napr. dajú editovať recenzie. Skvelé. Tuším sa tam zasa začnem zjavovať aj aktívne.

Apache @ 12.01.2011 18:07:00
Jasně. Tady všichni ovládají angličtinu jak když bičem mrská.

Filozof @ 13.01.2011 06:47:06
Apache
Já myslím, že to není potřeba. Napíšeme to česky a Hejkal nám to vždy přeloží... :-)

zdenek2512 @ 26.02.2024 07:45:45
Immigrant Song byla první skladba, kterou mi kamarád z magnetofonu B4 se slovy Vystěhovalecká pustil. Trojka byla taky první deska, kterou jsem si na svůj magnetofon nahrál. Trojka taky patří k mým nejoblíbenějším od kapely, mám rád všechny, ale tuhle a ještě Houses Of The Holy, Physical Grafitti a Presence trochu víc. Chtěl jsem něco k téhle desce napsat, ale udělal jsi to za mě. Jenom bych dodal, že když tuhle desku skupina nahrávala, tak se jim líbila deska Deja Vu od Crosby, Stills, Nash & Young a chtěli vytvořit britskou obdobu. Ušetřils mi práci. Díky.

hejkal @ 26.02.2024 07:54:54
Tak fajn, že si sa nenarobil. :)

chimp.charlie @ 26.02.2024 08:32:28
Někde jsem myslím četl, že Zep chtěli už od začátku hrát a znít jako na druhé půlce téhle desky, ale pak Peter Grant a Jimmy usoudili, že je větší hlad po tvrdém rocku, a tak jsou první dvě alba taková, jaká jsou.

jiří schwarz @ 26.02.2024 12:18:08
Zdeňku 2512, chimp.charlie: To mně přijde zajímavé, hledat inspiraci Led Zep u C,S,N&Y. Jen, že Déja Vu vyšlo v témže roce 1970 asi půl roku před LZ III. Nelze to ale vyloučit. Obě kapely byly u stejného labelu (Atlantic), ale C,S,N&Y nahrávali v Americe, a LZ v Londýně. Já to chápal, že za těch 22 měsíců od LZ I k LZ III kapela neskutečně vyzrála, vyspěla, s čímž žádný producent mnoho nenadělá. Pravda, ne přelomu 60/70tých let postupoval vývoj rocku neskutečně rychle, 1 rok byl skoro celá epocha. A ještě k Hejkalově recenzi z r. 2011: další obrovská změna stylu a posunu i k vlivům folku se konala např. od Taste I k II (On the Boards). V těchto letech byl prostě bigbít jeden pakl, od progu, symofoniků, hard-rocku, blues k folku a písničkářství, mainstreamovému rocku a popu, a v Americe i country. Taky proto byla ta doba asi nejvíc zajímavá, byl to prostě jeden velký tvůrčí kotel a kvas. A taky asi proto nejsem žánrově nijak vyhraněný posluchač.

Pro mě je LZ II a III naprostý vrchol tvorby, a I a IV těsně pod ním, V (Houses mě už trochu zklamala. A LZ I-III i Déja Vu jsou v tom upraveném hodnocení na PB/RB top 20 alba, s čímž souhlasím.

zdenek2512 @ 26.02.2024 12:48:31
jiri schwarz, ona se jim líbila už ta deska Crosby, Stills & Nash, ta kombinace akustických kytar a rocku. Písně Suite Jude Blue Eyes, Wooden Ships nebo Almost Cut My Hair jsou nesmrtelné.

Třetí album od Roberta Planta,Jimmyho Page, Johna Paula Jonese a Johna Bonhama je akusticke ale vypalovačky typu immgrant song zustavají stale.Immigrant Song zůstává svěží i p těch 38 letech. Since Ive Been Loving you je moje nejoblíbenější. Plant tady zde podavá snad nejlepší výkon vůbec. Out on The Tiles je prostě vypalovačka jak má být. Ůvodní riff používali na vystoupeních v písni Black Dog i v roce 1977 v Moby Dick. Gallows Pole je moje neoblíbenější skladba z tohodle alba. Jimmy V týhle písni používá banjo. Thats The Way je velmi emotivní. V Bron yr Aur Stomp zde John Bonham hraje na bicí lžícema: zkrátka jestli chcete si odpočinout od drtiveho rocku Led Zeppelin III doporučuji
reagovat

K hodnocení jednotlivých skladeb a celého LP,j ak to napsal skvělě Majkl, není co dodat.

Jak jsem již psal při hodnocení Houses OTH, po Physical G. je právě HOTH a III. moje nejoblíbeněnjší. Právě pro tu hudebnost,umenšení tvrdosti a dravosti II. a IV. Právě klid na chalupě dodal skladbám melancholii,působivost,krásu a vyjímečnou melodičnost.Kdybych měl nějakou vyzdvihnout,tak právě oba tradicionály a Bron-Y-Aur Stomp jsou u mne o něco výš.

reagovat

LedZep si zřejmě řekli, že rambajzu už bylo dost, a tak na své III vytáhl Page akustickou kytaru a jelo se unplugged. Samozřejmě ne všude, Immigrant Song je šlupka jak z II.

Osobně mám z III nejradši vypjatou kytarovou orgii Since I've Bee Loving You, kterou považuji za nejlepší "baladu" od LedZep. Opravdu věc, která dere slzy do očí. S oblibou se též pohupuji do rytmu v dupárně Bron-Y-Aur Stomp a ?lidovce? Gallows Pole.

Ačkoli je pro mě III jedna z nejlepších desek LedZep, tak na své předchůdce v mém žebříčku nemá. Prostě mi ta jejich akustická tvář zas až tolik nesedí a i na DVD Led Zeppelin je akustický set moje nejméně oblíbená část těch koncertů.

Každopádně, tuhle desku si dám vždycky rád, a tak z olova ulité 4 hvězdy.

****
reagovat

Brokenhero @ 14.09.2007 17:05:12
jojo "Since I've Bee Loving You" vnímám úplně stejně.

Zdeněk @ 14.12.2007 13:16:40
Co se týká zmíněného DVD,právě akustický set považuji za nejdařilejší po všech stránkách.
Časem jsem totiž zjistil,že největší síla téhle
kapely nemusí být hnána elektrikou.

Přemýšlel jsem jakému albu z prvních sedmi studiovek, bych měl dát aspoň 4čtyři hvězdy, aby to nevypadalo moc zaujatě a fanaticky, protože bych dal nejradši každému plný počet plus bonusové hvězdy.Takže si to projdem jedno po druhém.

I.+II. Jsou nesmrtelné bomby musím dát pět hvězd. Bezejmené? No to snad ne, tam nestačí všechny superlativy světa, stejně tak u Phisical a Houses of the holly je geniální, které snad vůbec nic netrvá, protože si ji pustím a než se stačím nadechnout, je pryč. Presence je nejnáročnější, ale nemá slabinku. Chce to jen poslouchat a poslouchat. Tak trojce dám čty...čt...čtyř...ne! Musím dát taky pět!

Podle slov Jimmiho, se chtěli odlišit od kapel typu deep purple a dát led zeppelin nový tozměr. A to se teda povedlo! Síce polovina akustická, ale i tak tvrdé mi přijde dost a to díky jejich podání. Jde zde pouze o obal, kterému dali "španělkový, banjový, mandolínový" nádech, jinak se nic nezměnilo.

To že nezapoměli hrát tvrďárny na elektriku dokazují immigrant song, celebratiion day, Out on the tiles. Ani blues nezapoměli, jen ho vylepšily a dotáhli na vrchol-Since I've Been Loving You.
Vrchol akustické školy ledzep je bron-yr-aur stomp. To je proč jimmiho tolik miluji a je na prvním místě kytaristů. Všestranost! Viděli ste někdy ričího aby vzal jambo nebo jambo a začal takhle ďábelsky hrát?
Galows pole-tady je už zmiňované banjo, a tenhle kus jede teda jak o závod. Tangerine mám rád a hned s následující tats the way, to je jedna z nejkrásnějších chvilek alba, u kterých se jen dokážu blbě tetelit a zasněně si představovat jak ležím na louce s dívkou mezi poletujícími motýlky a pod krásným sluníčkem v zelené travičce mezi malými broučky.Nevím o čem je text, takže mi toto vyobrazení dodává jen hudba. Ale já sem tvrdej rocker, tak si u posledních dvou aspoň trochu zařádím.

Ledzep nic ze základu nezměnili, jen tomu hodili unpluged oblek, přidali pár novinkových nástrojů v rocku(lžíce v bron-yr jako doprovod), pohráli si s tím, a zahráli tak jako nikdo.
reagovat

REVOX @ 24.08.2007 23:37:26
Nemohu než souhlasit. Trojka se nese v takovém trošku umplugged kabátu, ale o to, je nádherná. Osobně toto album mam velice rád. Moje dva vrcholy alba jsou Since I've been loving you a Bron-Y-Aur Stomp.

Mohyla @ 14.12.2010 16:59:13
Minulý víkend som venoval po dlhšej dobe mojej obľúbenej skupine Led Zeppelin. Prešiel som si všetky jej radovky s úmyslom urobiť si akýsi svoj rebríček. Prekliato ťažká úloha, nedalo sa. Nakoniec som si určil len najobľúbenejší album a dal o vlások na pomyslenú prvú priečku práve tretí album. Je to zaujímavé, že u mňa, obdivovateľa tvrdej hudby vyhralo album s asi najmäkším prejavom v ich tvorbe. Zrejme to bude tým, že je tam veľa toho, čo je i na iných albumoch, ale je tam aj to, čo na iných albumoch nie je, myslím akustickú časť. Asi tak, ako to napísal Miguel. Jasných päť hviezd.

luk63 @ 17.12.2010 10:30:15
V roce 1970 dostal starší brácha vinylový singl Imigrant Song / Hey Hey What Can I Da. Bylo mi sedm a tuhle desku jsem sjížděl kdykoliv to jen šlo na starým gramorádiu co nejvíc volume + (to volume mi zůstalo). Dodnes mám toto SP schovaný. Celou trojku jsem slyšel až o pár let později. Mám ji rád stejně, jako ostatní řadovky LZ kromě Presence. Tu nemusím.

A je to tady! Nadšená obec fanoušků, rozmazlená strhujícím blues-rockovým tornádem jedničky a k zemi došlápnutým pedálem neuvěřitelné dvojky čeká, zda kapela udrží nastoupené strmé tempo. Co dál?
Překvapením se stává posun k akustičtějšímu zvuku, aniž kapela polevila ve své energii. Na albu se prosazují nové zvukové možnosti a subtilnější, hravější a náladovější polohy, které dokazují ještě větší stylový záběr a kompoziční schopnosti, než si kdokoliv troufl předpokládat. Mimo skladeb, pomalu ale jistě vytvářejících nezaměnitelnou zeppelinovskou pečeť, jako jsou úvodní vikingský útok Immigrant Song nebo melodramatické megablues šepotů a výkřiků Since I´ve Been Lovin´you, jsou zde bizarní hádankovité hříčky jako Friends, nespoutané a nenapodobitelné jásavě strunné úlitby hudebním bohům jako Celebration Day nebo uhrančivě šlapavá Bron-Y-Aur-Stomp s Jimmyho kytarovým eskamotérstvím.
K oprášeným starším, přesto fascinujícím skladbám patří Pageova čtyřhlasá kytarová květina Tangerine z časů Yardbirds, Plant má jeden ze svých nejkrásnějších textů v osudové a dojemné nádheře That´s The Way, podle mne asi jedné z nejkrásnějších skladeb Led Zeppelin vůbec. Otvírák druhé strany, tradicionál Gallow´s Pole, stejně jako Babe I´m Gonna Leave You z jedničky, je srdceryvné hudební drama, které Zeppelini přetavili do zcela jiného kovu, trochu do zlata a trochu do břitkého železa. Nálada jak ze starých Bergmanových filmů, středověk, vojenské bubny a opojení. Kontinuitu s rachotivými palbami minulých alb udržuje v novém hávu Bonhamem rozparáděná Out On The Tiles. Závěrečná poklona Roy Harperovi je jen bootleneckem opředený starý tradicionál, ale završuje tuto vpravdě legendární desku ukázkou Pageovy kytarové virtuozity. A obal? Opět něco, co zde dosud nebylo.
reagovat